Nevím jak vy, ale já toho už začínám mít dost. Své občanské povinnosti se samozřejmě o nadcházejícím víkendu už nějak zhostím a svůj názor vám zde nutit nehodlám. Ale budu do té doby počítat snad každou minutu, aby to už bylo za námi.
Z počáteční spíše veselohry na téma, kdo všechno by ještě mohl kandidovat, se totiž stává odpudivá fraška nedůstojná úřadu prezidenta. A výjimečně z toho nehodlám vinit ani jednoho z kandidátů. Ovšem, jeden z nich je eufemisticky řečeno více útočný a zlomyslně ironický. To však může k takovému duelu osobností patřit.
To, co se děje mimo jejich štáby a mediální prezentaci, je ovšem frustrující. A ne, nechci pranýřovat rodinu dosluhujícího hradního pána, to za to nestojí.
Troufám si tvrdit, že oba kandidáti na nejvyšší ústavní funkci jsou zastánci svobody slova. Jeden z podstaty svého programu a života, druhý z podstaty toho, co rád vypouští z úst. Takže to, co se odehrálo kolem Martina Dejdara, nemůže být po chuti ani jednomu.
Herec, jako řada dalších mediálních tváří (Karlem Gottem počínaje, Jiřinou Bohdalovou, Bolkem Polívkou či Vojtěchem Dykem pokračujíce a nepochopitelnými úkazy českého showbyznysu jako je Ornella Štiková končíc) vyjádřil svůj názor. Notabene svobodný, ne s kampaní spojený (tudíž v rámci předvolebních kampaní politických stran často honorářem podpořený). Vrhli se na něj tvůrci seriálu Zdivočelá země, mapujícího útrapy života v komunistickém režimu. Ač se mu následně scenárista Jiří Stránský omluvil, stále mám za to, že on i režisér Hynek Bočan šlápli hodně (slušně řečeno) vedle. Tento seriál je přece ilustrací touhy po svobodě (mimo jiné slova).
Připišme to stupňující se hysterii před sobotním rozuzlením. Čeho se ještě do té doby dočkáme, nechci domýšlet. Takže Pane Bože dej, ať už máme novou hlavu státu, emoce se zklidní a budeme se zas jen normálně česky pošťuchovat.
Čtěte další komentáře Adama Junka:
