Odkdy platí značkování chmele či jednotný formát papíru Počátky naší průmyslové normalizace sahají do poloviny 19. století. Mezi prvními se začaly sjednocovat strojírenské součásti v jednotlivých závodech, bezpečnostní předpisy, (především v elektrotechnickém průmyslu) a předpisy pro konstrukce státních drah.
Odkdy platí značkování chmele či jednotný formát papíru
Počátky naší průmyslové normalizace sahají do poloviny 19. století. Mezi prvními se začaly sjednocovat strojírenské součásti v jednotlivých závodech, bezpečnostní předpisy, (především v elektrotechnickém průmyslu) a předpisy pro konstrukce státních drah.
První celostátní normalizační organizace byla založena 28. prosince 1922 s názvem Československá společnost normalizační (ČSN). Prvním předsedou se stal prof. ing. Vladimír List. Nově vzniklá ČSN se rozhodovala, zda se vydat po tzv. americké cestě - odborové organizace, německé cestě - vydávání tabulkových norem strojírenských součástí bez ohledu na kvalitu, či po anglické cestě - vydávání knižních norem, tedy se specifikací, včetně kvality. ČSN se rozhodla pro knižní, ucelená vydání norem a pro včlenění kritérií kvality jako součásti normy. Později byly normy vydávány i na volných listech. Zpočátku se normalizátoři domnívali, že za čtyři roky bude normalizace hotova, později se ukázalo, že normalizovat lze všechny obory lidské činnosti a že tato práce prakticky díky průběžně dosahovanému pokroku nikdy nekončí.
Jednotné formáty papíru
Jednou z prvních významných normalizačních prací bylo sjednocení formátů papíru. Za základ posloužil nejvíce užívaný rozměr z řady papírových formátů pod značkou A4 (210 x 297 mm) tak, jak byl navržen švýcarským normalizačním výborem v r. 1918. Historie tohoto papírového formátu je velmi zajímavá. Ve státní správě znormalizoval poprvé formát listu papíru již v 17. století Michael Le Tellier, státní sekretář kardinála Mazarina a Ludvíka XIV. Francouzské Národní shromáždění vydalo 4. listopadu 1798 zákon, který nařídil pro všechny kolkované listiny republiky právě tento formát papíru. Nejslavnější deník druhé poloviny 19. století, mladočeské Národní listy, nevědomky převzaly svůj formát (A4) podle pařížských listů. Zaváděný pořádek do formátů papírů druhotně ovlivnil výroby knih i knihoven, kancelářských desek, úředních registratur i kancelářského nábytku. V roce 1928 stáli Čechoslováci mezi zakladateli Mezinárodní normalizační asociace (International Federation of National Standardizing Associations, ISA).
Léta II. světové války
Válečné hospodářství protektorátu Böhmen und Mähren přinutilo průmysl upřednostňovat německé normy DIN. Československé normy byly přejmenovány na českomoravské. Československou společnost normalizační ovládali Němci. Čeští úředníci byli nuceni vydávat prosté překlady německých norem DIN. Iniciativní činnost nebyla žádná. Mezinárodní spolupráce rovněž prakticky skončila. Ve válečném roce 1942 navíc byla ukončena činnost mezinárodní nezávislé organizace pro všeobecnou normalizaci ISA.
První poválečná léta
„V řízeném hospodářství je normalizace samozřejmým předpokladem. Výhody plynoucí z možnosti vyrábět velké série, možnost výroby normalizovaných předmětů na sklad, zkrácení dodacích lhůt použitím zásobních dílů - jsou obecně známé. Normalizace prospívá výrobci i spotřebiteli, dělníku i podnikateli. Právě proto je nutno ihned od počátku tento základ veškerého plánování vybudovat velkoryse a promyšleně.“ Toto se píše v podání ČSN ministerstvu průmyslu ze dne 1. června 1945. Profesor List se opět ujal předsednictví ČSN. V roce 1948 proběhla změna číslování norem ČSN z pořadového na třídicí. Nové třídicí číslování bylo založeno na šestimístném kódu, který rozlišoval třídění podle oborů.
Nepoužitelné sovětské normy
Usnesením vlády z r. 1954 mělo české národní hospodářství přejít na sovětské normy OST, resp. GOST. Výsledkem byla spousta přeložených odlišných sovětských norem, které však byly ve vyspělé Československé republice prakticky nepoužitelné. Zejména ve strojírenství vyvolaly odpor výrobních podniků. Dokonce došlo k veřejnému odmítnutí sovětské lícovací soustavy OST čs. strojírenskými podniky. Tehdejší vláda se dokonce jednotného odborného postoje českých strojařů zalekla a změnila stanovisko. V ČSR zůstala zachována mezinárodní soustava ISO. Byly tak zachráněny miliardové hodnoty.
Nová definice normalizace
Zákon č. 35/1957, o technické normalizaci, ze dne 5. července 1957 přinesl novou definici technické normalizace: „Technickou normalizací je zajišťování a stanovení co možná nejmenšího počtu technických řešení opakovaného případu, která jsou za daných předpokladů pro národní hospodářství ze všech možných nebo užívaných řešení nejvýhodnější, a to zejména z hlediska hospodárnosti, jakosti a bezpečnosti.“ Závaznost technických norem zůstala samozřejmě zachována. Byl připojen pouze dovětek „Ze závaznosti technické normy lze povolit výjimku v odůvodněných případech.“ Tohoto dovětku se samozřejmě využívalo, kdykoliv se to kapitánům řízeného hospodářství hodilo k plnění úkolů centrálního plánování. Federální Úřad pro normalizaci a měření zřízený na základě některých opatření souvisejících s federálním uspořádáním státu v roce 1968 měl nově vymezeny pravomoci hned v náplni několika ministerstev a sídlil v samotném srdci hlavního města, v Praze na Václavském náměstí (na společné adrese se samostatným Úřadem pro patenty a vynálezy). I v tomto období a i díky taktice přibližování k mezinárodním organizacím „západního světa“ bylo Československo uznávanou zemí v ISO a IEC. Bylo několikrát členem Rady ISO a Akčního výboru IEC a také častým hostitelem důležitých zasedání v Praze, např. generálního zasedání IEC v letech 1967 a 1987, generálního zasedání ISO v roce 1988. Kromě toho se v socialistickém Československu uskutečnila četná zasedání technických komisí těchto organizací.
Technická normalizace po roce 1989
V závěru roku 1989 bilancovala čs. normalizace asi 25 000 titulů celostátně platných závazných technických norem. Technické normy se změnily na dobrovolná vyjádření kosenzu zúčastněných stran, který doporučuje nejvyšší dosažený stav technického řešení. Česká národní soustava se začala přetvářet na národní systém technických norem, v němž rozhodující podíl nebudou tvořit národní normy, ale normy převzaté, harmonizované s normami evropskými a mezinárodními.