Dlouhý vztah lásky a nenávisti Číny a Západu přidává olympiádě na dramatičnosti
Mnoho týdnů to letos na jaře vypadalo, že se pekingská olympiáda, jež bude zahájena 8. srpna pod všudypřítomným heslem Jeden svět, jeden sen, stane čímsi, co se blíží jankovité noční můře. Západní podpora demonstrantům v Tibetu a nevyhnutelná prudká reakce Číny vytvořily vhodné prostředí pro konfrontaci, která by hry překazila.
Zdá se, že pohroma byla odvrácena, alespoň prozatím. Na čínském internetu se sice ještě vlastenecky brblá a objevují výzvy k bojkotu firem od Nokie až po KFC - údajně za to, že byly příliš pomalé nebo skoupé, když šlo o dary na pomoc obětem zemětřesení v S’-čchuanu, ale nacionalistické volání je méně halasné. Zčásti proto, že Peking je začal tlumit na stránkách Lidového deníku. Dvacet milionů Číňanů přísahalo, že bude bojkotovat francouzské maloobchodní firmy jako Carrefour v odvetu za protibetské protesty při cestě olympijské pochodně po Francii. O dva měsíce později Francouzi stále v Číně působí. Možná nejvýznamnější pro obyvatele Západu je to, že obraz změnilo zemětřesení. Čína - necitlivá porušovatelka lidských práv - je teď zemí, jež soucitně ošetřuje miliony lidí.
I když se hry rozběhnou bez většího zádrhele, Čína i Západ se přesto musejí zabývat vzájemnými hluchými místy. Nedávný zásadní obrat v západních postojích k Číně je pouze posledním projevem dlouhého syndromu lásky a nenávisti. Dramatičtější, pokud ne dokonce iracionální, byl však záchvat sinofilie, který se zmocnil Američanů po Nixonově-Kissingerově průlomu, jenž nastal už v době, kdy jizvy Kulturní revoluce byly ještě nezahojené. Čína se může zároveň dušovat, že se své minulosti zbavila, ale dějinné rány budou letos v létě v Pekingu markantním podtextem. „Zejména Američané mají tendenci nemyslet na dějiny,“ prohlašuje Lee Ou-Fan, profesor humanitních věd a vnímavý pozorovatel pevninské Číny na Čínské univerzitě v Hongkongu. „Číňané se však vyznačují latentní zuřivostí a záští, jež má původ v dějinách, i když ji většina z nich není schopna racionálně formulovat.“
Kromě dozvuku složité minulosti vyvedly Číňany skutečně z míry západní postoje letos na jaře. Mnoho Číňanů bylo zmateno, když hollywoodský režisér Steven Spielberg zmínil vztahy Číny se Súdánem při odstupování z funkce poradce her. Obyvatelé pevninské Číny si lámali hlavu: Jak ti zápaďáci přišli na to, aby spojili naši olympiádu s Dárfúrem? Pokud jde o Tibet, většina Číňanů považuje problém suverenity za mnohem méně významný než silnice, nemocnice a kilometry železniční trati, které dal Peking Tibeťanům. Často kladenou otázkou v Číně znovu bylo, co mají protesty v Himálaji společného s úspěšným konáním her.
Čínská zmatenost se však záhy proměnila ve vztek a znovu se vynořily nešťastné zvyky. Člověk se musí vrátit do dob opiových válek, aby pochopil, jak ochotně se Číňané považují za oběti zahraničních machinací. Když při štafetovém běhu s olympijskou pochodní Paříží byla napadena invalidní čínská běžkyně, mnoho obyvatelů pevninské Číny bylo přesvědčeno, že Západ se rozhodl zhatit jejich okamžik slávy. Následný bojkot Carrefouru se musí zaznamenat do análů stejně jako boxerská vzpoura. V obou případech nacházíme touhu pomstít křivdy způsobené kořistnickými lidmi ze Západu.
Jakmile se rozběhl čínský internet a blogy se zacpaly vlasteneckým pózováním, logická linie se opět táhla přímo z 19. století. Jedinou půdou pro diskusi se stala korektnost Číny a křivdy cizinců a hrozba skutečně nepříjemné olympiády se stala natolik reálnou, že vyděsila i vedení v Pekingu. „Tento druh iracionálnosti ve jménu vlastenectví tvoří styl, jakým se Číňané učí myslet,“ tvrdí Jüan Wej-š’, přední historik na Sunjatsenově univerzitě v Kuang-čou. „To je naše dědictví a dosud je máme hodně v sobě.“
To, co v našich televizích uvidíme, až budeme letos v létě sledovat skoky do výšky a běžce na dlouhé tratě, bude Čína, která je v některých ohledech krajně sebevědomá a v jiných postrádá veškerou jistotu. Úsilí o pomoc obětem zemětřesení v provincii S’-čchuan názorně dokázalo schopnost Pekingu zvládat mechanismus obrovské akce: administrativně budou mít hry asi velmi dobrý průběh. Těsně pod povrchem se však bude nacházet křehký národ, který je silně nejistý svou pozicí ve světě a - kéž by se to nestalo - připravený znovu vybuchnout při sebemenším náznaku opovržení ze strany nějakého cizince.
Nakonec se člověk musí zeptat, zda byly olympijské hry vůbec určeny k tomu, aby nesly břemeno, jaké na ně naložil Peking. Někteří čínští intelektuálové dokonce tyto hry srovnávají s berlínskou olympiádou v roce 1936. Nikdo netvrdí, že Čína prosazuje nějaký fašistický program. Vášnivý nacionalismus roku 2008 však výrazně evokuje ducha roku 1936. Hry nám říkají hodně o Číně. Zdá se však, že Čína nám zase říká něco o hrách.
Praporek s. 76:
Jizvy pocházející z dob opiových válek způsobily, že Čína je ostražitá vůči cizincům a nejistá svou pozicí ve světě
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jiří Kasl
