Moderní technologie nepřinesou do totalitních států svobodu, upozorňuje Jevgenij Morozov
Média i politici milují přívlastky. Proto letos v Egyptě a dalších státech severní Afriky nevypuklo obyčejné povstání, ale „internetová revoluce“, ba dokonce „revoluce 2.0“. Zdůrazňování role webu, a obzvlášť sociálních sítí přitom navozuje představu, že moderní technologie dokážou položit totalitní režimy na lopatky. Jevgenij Morozov, autor díla Falešné představy o netu aneb Jak neosvobodit svět, označuje podobně zjednodušující vidění světa za kybernetický utopismus.
„Sám jsem byl až donedávna nakažen kybernetickým utopismem. Tato kniha je pokusem vypořádat se s touto ideologií a varovat před zhoubným vlivem, který měla a nadále má na šíření demokracie,“ píše původem běloruský vědec, který publikoval své texty mimo jiné v časopisech Economist a Newsweek či denících Wall Street Journal, Le Monde a Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Nejen pro buržoazii
Fantazírování o internetu jako nástroji schopném zbořit všechny hráze, které omezují svobodu, tvoří v západním světě už řadu let významný myšlenkový proud. Morozov otevírá své dílo, publikované počátkem tohoto roku, připomínkou íránských občanských nepokojů po volbách v roce 2009. Média ve Spojených státech a nejen tam označovala tehdejší vlnu demonstrací za „twitterovou revoluci“.
Později se však ukázalo, že politici i komentátoři vliv sociálních sítí na organizování protestů proti zvolenému prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi značně přecenili. Naopak facebookové profily a záznamy mobilní komunikace se po potlačení demonstrací staly v rukou režimu důkazním materiálem při vypořádání se s politickými odpůrci.
Přístup autoritářských a totalitních režimů k internetu se mění, jak autor dokládá na velkém množství příkladů. Nejsou to pouze neschopné byrokracie, které se technologií obávají. Čína obehnaná velkou internetovou zdí zní jako efektní titulek, ale realita je mnohem složitější. Tamní internetové servery kontrolované vládnoucími komunisty šíří propagandu čím dál účinněji stejně jako jejich příznivci z řad blogerů. Číňané na internetu navíc primárně nesledují, kde a jak se porušují lidská práva, ale nakupují, baví se „legračními“ videy a seznamují se kvůli jednorázovému sexu.
Venezuelský prezident Hugo Chávez zase nejdříve označil internet div ne za teroristickou zbraň, aby loni radostně hřímal: „Internet není pouze pro buržoazii, ale také pro ideologický boj.“ A počet odběratelů jeho „tweetů“ se vesele rozrůstal.
Jiným příkladem může být osud saúdskoarabského internetového fóra Tomaar, které se zaměřilo na filozofii, jež je v zemi stejně jako knihy na toto téma zakázána. Obliba stránek stoupala, až se vyšplhala tak vysoko, že saúdská vláda svým občanům přístup na stránky znemožnila. I když autoři posléze přenesli obsah na zahraniční server, stal se web neustálým terčem kybernetických útoků, až zanikl. Není prokazatelné, že se na umlčení fóra podílela saúdská vláda, stejně tak to mohl být jakýkoliv odpůrce filozofie. Nicméně to přináší další téma do diskuse o svobodném internetu: vlády mohou provádět cenzuru, aniž by jim to mohl někdo dokázat, anebo naopak nemusejí dělat vůbec nic, protože se o špinavou práci postarají jim věrní občané.
Kdo se baví, nezlobí
Blokování „závadných“ stránek přitom není pro totalitní režimy ani nutností. Svobodný přístup k informacím totiž nutně neznamená, že se utlačovaní lidé vydají do ulic. Stačí je trochu zabavit, jak Morozov ukazuje na příkladu z bývalé Německé demokratické republiky. Tam mělo od šedesátých let minulého století kolem osmdesáti procent obyvatelstva přístup k televiznímu vysílání ze západní části Německa, přesto byl dopad svobodného vysílání jiný, než by se čekalo. Z průzkumů mezi mladými lidmi prováděných po několik desítek let, které byly zveřejněny po sjednocení v roce 1990, vyplynulo, že nejsledovanějšími pořady nebyly zprávy ani politické debaty, nýbrž seriály Dallas a Dynastie. Ještě pozoruhodnější ovšem je, že mladí lidé, kteří měli přístup k západnímu vysílání, byli vůči totalitnímu režimu mnohem benevolentnější než obyvatelé zbytku země. Analýzu několika stovek průzkumů publikovali Holger Lutz Kern a Jens Hainmüller v roce 2009 pod všeříkajícím názvem Opium pro masy: Jak zahraniční média mohla stabilizovat autoritářské režimy.
V Rusku jako by o průzkumu dávno věděli, takže razí stejně sofistikovaný přístup. Státem podporované weby typu Russia.ru se snaží mladé lidi zahltit pořady na téma hledání největšího poprsí v zemi (The Tits Show). Třebaže si občané na blogu prezidenta Dmitrije Medveděva mohou stěžovat na lokální případy korupce a jeho podřízení ochotně medializují pár vyřízených případů, o těch ostatních se podle Morozova nikdo nedozví. O korupci na nejvyšších místech státní správy ani nemluvě.
K tomu se přidává další aspekt internetu. Lidé nespokojení s politickou situací, kteří by v totalitní společnosti řízené podle vzoru Orwellova románu 1984 skončili v disentu, myšlenkami „žijí“ na webových stránkách v jakoby vlastní mimozemi a o kroky Kremlu se zajímají jen minimálně.
Jednotlivé možnosti zneužití internetu, které aplikují vlády v autoritářských či totalitních státech, nejsou technologicky ničím novým. Rozbory Morozova, co všechno lze prostřednictvím jednoduchého softwaru zjistit na sociálních sítích o jejich uživatelích v kapitole s názvem Proč KGB chce, abyste byli na Facebooku, tak spíše dokreslují současnou situaci. Klíčovým problémem jsou podle autora knihy především naivní představy, s nimiž zastánci kybernetického utopismu k webu přistupují.
Ostražitý pozorovatel
V lednu minulého roku pronesla Hillary Clintonová v budově washingtonského muzea žurnalismu Newseum řeč o internetové svobodě. Bylo to jen pár týdnů poté, co se Google stáhl z čínského trhu. Tehdy si spousta kybernetických utopistů pochvalovala vzpouru internetové společnosti proti omezování webu Pekingem. Jako kdyby se jim z hlavy vykouřilo předchozí působení firmy v Číně a neviděli skutečné byznysové důvody odchodu.
Současná americká administrativa má podle Morozova firmy, jako je Google či Facebook, zvláště v oblibě. Její boj za šíření internetové svobody se však odehrává především v rovině smysluprostých proklamací. Jedním hlasem američtí politici volají po bourání firewallů, nicméně prostředky pro to Íráncům neposkytnou. Paradoxně totiž třeba do Íránu, Súdánu nebo na Kubu zakazují vyvážet potřebný software.
Samostatnou kapitolou je pak podíl amerických technologických společností na „šíření svobodného internetu“. Firma IBM poskytla společnosti China Mobile software na sledování sociálních sítí. Internetový vyhledávač Bing od Microsoftu je při blokování stránek pro uživatele ze Saúdské Arábie přísnější než tamní vláda. Facebook zase až příliš ochotně ruší skupiny, které například v Hongkongu představují hlas opozice.
Tentýž Facebook přitom nereagoval na výzvu „hactivistické“ organizace Jewish Internet Defense Force, která před pár lety požadovala zrušení skupin šířících antisemitismus či popírajících holocaust. Členové proizraelské organizace se nakonec do zhruba stovky facebookových skupin údajně infiltrovali sami a postupně ukončili jejich činnost.
Na jednu stranu je podle Jevgenije Morozova omluvitelné, že při tak obrovském množství spravovaného obsahu může dojít k přehmatům. Na druhou stranu americké firmy až příliš ochotně vycházejí vstříc státům, kde dělají byznys. Americká vláda přitom s těmito společnostmi spolupracuje bez ohledu na to, zda svobodu projevu v zemích svého působení prosazují či potlačují. Internet v takto naivním pojetí pak nejenže neosvobozuje, ale pomáhá totalitním režimům upevnit moc.
Celkově vzato je kniha Falešné představy o netu aneb Jak neosvobodit svět velmi komplexní prací zkoumající současnou podobu internetu a sociálních sítí. Morozov je pečlivý ve snášení argumentů (seznam využitých pramenů čítá na sedmdesát stran), raději jich pro každý případ uvádí víc, než je třeba. Zároveň se snaží nahlížet na situaci i z pohledu protistrany a jen výjimečně sklouzává k uštěpačným poznámkám.
Kromě analýzy předkládaných dat se Morozov zamýšlí i nad podstatou internetu a nad tím, nakolik lze vůbec prostřednictvím jednotlivých technologií vykládat svět. Záludnost podle autora spočívá hlavně v tom, že takový výklad zpravidla spíše zakrývá sociální, politické či kulturní souvislosti, než aby je vysvětloval. Zkrátka předkládá zjednodušené vidění světa, které jak politici, tak média milují. Jak se ale ukázalo třeba při revoluci v Libyi, pokud je diktátor odhodlaný ke všemu, ani milion tweetů tanky nezastaví.
The Net Delusion, How Not to Liberate The World
(Falešné představy o netu aneb Jak neosvobodit svět)
Autor: Jevgenij Morozov
Vydal: Allen Lane
Rozsah: 408 stran
