Lodní doprava představuje naprosto klíčovou součást mezinárodního obchodu. Aktuálně má na svědomí zhruba 80 procent globálního objemu přepravovaného zboží, přičemž v celé řadě rozvojových zemí je tento podíl ještě větší. Zároveň jsou ale nákladní lodě zodpovědné za tři procenta světových emisí způsobených člověkem. To se sice na první pohled může jevit jako malé číslo, ve skutečnosti však patří mezi 10 největších znečišťovatelů na světě.
Nízkoemisní paliva jako metanol, vodík a čpavek nejsou dostupná dostatečně rychle, a tak tomu, že by do roku 2050 měla lodní doprava dle Mezinárodní námořní organizace (IMO) dosáhnout nulových skleníkových plynů, toho zatím příliš nenasvědčuje. Nebo donedávna alespoň nenasvědčovalo.
Chemický oceánograf z Kalifornského institutu Jess Adkins je každopádně přesvědčen, že by s dekarbonizací námořní dopravy mohl pomoci. Použít k tomu hodlá proces, který je podobný tomu, jenž přirozeně probíhá v oceánech. Konkrétně by chtěl nákladní lodě vybavit reaktory schopnými přeměňovat oxid uhličitý v oceánskou sůl, která nebezpečné plyny následně udrží „pod zámkem“, a to po dobu 100 tisíc let.
„Jedná se o reakci, která na planetě probíhá již miliardy let,“ vysvětluje pro CNN Adkins, jenž se navrhováním a testováním reaktorů zabývá prostřednictvím svého startupu Calcarea. Je zároveň přesvědčený o tom, že pokud se proces skutečně osvědčí, mohlo by to znamenat trvalý způsob ukládání CO2, který je oproti tomu přírodnímu mnohonásobně rychlejší. Zatímco přirozená reakce v oceánech trvá více než 10 tisíc let, v reaktorech Calcarea je hotovo zhruba na minutu.
Vápenec v hlavní roli
Jak onen přírodní proces vlastně funguje? Mořská voda přirozeně absorbuje asi třetinu CO2 vypuštěného do atmosféry. To způsobuje, že se voda stane kyselejší a začne rozpouštět uhličitan vápenatý, který se v oceánu hojně vyskytuje – například v podobě kostry korálů, mušlí a různých skořápek. Rozpuštěný uhličitan vápenatý pak ve vodě reaguje s oxidem uhličitým, v důsledku čehož vznikají hydrogenuhličitanové soli, které CO2 zadržují. „V oceánu je již nyní 38 bilionů tun hydrogenuhličitanů,“ přibližuje Adkins.
Uvedený proces chce Calcarea napodobit tím, že výfukové plyny z lodi odvede do reaktoru v trupu plavidla, kde se následně smíchají s mořskou vodou a vápencem. CO2 bude s touto směsí reagovat tak, že vytvoří slanou vodu, která jej následně uzamkne ve formě oněch hydrogenuhličitanových solí a poté pak podle Adkinse může být bez obav vypuštěna zpět do oceánu.
Popsaným způsobem se chce vědec „zbavit“ přibližně poloviny vyprodukovaných uhlíkových emisí, a to u každé lodi. Pro lepší účinnost zvažuje společnost ještě přidání předfiltru, díky kterému by došlo k zachycení větší škály škodlivých látek.
Reaktory hodlá startup přizpůsobit různým velikostem lodí, včetně těch největších, jež jsou schopny přepravit až 180 tisíc tun nákladu. „My bychom zabrali zhruba čtyři až pět procent nosnosti a převáželi asi čtyři tisíce tun vápence,“ přibližuje Atkins s tím, že ve skutečnosti ale všechen nevyužije.
Dosud společnost postavila dva prototypy reaktorů. Koncem května pak oznámila partnerství s výzkumnou a vývojovou částí mezinárodní lodní společnosti Lomar. To by mohlo znamenat, že bude reaktor brzy umístěn na první loď. Než jej ale bude Calcarea připravena nainstalovat, musí vyřešit několik technických problémů. Otázkou zůstává nejen to, jak takticky umístit reaktor, ale také to, jak vyřešit přepravu vápence a zajistit jeho pravidelnou dodávku.
Jiné taktiky i kontraproduktivní snaha
Calcarea není jediná, kdo se „očištěním“ lodní dopravy aktuálně zabývá. Některé nákladní lodě již nyní disponují podobně fungujícím zařízením, které je navrženo tak, aby zachytávalo škodlivé látky, nikoli však CO2. Jsou ale i tací, jimž se eliminace oxidu uhličitého daří. Mezi nimi je už nyní britská společnost Seabound, ta nicméně spoléhá na trochu jinou taktiku. Po zachycení emisí totiž produkuje pevné uhličitanové oblázky, které je následně nutné vyložit v přístavu.
Způsob, jaký volí právě Calcarea, má každopádně podle Daniela Sigmana, profesora geologických a geofyzikálních věd na Princetonské univerzitě, řadu výhod. V první řadě se jedná o pouhé urychlení již existujícího přirozeného procesu. Zároveň Sigman oceňuje fakt, že proces nepřispívá k přílišnému okyselování oceánů, které je škodlivé pro mořský život.
Výhodou firmy vyrábějící reaktory je rovněž skutečnost, že její zakladatel patří mezi odborníky na uhlíkový cyklus oceánů. „Mnoho dalších společností, které usilují o zvýšení alkality oceánů, nerozumí uhlíkovému cyklu ve všech relevantních měřítcích, a tak jsou náchylné prosazovat přístupy, které jsou neúčinné – nebo dokonce kontraproduktivní,“ říká Sigman.
Adkins navíc věří, že by jeho technologie mohla do budoucna konkurovat i procesu ukládání CO2 pod zem. Za účelem dekarbonizace by totiž mohla vznikat celá plavidla.
ČLÁNKY DO MAILU