Komentář
Bariéry bránící volnému pohybu pracovní síly byly jednou z věcí, které dokázaly Čechy při vstupu do Evropské unie spravedlivě rozhořčit. Byť se poté Češi do migrace za prací nijak zvlášť nehrnuli. O to zajímavější situace nastává, když jedna profesní skupina začne vyjednávat o skokovém zvýšení svých platů s upozorněním, že nebude-li jim vyhověno, „poděkují a odejdou“.
Ta profesní skupina jsou mladí lékaři, jazykově vybavení a bez závazků. Když třicítka regionálních německých nemocnic koncem října na veletrhu „Lékařství a zdraví 2010“ začala verbovat naše lékaře, dostalo se tomu stejné mediální pozornosti jako kdysi francouzským obavám z polských instalatérů.
Nyní odhlédněme od debaty, zda jsou požadavky na skokové navýšení platů a další změny opodstatněné, zda si je může české zdravotnictví dovolit (bez dalšího jistě ne). Nebo zda je reálné riziko masového exodu (něco jiného je hrozit výpovědí a něco jiného je skutečně se sebrat a do Německa odejít). Podívejme se na ekonomickou podstatu věci.
Německý zdravotní systém má stejně jako ten náš chronické potíže s financováním stále rostoucích nákladů na zdravotní péči: pro příští rok byl finanční deficit odhadován na nějakých jedenáct miliard eur. Je tedy násobně vyšší než očekávaná „díra“ v českém zdravotnickém rozpočtu, a to i po přepočtu na obyvatele. A tak sazby zdravotního pojištění opět vzrostou na 15,5 procenta, bude se šetřit na lécích, rovněž spoluúčast vzroste. Kruh se uzavírá: Němci verbují v Česku proto, že jejich lékaři migrují do zahraničí již celé roky – především do Anglie, Švýcarska a Spojených států, ale i Rakouska či Švédska. Kdyby němečtí lékaři byli s platovým ohodnocením a pracovními podmínkami doma spokojeni, čeští lékaři by zůstali i se svými požadavky doma. Důvody, jimiž vysvětlují svoje stěhování Frau nebo Herr Doktor, se těm českým podobají jako vejce vejci. Volný pohyb pracovní síly a značné platové rozdíly mezi jednotlivými státy tak vyvolávají migrační vlny z východu na západ. K tomu se připojuje i skutečnost, že vyškolení kvalitního lékaře není nikde na světě levná záležitost. Některé země se cíleně snaží zaplnit poptávku náborem v cizině: třetina personálu v anglické Národní zdravotní službě jsou cizinci, ale k agresivním náborářům patří třeba i Skandinávci, hlavně Švédi. Zatímco v několika velkých německých aglomeracích je přetlak nabídky zdravotní péče (je ovšem problém jí ufinancovat). Jinde je problém sehnat na uvolněné pozice dostatek německého odborného personálu. Pochopitelně, že nejvyhrocenější je situace v nových spolkových zemích, kde je platová hladina nižší. Východoněmeckým nemocnicím se nelze divit, že v zájmu zajištění péče shánějí doktory, kde se dá. Zaplnit poptávku mají nejen Češi, ale i Poláci, Slováci a lékaři z Pobaltí, Rumunska, Ukrajiny… Tam jsou platové rozdíly ještě vyšší, a tam půjdou verbovat i Češi.
Jestli mladým českým zdravotníkům přijde německá klinika jako ráj, je to zcela jistě relativní pojem: jejich německým protějškům leze na nervy nejen nižší ohodnocení než v cizině, ale i přetěžování, rigidní hierarchie a bossing šéflékařů. Kdo se byť s jen trochu citlivým uchem a vidoucím okem prošel českou klinikou, může konstatovat, že v Německu se budou i v tomto směru naši lékaři cítit jako doma.
Česku se problém s odlivem mozků dlouho vyhýbal, ale tato éra asi končí s tím, jak bohatší země na sever a západ od našich hranic začnou ve větším rozsahu nasávat českou kvalifikovanou pracovní sílu, která je doma nespokojena. Co na tom, že spouštěčem bude skutečnost, že má sama s financováním zdravotního systému při nesrovnatelně vyšších výdajích na zdravotnictví problémy.
Volný pohyb pracovní síly je jedním ze základních pilířů jednotného trhu, každý ekonomický liberál tuhle myšlenku zuby nehty brání. Nyní je třeba žít s následky. Lehce doplněné heslo „Děkujeme, za vzdělání neplatíme, ale odcházíme“ je (nejen) pro české zdravotnictví výzvou. Celá léta se hovořilo o školném a studentských půjčkách, a neudělalo se nic. Celá léta bylo jasné, že nějakých dvě stě nemocnic na sebe váže ohromné fixní náklady, což při omezeném zdravotnickém rozpočtu neumožňuje vyplácet platy schopné udržet personál doma. Žádná restrukturalizace, která by stála za řeč, se nekonala. Tisíce lékařů zcela jistě z Česka neodejdou, ale i stovky budou chybět a v kapacitách se bude muset udělat pořádek. Pořádek se bude muset udělat i v úhradách za zdravotní péči, v nákupech technologií, v rozsahu péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a ve výčtu by se dalo pokračovat ještě dlouho. Reformní impulz tisícovky doktorů hlasujících nohama je fakt nepominutelný. (Více viz strana 46.)
