IFC má z neúspěchu na Ostravsku těžkou hlavu
Převzetí společnosti Petrcíle britskou společností Central European Consultants způsobilo ve vládních kruzích středně silné zemětřesení. Jeho záchvěvy byly cítit až v americkém sídle International Financial Corporation (IFC). Tato organizace, která patří do skupiny Světové banky, je totiž největším věřitelem Nové huti. Minulé pondělí se ve Washingtonu sešli zástupci IFC s ministrem financí Pavlem Mertlíkem, aby se dohodli na urychlení privatizace ostravské ocelárny. Český ministr po setkání informoval o společném postupu české vlády a IFC. Vyjádřil se, že stát se bude urychleně snažit vyřešit právní situaci vzniklou v souvislosti s převzetím společnosti Petrcíle (EURO 14/2000). Pokud by jednání zkrachovalo, je Mertlík připraven postoupit věc soudům. Dalším výstupem z washingtonské schůzky je zájem IFC podílet se na změně managementu, a to do dvou až tří měsíců, a na společném úsilí najít strategického partnera pro Novou huť. Smlouva nadále platí. Klíčová smlouva, kterou uzavřel Fond národního majetku se společností Petrcíle, však některá odhodlaná vyjádření českých vládních činitelů sráží blíže k realitě. Ačkoli má IFC jakožto největší věřitel Nové huti nadstandardní vliv na chod společnosti, právní podklad pro rozhodnutí je pevně zakotven ve smlouvě mezi fondem a společností Petrcíle. Například změna orgánů Nové huti je detailně popsána v kapitole Společný postup. Podle ní bude fond respektovat návrhy Petrcíle týkající se mimo jiné i „složení představenstva Nové huti . Fond se ve smlouvě také zavazuje, že bude prostřednictvím svých zástupců v dozorčí radě společnosti návrh Petrcíle podporovat i v případě volby těchto členů dozorčí radou. Firma je naopak smlouvou zavázána respektovat návrhy fondu týkající se složení dozorčí rady společnosti. Místo soudu rozhodčí. Bližší analýza Mertlíkova odhodlání zbavit se nových vlastníků Petrcíle soudní cestou je přirozeně rovněž předmětem zmíněné smlouvy. Obě strany (stát i Petrcíle) se v ní neodvolatelně zříkají práva předložit jakékoli spory soudu. Místo toho se ve smlouvě rozhodly případné problémy řešit buď přátelskou cestou, nebo závazným rozhodčím řízením. V praxi by se samozřejmě jen dohoda o jmenování tří rozhodčích táhla po dlouhé měsíce. Na jejím konci by Nová huť mohla posloužit jako muzeum českého ocelářství. Za zmínku stojí i uchu lahodící dohoda vlády s IFC o společném postupu při hledání strategického partnera. Vedle britské společnosti CEC, která má momentálně zájem o privatizaci největší české ocelárny prostřednictvím prozatím utajeného investora, projevil zájem o koupi Nové huti jen indický ocelářský koncern Ispat. Mluvčí ministerstva financí Libor Vacek minulý týden právě tuto společnost jmenoval jako jednoho z potenciálních investorů, se kterými IFC jednala. Toto oznámení má ale dva háčky. Prvním je fakt, že minulý čas ve Vackově prohlášení naznačuje, že firma zřejmě nebude patřit mezi aktuální zájemce. Důležitější jsou ale podrobnosti o loňské návštěvě zástupců indického Ispatu v Nové huti. Ta údajně proběhla jako rutinní návštěva zahraniční delegace. Současní šéfové Nové huti říkají, že Indové si prohlédli huť, poobědvali, rozloučili se a odjeli. Nic víc a nic míň. Chceme zabránit bídě. International Finance Corporation před čtyřmi lety vypracovala investiční program. Ten podle projektového materiálu IFC Nové huti vyčíslil nutné investice následovně: 255 milionů dolarů na výstavbu minihuti, dalších 55,6 milionu dolarů pro zajištění plynulého odlévání oceli a 192,4 milionu dolarů do modernizace současných provozů. Samotné IFC rozdělilo své půjčky na dvě části: úvěr takzvaného typu A do dvou miliard korun a syndikovaná půjčka do 4,7 miliardy korun. IFC se také zavázala pomoci Nové huti zařídit balík úvěrů od českých bank ve výši 2,7 miliardy korun. Míra zástavy za finanční pomoc sice nadstandardně přesahovala obvyklé postupy, ale pro Novou huť byly tyto peníze otázkou života a smrti. Před znepokojenými americkými úředníky v IFC v současnosti leží na stole tři další varianty postupu. Buď mohou vyhlásit takzvaný default a stáhnout úvěr, nebo realizovat zástavy, čímž se ale z věřitelské banky stanou vlastníky Nové huti. Poslední možností je pro dceru Světové banky v tisku několikrát zmiňovaná kapitalizace. Ani ta však nedává IFC šanci na optimální řešení. V případě, že by se IFC rozhodla pro tuto variantu, automaticky by přišla o drahocenné zástavy a huť by se ocitla v nebezpečí konkursu nebo vydírání věřiteli. Navíc v procesu privatizace Nové huti existují některé nejasnosti, které souvisejí se statutem samotné věřitelské IFC. Ta totiž může financovat pouze soukromé firmy. Slogan organizace uvádí: Investujeme do soukromého sektoru rozvojových zemí, abychom zabránili bídě. Týdeník EURO má však informace, že dosud nebyl podepsán dodatek ke smlouvě mezi CS First Boston a Fondem národního majetku, kam stát přemístil osmnáct procent akcií Nové huti, aby se stal minoritním vlastníkem a umožnil IFC uvolnit peníze na půjčku. Z toho by vyplývalo, že majoritním vlastníkem Nové huti je de jure stát. IFC by tedy financováním Nové huti porušila své vnitřní předpisy. Po třídenní e–mailové konverzaci mezi týdeníkem EURO a představiteli International Financial Corporation odpověděla americká organizace ústy Brigid Janssenové na konkrétně položené dotazy takto: „Samozřejmě že souhlasíme společně s českou vládou s tím, že je nutné urychlit privatizaci Nové huti. V současné době však probíhají na toto téma komplexní diskuse a z tohoto důvodu si vyhrazujeme právo pro no comment. Na dodatečnou otázku, zda by na základě svého statutu neměla IFC spíše jednat s ostatními akcionáři, když nesmí financovat státem vlastněné firmy, představitelé IFC do doby uzávěrky neodpověděli. Šanci k vysvětlení budou mít tento týden, kdy by měli zavítat na svoji první návštěvu Nové huti. Pětroš se hájí. Britská skořápková společnost CEC nyní pracuje na plnění podmínek, které jim stanovil Fond národního majetku, tedy na prokázání bonity utajeného investora, sdělení jeho identity a potvrzení o převzetí společnosti Petrcíle. Posledně jmenovaný úkol Britové splnili, ostatní by měly přijít na řadu v příštích týdnech. Mezitím generální ředitel Nové huti Jaroslav Pětroš, zbavený balvanu v podobě závazků Petrcíle, vysvětlil počínání manažerů společnosti v posledních letech. Učinil tak v dopise odborářům, který nazval Manažerská odysea. Pětistránková geneze popisuje krok po kroku vývoj událostí a příčiny sporů mezi státem a společností Petrcíle. Uvádí se v ní, že situace pro dokončení privatizace uzrála na konci roku 1999, protože věcné cíle modernizace a restrukturalizace byly splněny s předstihem jednoho roku. Proto manažeři v prosinci 1999 na pravidelném setkání se zástupci Syndikátu zahraničních bank a IFC v Londýně deklarovali, že jsou připraveni zahájit jednání s Fondem národního majetku. Pětroš píše, že fond nejprve požádal firmu Petrcíle, aby připravila návrh, poté se však již k němu písemně nevyjádřil. V únoru, jak tvrdí Pětroš, manažeři navrhli Petrcíle k prodeji subjektu, který si fond zvolí, například CS First Boston. I tento dopis prý zůstal bez odezvy. Fond údajně argumentoval tím, že nemůže rozhodnout bez ministerstva financí. Odpověď na dotaz firmy, zda má jednat s ministerstvem, zněla, že nikoliv, protože smlouva je uzavřena mezi firmou Petrcíle a FNM. Po dalších jednáních se situace na konci února vrátila na prvopočátek, protože stát se rozhodl pro další právní analýzy zpětného odkupu jednoho procenta. Pětroš mimo jiné v dopise vysvětluje, že manažeři Petrcíle nemohli přistoupit na návrh státu, který jim nabízel třináct milionů korun podle šestiměsíčního průměru cen na burze. Domnívá se, že by tím veřejně dokumentovali, že si dostatečně nakradli, aby mohli zaplatit zbytek úvěru. V závěru dopisu Pětroš uvádí, že o všech skutečnostech informoval formou telefonické konference IFC, a to 14. dubna 2000.
