DĚKUJEME TI, GOLDIE

Na otázky týdeníku EURO tentokrát odpovídali společně Pavel Drda, Karel Vopička a Vlasta Argman

EURO: Kdo dostal nápad uspořádat Goldieho memoriál?
Argman: Myšlenku přednesla Golfová federace a Goldieho dlouholetá přítelkyně lady Luisa Abrahams. Ti se vyslovili v tom smyslu, že by si přáli, aby se na Goldieho nezapomnělo. Řekli jsme si, že uspořádáme turnaj Hanuše Goldscheidera a první že jsou na řadě soutěže družstev dětí. Bohužel nás mezitím Goldie opustil. Tak se z toho stal nechtěně memoriál. Potom přišel Pavel Drda s tím, že má Goldieho spjatého s karlovarským hřištěm a že by stálo za to uspořádat na jeho počest memoriál tady na hřišti v Karlových Varech. A tak vznikl koordinační tým – lady L. Abrahams, Vlasta Argman, Pavel Drda a za federaci Karel Vopička.

EURO: Máte představu, jak by měl turnaj v budoucnu vypadat?
Vopička: Právě teď jsme to dávali dohromady. Zatím plánujeme kvalifikaci na všech hřištích v České republice. Jednotlivé kluby by je daly k dispozici a finále by se potom hrálo na jednom z nich.

EURO: Už víte na jakém?
Vopička: Nechceme si dělat zásluhu nebo snad právo, ale přejeme si, aby to probíhalo tady v západních Čechách. Goldie měl ve Varech chalupu, v Mariánských Lázních byl hotel Golf po celé léto jeho druhým domovem a tím třetím místem byla samozřejmě Praha, ale ta zatím nemá 18jamkové hřiště. Chceme, aby to byla taková „masovka . To si Goldie vždycky přál, aby byl golf u nás stejně populární, jako je to třeba v Anglii. Spolu s Goldieho dcerou paní Machovou jsme založili také nadaci Hanuše Goldscheidera, do které by šel případný výtěžek.

EURO: Na co rádi vzpomínáte v souvislosti s Goldiem?
Argman: Je to až neuvěřitelné, on znal snad všechny lidi, co hráli golf. Věděl, odkud kdo je, kde pracuje a jak hraje. Byla to taková chodící encyklopedie. Hlavně to byl ale člověk, který golf doslova dostrkal do podoby, v jaké dnes je. Tuhle práci dělal opravdu srdcem a tím svým nadšením v nás dokázal rozkřesat ohýnek. Dneska by tohle asi nikdo jiný nedokázal. On byl svým způsobem takový idealista. Určitě by měl radost, kolik roste nových hřišť a kolik máme členů. Zkrátka, jak prudce jde golf dopředu doslova den za dnem.

EURO: Pamatuje se vůbec někdo z vás, odkdy se mu vlastně začalo říkat Goldie?
Drda: Ne. To k němu prostě patřilo.

EURO: Jaký měl HCP ?
Vopička: Nikdy neměl lepší než 36. Taky se vyprávěly historky o jeho klasickém švihu. Měl takovou osmičku, která z dnešního pohledu vypadá trochu směšně, ale tenkrát se to tak učilo. Já jsem s ním hrál naposledy v Mariánských Lázních. Mohlo to být tak někdy v roce 1995. Vzal si hole a šli jsme jamky číslo 1, 4, 5 a na 6 - na té jamce už šel zase do hotelu. Ale byl to dlouholetý kapitán naší reprezentace a po světě měl velkou autoritu, kterou by mu mohl každý závidět. U nás je to taková honba za tím mít dobrý HCP, přitom na světě sotva deset procent golfistů hraje pod „stovku . Asi jsme takoví hraví a soutěživí.

EURO: Je pravda, že měl eminentní zájem o děti?
Vopička: Samozřejmě, jakmile se objevil někde mladý šikovný kluk, hned hledal cestu, jak ho pro golf získat nebo mu po profesionální stránce pomoct. Vůbec Goldie a mládež je kapitola sama pro sebe. Pořádali jsme v Erpetu takové dětské miniturnaje každou neděli a Goldie nechyběl ani na jednom. Vždycky se zúčastnil předávání cen, i když už tenkrát mu nebylo moc dobře. Hráli v pěti kategoriích a předávání cen trvalo někdy půl hodiny. Viděli jsme na něm, jak je to pro něj náročné. On si ale nestěžoval a příští neděli přijel zas. Dobře věděl, jak je pro budoucnost golfu důležitá základna. Taky ho mrzelo, že tu dnes není žádný velký turnaj, kde by byli světoví hráči. Podívej se, jak ohromně tenisu pomohlo to, že Honza Kodeš vyhrál Wimbledon, nebo jak ovlivnil český tenis ohromnýúspěch Ivan Lendla. Mimochodem Ivan je velký golfový fanda a věnuje se i výběru talentů. Postavit antukový kurt není zase takový problém, ale s golfovým hřištěm je to trochu složitější.

EURO: Máte pro Goldieho vzkaz do golfového nebe?
Argman: Dnes ráno, když jsme nastupovali na start, tak jsme všichni smekli čepice, zamávali a směrem vzhůru jsme volali: „Děkujeme ti, Goldie.