Stejně jako tisícovkám dalších Američanů plavících se do jihovietnamských přístavů mu ještě nebylo ani dvacet, ale přece se od ostatních na první pohled lišil.
Zatímco všichni kolem měli na krku pověšenou pušku M16, Johnu Olsonovi se tam houpaly čtyři fotoaparáty. Tři s barevným a jeden s černobílým filmem. Jako reportér armádních novin Stars and Stripes ve Vietnamu fotil už od roku 1966 a v únoru 1968 se mu dostalo velké „výsady“. Získal od velitelů svolení, aby se s mariňáky zúčastnil bitvy o jihovietnamské město Hue, kde nikdo nečekal žádné větší potíže. Na práci měl tři dny, fotit mohl cokoliv.
Jenže operace se zkomplikovala. Hue se změnilo v masové pohřebiště Američanů. A John Olson byl se svými fotoaparáty u toho. Fotil, když jednoho z mariňáků zasáhla severovietnamská raketa a zbyla po něm jen vysílačka, končetiny a velká krvavá skvrna na cihlové stěně. Fotil, když dalšímu Vietkong prostřelil obě nohy, takže uvízl v bojišti pod hustou palbou a úpěnlivě očima prosil své kamarády, ať ho dostanou do bezpečí. Fotil, jak medici bez zásob schovaní v ruinách domů omotávají hluboké rány špinavými záclonami. Fotil, jak nemohoucí a vystrašení mladí Američané s mnoha zraněními opouštějí bojiště z posledních sil přisátí na pancíř tanku.
Hru s informacemi z Afghánistánu nezačala média, ale vedení generálního štábu. Čtěte komentář:
Umaštěný úspěch v Afghánistánu
Obrázky byly tak silné, že jim magazín Life věnoval několik stránek. A pamětníci, sociologové i část politiků mají dnes za to, že tohle byl moment, který zmobilizoval americkou veřejnost. Díky fotografiím zmasakrovaných a zbídačených amerických mužů v zemi, o níž nikdo moc nevěděl, a v konfliktu, jehož smysl také národu nikdo pořádně nevysvětlil, se ve Spojených státech vzedmula vlna odporu k válce ve Vietnamu. I proto pak demokraté neuspěli v prezidentských volbách a do Bílého domu se dostal republikán Richard Nixon, který sliboval stažení vojsk z Vietnamu.
Pán je dramaturg
Po minulých týdnech, kdy během dvou útoků v Afghánistánu padl jeden český voják a pět dalších utrpělo zranění, by se mohlo zdát, že se do podobného bodu zlomu dostala i Česká republika. Spouštěčem ovšem nebyly drastické fotografie, svědectví nebo nedejbože podezření z válečných zločinů, nýbrž zbrklé vystoupení Lubomíra Zaorálka (ČSSD), bývalého šéfdiplomata, na tiskové konferenci po jednání sněmovny.
V momentě, kdy do kamer vypustil myšlenku, že by se mělo vážně diskutovat o stažení českých vojsk z Afghánistánu, bylo vidět, jak svému chvilkovému nápadu začal narcistně propadávat. Jako by sám sebe příjemně překvapil tím, co právě vypustil z úst. A čím déle mluvil, tím více tezi propracovával. Zkrátka láska na první pohled. Jako bývalému volebnímu lídrovi sociálních demokratů mu zřejmě došlo, že na tomto tématu by mohl vytřískat politický kapitál a získat své skomírající straně nové voliče. Tedy lidi, kteří mluví o českých vojácích pod Hindúkušem jako o žoldácích či okupantech pod vedením Spojených států či NATO a kteří by celé vojsko nejraději ihned postavili podél české hranice před plot z ostnatých drátů. Případně by je poslali na neomezeně dlouhé cvičení někam k Moskvě.
Přečtěte si esej: Krvavé a zapomenuté
Možná nejhorší na tom je, že nemůžeme Zaorálka podezírat z naivity či hlouposti. Už od dob, kdy po škole nastoupil jako scénárista a dramaturg do ostravského studia tehdejší Československé televize, umí pracovat se slovem. Po smrti Jaroslava Dietla například dodělával scénář přehradní telenovely Velké sedlo.
Ne, prostě ne
Přestože bývalý ministr zahraničí svou teorii rozvíjel v dalších a dalších vyjádřeních a rozhovorech, ta nejdůležitější otázka pokaždé zapadla. Je skutečně Česká republika na takovém rozcestí, aby vážně zvažovala ukončení afghánské mise? Opravdu se v Afghánistánu děje něco nepochopitelného, či dokonce protiprávního, proti čemu musí veřejné mínění tlačit na politiky? Odpověď je jednoduchá: Ne.
To samozřejmě neznamená, že by se situace v Afghánistánu vyvíjela bůhvíjak dobře. Spíš naopak. Aktuální dění tam ovlivnily parlamentní volby, do nichž chce Tálibán výrazně promluvit, a tak stoupl počet jeho útoků. Ale tento trend vlastně jen potvrzuje realitu, v níž se země nachází. Afghánská armáda a policejní sbor nejsou zdaleka na takové úrovni, jako je třeba, pro teroristy není navíc nijak složité infiltrovat se dovnitř jednotek. Ale to nejsou důvody pro odchod. Právě naopak.
Podpůrná alianční mise Resolute Support má jediný smysl: vytvořit silné afghánské ozbrojené složky, aby jednou už nic nebránilo odchodu všech západních vojáků. Ostatně právě proto, že pro Američany byl Afghánistán celkem dlouho vedlejší a roky se naplno věnovali Iráku, mohl Tálibán celkem v klidu doplnit stavy a zesílit. Pokud by se odešlo nyní, nejenže by Afghánistán zůstal zemí, která si nedokáže vlastními silami zajistit vnitřní bezpečnost a bude snadnou kořistí, ale navíc by se hněv tamějších obyvatel rozšířil i na západní země utíkající jako kapitán z potápějící se lodi Costa Concordia. Což by vytvořilo ideální podmínky pro radikální islámské bojovníky. To oni potřebují mít z Afghánistánu trosky a nebezpečnou zemi bez fungujícího školství, služeb a celé státní infrastruktury, kde se každý bude bát. Možná si to Zaorálek a další sociální demokraté zatím neuvědomují, ale stali se ideálním partnerem tálibánců.
Úkolem politiků není po každé tragédii zvedat bílý prapor a připravovat plán odchodu. Ostatně už slavný čínský vojevůdce Sun-c’ ve své knize O umění válečném píše: „Věz, že ten, kdo nevychutnal až do dna veškeré zlo války, nevychutná ani její zisk.“
Právě v těchto okamžicích musí politická elita nejen podpořit jednotky přímo v konfliktu, ale lidem doma vysvětlit, proč je v Afghánistánu důležité zůstat. To není prostor pro prázdné tlachání a pohrdání oběťmi, ale pro pokorné objasnění toho, proč je nutné, aby Češi bojovali - a umírali - pod Hindúkušem. A přestože se nejrůznější trollové a proruští hysterici snaží internet zaplavit výkřiky o tom, že Češi v Afghánistánu válčí jen za americké zájmy jako jejich žoldáci, obhájení toho, proč je dobré mít české vojáky v Afghánistánu, není nijak složité.
Zaprvé, ze země se velmi jednoduše může stát základna teroristů z celého regionu, odkud budou pronikat dál směrem na Západ. (To už jsme tu měli před 11. zářím 2001.) A všichni se asi shodneme na tom, že bojovat s terorismem je pro většinu západního světa výhodnější o několik tisícovek kilometrů dále než doma. Petr Pavel ještě coby šéf Vojenského výboru NATO to zhodnotil loni v prosinci poměrně jasně: „Situace v Afghánistánu je na úrovni takové remízy. Prostě je v takové rovnovážné pozici, kdy není výhra ani prohra. Nedokážeme se pohnout nijak výrazně dopředu, ale zároveň se situace nijak výrazně nezhoršuje. K tomu, abychom vývoj převážili na stranu úspěchu, je potřeba doplnit ty počty, které dají veliteli mise větší flexibilitu, aby mohl plnit úkoly podle toho, jaká je situace na místě.“ I z toho důvodu spojenci včetně Čechů navýšili své kontingenty v zemi, aby se celkový počet vojáků přiblížil šestnácti tisícům, o něž tamní velitelé sil NATO dlouhodobě žádali.
Zadruhé, Češi nejsou v Afghánistánu sami. Působí tam řada spojenců z NATO a dalších zemí. Jde tak vlastně o nástavbu tradiční diplomacie. Mise Resolute Support se dá popsat jako nejhmatatelnější důkaz spojenectví. Svým zapojením Česká republika dokazuje, že jí na těchto vazbách záleží, a vytváří si zároveň zadní vrátka u spojenců. Pokud by se někdy do potíží dostala i ona, může se spolehnout, že jí ostatní spojenci pomůžou, protože ona v minulosti pomohla jim. A přiznejme si, Česko nebude nikdy v pozici Spojených států či Francie, aby si svou obranu dokázalo zajistit vlastními silami. Nezvládneme to ani v rámci Visegrádské čtyřky. Že toto bývalému ministrovi zahraničí nedochází, je na pováženou.
Zatřetí, po prvních letech, kdy se česká armáda v původní afghánské misi ISAF měnila spíš na expediční sbor, přišel obrat a stratégové se začali v plánování opět vracet i k hlavnímu úkolu armády - tedy teritoriální obraně státu. Díky Afghánistánu, který můžeme brát i jako velmi reálné cvičiště, rapidně vzrostly schopnosti českých vojáků. Není to tak dávno, co nám bývalý člen dnes už neexistujícího komanda SOG (Special Operation Group) řekl, že díky průpravě do Afghánistánu jsou všichni vojáci, co se velení a postupů týče, na úrovni speciálních jednotek.
A začtvrté, Afghánistánu jde - jako vždy - i o peníze. Česká armáda je tam tak trochu obchodním vyslancem českých zájmů. Země jednou bude potřebovat velké nákupy a prioritně je bude pořizovat u těch, kdo jí v minulosti pomohli. A jako si třeba Irák koupil v Česku letouny L-159 a udělal jim obrovskou reklamu, podobný scénář, byť s jinou technikou a materiálem, se může zopakovat v Afghánistánu.
Nejsme Kanaďané ani Nizozemci
Souvislost mezi narůstajícím počtem obětí a hlasy volajícími po ukončení vojenského angažmá samozřejmě není nic nového. O americkém vietnamském syndromu už byla řeč. Něčím podobným si však prošli i Kanaďané a hlavně Nizozemci. Na ně se ostatně občas odvolávají i příznivci českého odchodu z Afghánistánu. Obě země skutečně před lety o odchodu z operace intenzivně uvažovaly, ale příslušníci armád obou zemí dodnes v Afghánistánu působí.
Kanadské vojenské velení formálně ukončilo stahování svých 2850 příslušníků z divokého jihoafghánského Kandaháru už v červenci 2011, ale dál v zemi zůstalo několik stovek jejich instruktorů.
Vysoký počet padlých byl na přelomu let 2008 a 2009 hlavním důvodem, proč tehdy konzervativní kanadský kabinet rozhodl o opuštění mise ISAF. V Afghánistánu padlo celkem 158 Kanaďanů, což je třetí nejvyšší počet po Američanech (2414) a Britech (455). Jen pro srovnání - Česko přišlo za celou dobu svého působení v zemi o čtrnáct vojáků.
Nizozemsko je zase jiný příběh. To má stále v krvi červenec 1995, kdy jeho jednotky přihlížely masakru v bosenské Srebrenici, kde Srbové povraždili přes osm tisíc bezbranných muslimských mužů a chlapců. Když v roce 2006 posílal Haag svých 1600 vojáků do afghánského Uruzgánu, jasně řekl, že mise potrvá jen dva roky. Příspěvek to byl skutečně masivní, kromě vojáků tam dorazily i stíhačky a útočné i transportní vrtulníky. Nizozemci nakonec zůstali mnohem déle, v roce 2010 evidovali 24 padlých a 140 zraněných. Kvůli oddalování odchodu se v Haagu rozpadla i vláda, přesto se Holanďané stahovali jen pozvolna a nikdy definitivně. Nyní Nizozemci svou misi opět posilují, ke stovce vojáků posílají dalších 66. „Budeme pokračovat v práci v Afghánistánu, abychom pomohli najít politické řešení konfliktu, neboť to je jediný způsob, jak dosáhnout dlouhodobé stability,“ stojí v oficiálním komuniké haagského kabinetu.
Neuposlechnout
Na diskusi, k níž velmi lacině vyzval Zaorálek, je pořád ještě hodně brzy. A není pro ni ani žádný důvod. Příběh každého jednoho padlého je tragický a pro nejbližší těžko pochopitelný, ale čtrnáct obětí za jedenáct let nemůže být argumentem pro úprk z nestabilního Afghánistánu.
Aniž bychom chtěli bývalému ministrovi křivdit, za jeho slovy je cítit spíš boj o voliče než obavy o životy českých vojáků v zahraničí. Během oné tiskové konference zjevně nabyl pocitu, že tímhle návrhem může sociální demokracii spasit a po letech jí dát téma, které je aspoň pro část voličů atraktivní. Na Afghánistánu se žádné české volby lámat nebudou a Zaorálek pouze prokázal, že je typem vládce, o němž Mistr Sun napsal: „Jsou cesty, kterými se není dobré vydat. Vojska, na která není dobré útočit. Pozice, které není dobré bránit. A rozkazy vládce, které není dobré uposlechnout.“
Přečtěte si komentáře:
Laskavá facka Zaorálkovi
V Afghánistánu je nutné zůstat
Když stoka promluví
