Vlivy, které přináší globalizace záleží vždy na tom, kdo je oním globalizátorem. Lépe řečeno, která společnost z určitého státu je tím, kdo se rozhodne ovládat společnosti v jiných státech. Dříve byl cílem zisk koloniálního impéria, dnes jde o získání ekonomického impéria. I Česká republika se po roce 1989 dostává do této hry. Pochopitelně že nechci tvrdit, že do jejího centra, ale určitě do významných strategických poloh globalizátorů. To přináší střetávání různých kultur.
Německý zájem, ale…
Je nepochybné, že Česko patří především do zájmů německého kapitálu. Ovšem zvláště privatizace českého státního bankovního sektoru tomu vůbec nenaznačuje: ČSOB získal belgický kapitál, Českou spořitelnu rakouský, Komerční banku francouzský. Právě privatizace Komerční banky francouzskou Société Générale mě přiměla k zamyšlení nad rozdílnostmi anglosaské a francouzské historie a kultury. Zejména proto, jak rychle vzalo za své předchozí vedení banky, které hlasitě proklamovalo anglosaský způsob řízení. Bylo téměř okamžitě nahrazeno buď rodilými Francouzi nebo lidmi profrancouzsky smýšlejícími. Zde se objevil jeden ze základních rozdílů mezi oběma kulturami. Zatímco Angličané v celé své historii dávali především věci do spravování příslušníkům toho národa, u nějž se odehrávaly, a celou záležitost spíše kontrolovali zpovzdálí, Francouzi naopak až na některé výjimky rozhodující posty vždy obsadili svými vlastními lidmi.
Správná směs.
Dějiny Anglie jsou vskutku velmi zajímavé. Několik saských a dánských kmenů, které zabloudily při svých cestách na neznámý ostrov na samém okraji Evropy a smísily se se zbytkem keltsko-římského obyvatelstva se poté, co jim dali organizaci normanští dobrodruzi, se za několik století stalo pány jedné třetiny této planety.
Smíšení ras mělo správný poměr, podnebí bylo zdravé a půda úrodná. Místní shromáždění zasela ve vesnicích smysl pro veřejné projednávání všech záležitostí a smysl pro kompromis. Tyto dobré zvyky by bez normanského vpádu stejně jako v jiných zemích nepochybně upadly v zapomenutí. Díky autoritě Viléma Dobyvatele a jeho normanských a anjouských nástupců poznali Angličané dobrodiní skutečné spravedlivosti a naučili se úctě k zákonům dříve než kterýkoli jiný národ středověku. Chráněni před pevninskými sousedy mořem, a tím zbaveni obav, které ochromovaly tolik dobrých státníků ve Francii, mohli bez zvláštního nebezpečí zavádět svérázné instituce.
Již od dob saských království spolupracovali angličtí králové s radou a snažili se získat pro své činy souhlas nejmocnějších mužů země. Tento způsob vlády převzali i jejich nástupci a Anglie nikdy nepoznala absolutní monarchii.
Kontinuita a kompromis.
Dvě nejvzácnější vlastnosti, smysl pro kontinuitu a smysl pro kompromis, zajistily Anglii klidný vývoj. Anglie se dnes stejně jako v minulosti řídí precedenty. Ale přizpůsobivost Angličanů se vyrovná jejich konzervatismu. Každá stará instituce uznává novou moc, přijímá ji a přizpůsobuje se jí. Proto také v Anglii nikdy nedošlo ke skutečné revoluci.
Angličtí králové brzy záviseli, pokud šlo o peníze, na dobré vůli parlamentu. Francouzští a španělští králové mohli neschválené daně vybírat násilím. Angličané brzy pochopili, že jejich svobody závisí na dvou ochranných pravidlech: žádné trvalé daně a žádná silná královská armáda.
Ostrovní charakter, vzdálenost a možná i podnebí vedly k náboženské roztržce s Římem, a tato roztržka zase byla prvotní příčinou vzniku britského impéria. V dlouhých náboženských bojích vznikl v Anglii vzor protestantského odpadlíka, který se raději vystěhoval, než by se podrobil, a tak zalidnil vzdálené země Anglosasy.
Jedenáct století sebedůvěry.
Vláda nad mořem, kterou Anglie postupně získala na úkor Španělska, Francie, Holandska a konečně i Německa, a to díky tomu, že mohla pro svou zeměpisnou polohu věnovat na loďstvo tu největší část svých příjmů, zabezpečila tomuto impériu přežití. Aby předešla ztrátě svého impéria vnitřním výbuchem ve svých koloniích, zvláště po ztrátě těch amerických, použila myšlenku svobodných států. Jak v impériu, tak v mateřské zemi nechce britská vláda udržovat svou moc bez souhlasu ovládaných.
Síla anglického národa je v jeho sebedůvěře a v ukázněné, shovívavé, houževnaté povaze, kterou utváří jedenáct století. I Anglii se občas stane, že si žije nad poměry, jak se ukázalo v 60. a 70. letech minulého století, ale pak vždy přijde doba, kdy země opět začne vytvářet nové a ještě lepší hodnoty, které ji opět staví do popředí světového dění.
Centralismus.
Ačkoliv Francie vznikla současně s Anglií, její dějiny byly zcela odlišné. Anglická monarchie, ustavená dobytím země roku 1066 a v té době všemocná, mohla velmi brzy poskytovat místní svobody. Francouzská monarchie, zpočátku velmi nejistá, musela Francii budovat kousek po kousku a bojovat proti místním tyraniím. Odtud vývoj k absolutní monarchii.
Dvojí nebezpečí, vytvořené pásem vnějších nepřátel na jedné a feudály uvnitř na druhé straně, způsobilo, že Francouzi snášeli centrální moc; dlouho ji platili permanentní daně a mnohem později žádali zastupitelský sbor, který Angličanům dala Velká charta.
Centralismus měl dva důsledky. Především vytvoření hluboké propasti mezi lidovými masami a elitou žijící daleko od svých panství. Odtud násilnosti revoluce, krvavé vzpomínky a v posledních sto padesáti letech velké obtíže s dosažením národní jednoty jindy, než když hrozí nebezpečí války. Druhým důsledkem bylo, že z Anglie se stal stát s přirozenou úctou k zákonům. Angličané ochotněji poslouchali vládu, protože se na ní podíleli. Francouzi se stali rebelanty, protože neměli jinou možnost se prosadit.
Nezničitelná Francie.
Život u dvora v 17. století a později duchovní nadvláda hlavního města daly vznik klasickému duchu, analytické tradici, zálibě v abstraktních pojmech, zatímco nechuť k ekonomickým záležitostem, která z politického myšlení vylučovala jakoukoliv praktickou úvahu, posilovala ve Francii spíše duch stranickosti než kompromisu. Ideologické neshody jsou u Francouzů mnohem nebezpečnější než u realistických Anglosasů. Opozice, která je nezbytná pro dobrý chod parlamentní mašinerie, byla ve Francii příliš často považována za kacířství.
Několikrát se v průběhu dějin zdálo, že je Francie zničena, ať již nepřátelskou invazí nebo občanskou válkou. Vždy rychle vyhnala útočníky, vždy se nakonec našla třetí strana, která obnovila jednotu Francouzů na dobu potřebnou pro rekonstrukci.
Francouz není méně houževnatý než Angličan, nemůže však být houževnatý stejným způsobem. Angličan nepřipouští, že by mohl být poražen. Francouz s porážkou má své zkušenosti; ví, že jeho země může být někdy poražena větší silou. Ví však také, že takové vítězství nemělo nikdy dlouhé trvání a že nepřítel byl pokaždé z Francie vyhnán. Odboj je klasický fenomén její historie.
Břemeno?
Tuto trvalou vírou ve svůj vlastní osud, tuto jistotu, že Francie nemůže zahynout, dávají Francouzům vzpomínky na dlouhé a slavné dědictví. Francouz navzdory svému dobře známému sklonu zesměšňovat to, co obdivuje, hluboce pociťuje úctu a obdiv k dobře vykonané práci, ke všemu krásnému a elegantnímu, k řečnické obratnosti a k intelektuální síle.
Žádný národ nemá ke svému jazyku a ke své literatuře větší úctu než Francouzi. Vytvořili přesný jazyk, který umožnil jasné uvažování. To dalo vzniknout intelektuální říši, která daleko přesahuje hranice Francie. Již po šest století platí, že „vše, co je francouzské, je světové a vše, co je světové, je francouzské“. Francouzští spisovatelé se v celém světě stali evangelisty západní civilizace a zároveň na evropském kontinentě jejich země představovala ve vojenské i morální oblasti předvoj svobody.
Mnozí si kladou otázku, není-li slavná minulost Francie a pocit odpovědnosti, který z ní pramení, pro Francouze příliš těžkým břemenem v tomto rozvráceném světě. „Francouze jejich tradice nutí žít nad jejich možnosti…,“ říkají někteří a Francouzi se je vždy snaží přesvědčit o opaku, ale ne vždy se jim to daří.
