Za posledních patnáct let se odehrála radikální proměna českých domácností. Je jich více a jsou menší, podíl dětí v nich klesá, zatímco podíl důchodců roste. To je vcelku známá skutečnost. Méně známé je, jak se mění relace příjmů mezi těmito dvěma skupinami. Zatímco relace průměrného důchodu a mzdy je sledována a pravidelně přetřásána, měnící se poměr příjmů domácností důchodců a rodin s dětmi nebudí žádnou pozornost.
Smůla střední kategorie.
Výsledky statistických šetření uvádějí, že mezi roky 1988 a 2002 se zmenšila průměrná velikost jedné domácnosti z 2,7 člena na 2,5 člena. Počet dětí se přitom snížil z 0,76 na 0,61, počet důchodců vzrostl z 0,47 na 0,56. Podíl nezaopatřených dětí tak činil 24 procent a podíl nepracujících důchodců 22 procent. Z hlediska podílu na populaci se zastoupení mládí a stáří vyrovnává, neboť uvedená neblahá tendence pokračuje.
Jak je to s jejich příjmovou kapacitou? Nerovnost roste. Rozdělení příjmů v České republice už dávno není nivelizované, jak bývalo za komunistického režimu. Tehdy záleželo výhradně na počtu vydělávajících členů domácnosti, kolik peněz se dalo na hromadu. Dnes jsou výdělkové diference natolik rozevřené, že jeden aktivní člen domácnosti s velkým platem může přinést stejně jako dva s nízkým výdělkem. To se však zatím týká jen malé části populace – mzdu převyšující dvojnásobek průměru má v Česku asi jen pět procent zaměstnanců.
Příjmová nerovnost je pólem relací. To znamená, že pokud jedni získávají, druzí musí ztrácet. Hovoříme-li o zvětšování rozdílů, je na místě otázka, kam a v čí prospěch se pohybuje. Odpověď je taková, že nerovnost se rozevřela hlavně směrem nahoru a získalo na tom nejlépe situovaných 18 procent populace.Ostatním tedy bylo relativně – někdy i reálně – ubráno. Protože se příjmy nesnižovaly směrem dolů, nejvíce na změny doplatily střední kategorie.
Děti versus důchodci.
Souhrnně lze příjmovou nerovnost popsat indexem, který byl příhodně pojmenován po Robinu Hoodovi. Jeho velikost totiž říká, kolik by se muselo přerozdělit, tedy bohatým vzít a chudým dát, aby měli všichni stejně. Index činil v roce 1988 dvanáct procent a v roce 2002 osmnáct procent – kapitalistický Jánošík by tedy musel obrat bohaté již o jedenapůlnásobek toho, co komunistický. Kdyby se chtěl stejným způsobem angažovat stát, musel by zvednout daně nejlépe situované desetiny populace z dnešních 25 procent na dvojnásobek.
Zřejmě nezamýšlená změna se odehrála ve vzájemné pozici dětí a důchodců. Údaje o relaci průměrné mzdy a důchodu se rozcházejí s daty o příjmech domácností. Zatímco uvedená relace vykazuje převážně sestupný trend, příjmy domácností důchodců vykazují trvalé zlepšování. Jestliže za minulého režimu bylo mnoho důchodců na spodku příjmové distribuce, po roce 1989 se přesunuli blíže středu a na jejich místo se propadly rodiny s více dětmi a s nízkými pracovními příjmy.
Pro názornost je v tabulce populace rozdělena na pět stejně velkých skupin, od nejnižších příjmů k nejvyšším. Pro přizpůsobení příjmu domácnosti její velikosti a složení jsme použili standardního přepočtu Evropské unie, kdy druhý a další dospělí jsou započteni koeficientem 0,5 a děti do třinácti let koeficientem 0,3. Tento přepočet odpovídá spíše situaci západních zemí, kde jsou vyšší náklady bydlení, a proto také větší úspory z velikosti domácnosti. Směrem do minulosti tedy podhodnocuje situaci důchodců a vylepšuje situaci rodin s dětmi. Struktura výdajů v Česku se ovšem Západu rychle přibližuje, takže směrem k přítomnosti se neadekvátnost přepočtu zmenšuje.
Ohrožení chudobou.
Z 60 procent důchodců původně situovaných v nejnižším kvintilu jich zbyla pouze třetina a jejich většina se posunula do dvou vyšších kvintilů. Naopak podíl dětí vyrůstajících v domácnostech s nejnižšími příjmy se zdvojnásobil, a o to jich tedy ubylo ve středních pásmech. Názorněji vyjadřuje uvedený trend ukazatel ohrožení chudobou. Jde o ukazatel rizika chudoby zavedený Evropskou komisí a používaný pro mezinárodní srovnání. Za ohrožené chudobou se považují příslušníci domácností, které mají méně než 60 procent mediánu takto upraveného příjmu.
V obraze uvedeného indikátoru chudoby zaznamenali mezi roky 1988 a 2002 důchodci radikální zlepšení a děti naopak velmi značné zhoršení. Pouze pět procent důchodců se dnes svými příjmy nachází v pásmu rizika chudoby oproti třinácti procentům dětí. V absolutních číslech jsou relace podobné: jak ukazuje graf, chudobou je ohroženo třikrát více dětí než důchodců. Do poloviny 90. let se řady dětí spadajících do pásma rizika chudoby dle Evropské unie rozrostly o 120 tisíc a od té doby o dalších 100 tisíc.
Příčin je více.
Na klesajících relativních příjmech rodin s dětmi se podílí několik faktorů: ekonomická aktivita rodičů, podíl neúplných rodin a výše sociálních dávek. Souhrnná bilance vypadá tak, že z 325 tisíc dětí ohrožených chudobou dle indikátoru Evropské unie v roce 2002 jich jedna třetina vyrůstá v neúplných rodinách, jedna čtvrtina s oběma rodiči, avšak s jedním nezaměstnaným (v malém počtu i se dvěma), a další čtvrtina v úplných rodinách, kde však pracuje jen jeden z rodičů.
V neúplných rodinách vyrůstá stále více dětí. Bereme-li jen takzvané čisté neúplné rodiny (jeden rodič - zpravidla žena - s jedním či dvěma dětmi), pak v roce 1988 se v nich žilo sedm procent dětí, v roce 1996 devět procent a v roce 2002 téměř čtrnáct procent. Skok za poslední roky je obrovský a odráží uvolnění rodinných svazků s vážnými důsledky pro materiální standard: výživné mající nahradit jeden výdělek je nízké a někdy zůstává jen na papíře. V roce 2002 činila míra ohrožených chudobou v neúplných rodinách 32 procent, což je trojnásobek v porovnání s dětmi žijícími v úplných rodinách.
Sociální dávky.
Míra ekonomické aktivity klesá, v roce 1988 pracovalo v rodinách s dětmi 90 procent dospělých členů domácností, o osm let později 84 procent a 75 procent v roce 2002. Za poklesem se skrývá jak větší péče věnovaná malým dětem, tak menší dostupnost služeb umožňujících spojení zaměstnání s rodinou, a jistě i omezená nabídka pracovních míst - pro matky s dětmi zejména. Zároveň však neměnně nulová korelace mezi pracovními příjmy a počtem dětí (v domácnostech s osobou v čele ve věku 25 až 54 let) nasvědčuje tomu, že vyšší výdělek hlavního živitele v průměru nahrazuje nižší počet výdělečně činných.
Sociální dávky zčásti kompenzují zvýšené náklady spojené s dětmi. Uvedené náklady jsou totiž značné, načteme-li k přímým výdajům i nepřímé, které souvisejí s potřebami bydlení a vybavení domácnosti. K tomu se přidává přechodná ztráta jednoho výdělku, nebo jeho dlouhodobé snížení. V komunistické éře se dávalo méně na mzdy a více na „sociální jistoty“. Konkrétně v roce 1988 představovaly sociální dávky (bez důchodů) šestnáct procent čistých peněžních příjmů rodin s dětmi. Po zavedení nového sociálního systému se jejich podíl snížil: v roce 1996 to bylo devět procent a v roce 2002 jedenáct procent.
Obdobné trendy jsou i v dalších zemích OECD, kde chudoba postupně dopadá více na děti a méně na starší osoby. Česká situace je specifická v tom, že rozdíly v ohrožení obou kategorií jsou daleko výraznější a zmíněné trendy jsou překotné, na rozdíl od pomalých změn v průměru OECD. Konkrétně vzato, k roku 2000 činila v Česku chudoba dětí 160 procent průměru (oproti 115 procentům v průměru OECD) a její růst od konce 80. let se počítá v násobcích (oproti posunu v procentních bodech v OECD). Zatímco riziko chudoby pro děti žijící jen s jedním rodičem se v zemích OECD téměř nemění, v České republice strmě roste.
Trade-off - ano či ne.
Nelze říci, že by mezi situací penzistů a dětí byl nějaký jednoduchý trade-off, tedy že dáme buď jedněm, nebo druhým. Tak tomu bylo v řízeném hospodářství, kdy stát rozhodoval, kolik ze skromného balíku určeného na „růst životní úrovně pracujících“ přijde na mzdy, na důchody a na rodinné dávky. Poměrně příznivý poměr mezi starobním důchodem a mzdou v komunistické éře byl dán hlavně nízkými výdělky, nikoli velkorysou sociální politikou. I dnes rozděluje stát hodně, nicméně rozhoduje v užších mantinelech. Většina sociálních výdajů je určena zákonem a rovněž platy ve veřejném sektoru jsou regulovány – jistá politika se tu uplatňuje, nelze ji však měnit ze dne na den.
Po roce 1989 důchodci získali cenné voličské hlasy, jejichž „výtěžnost“ je navíc vyšší než u rodin s dětmi, kde třetina členů (= dětí) žádným hlasem nedisponuje. Politická preference důchodců nepochybně sehrála jistou roli na počátku 90. let. Na druhé straně příjmový propad dětí není výsledkem nějaké protirodinné politiky. Sociální dávky redukují potenciální riziko chudoby dětí o deset procentních bodů. Je ale nutné také připomenout, že úplné rodiny s dětmi zaplatí na daních jedenapůlnásobek částky, kterou dostanou na dávkách, a přičteme-li k dani z příjmu ještě povinné odvody, dokonce trojnásobek.
Není třeba, aby se stát angažoval v podpoře rodičovství nějakým mohutným přerozdělováním - může toho dokonce více pokazit než napravit. Neměl by však vytvářet nerovné podmínky pro mladé na trhu bydlení a dusit rodiny daněmi. Žádná zásadní změna se neodehrává – nový odpočet daně z příjmů za každé dítě sníží chudobu dětí o pouhý jeden procentní bod. Naopak se neuvažuje o ocenění rodičovství v platbách na důchod, ačkoliv výchova nové generace je zásadním příspěvkem do průběžného systému. V tomto ohledu je pozoruhodný návrh odborníků z ING ČR a SR Jamese Hyzla, Martina Kulhavého a Jiřího Rusnoka (viz EURO 25/2004). Současný vývoj pod heslem „čím méně dětí bude, tím hůře pro ně a jejich rodiče“, je totiž cestou do demografické i důchodové propasti.
