V subsaharské Africe vládne pocit, že volit opozici nepřinese žádnou změnu
Rozeseti po celé Africe zůstávají státníci, kteří ovládají své státy desítky let. Rovníková Guinea, Zimbabwe, Angola, Kamerun, Uganda, Súdán, Čad. Tam všude vládnou prezidenti přes dvacet let. Mohou i oni očekávat revoluce podobné těm, které vyhnaly vůdce Tuniska a Egypta?
Libyjský plukovník Kaddáfí, egyptský Husní Mubarak nebo tuniský Zín Abidín bin Alí plní stránky světových novin již několik měsíců. Další a další protesty propukají, nejnověji v Jemenu a Sýrii. Kolo arabských revolucí se ne a ne zastavit. Řada komentářů se zabývá tím, co tato lavina občanských nepokojů znamená pro arabský a potažmo muslimský svět. Jenže podobná otázka potichu rezonuje i v mnoha zemích subsaharské Afriky.
Málokdo zaregistroval, když se před časem v Zimbabwe a v Angole zatýkalo pro podněcování protestů „egyptského“ stylu. Média se příliš nevěnovala potlačení protestů v Gabonu – vypukly proti synovi, který přebral otěže po čtyřiceti letech prezidentování svého otce. Málokdo zaslechl, že ugandský prezident Museveni během voleb nechal zablokovat SMS zprávy obsahující slova jako Tunisko, Egypt, Mubarak, revoluce či protest. Státní televize pak dostala přímý zákaz informovat o dění v Libyi.
Nejsou ale podmínky zralé i zde? Mohou se severoafrické revoluce rozšířit nejen po arabském světě, ale i na jih od Sahary?
Rovníkoví rekordmani
Na africkém kontinentu vládne jedenáct autokratů, kteří úřadují více než patnáct let. V dalších zemích se o podobná čísla alespoň snaží. Absolutním vítězem v délce vládnutí se stal Teodoro Obiang, který vede Rovníkovou Guineu již 31 let a který se na konci ledna navzdory svým diktátorským metodám stal předsedou Africké unie. Tedy organizace, která řadí demokracii a právní stát mezi své zásady.
José Eduard dos Santos vládne Angole jen o pár dní méně. Nedávno si ale pozměnil ústavu tak, aby se až do roku 2022 vyhnul volbám. Pokud vydrží, předstihne v délce vládnutí i plukovníka Kaddáfího. V Eritreji prezident Afewerki odložil volby o „tři až čtyři dekády“, protože volby prý přespříliš rozdělují společnost. Prezidenti Kamerunu, Kongo-Brazzaville, Ugandy, Burkiny Faso, Zimbabwe, Čadu a Súdánu jsou se svými praktikami v těsném závěsu.
Kromě Ugandy tyto země obsazují nejvyšší příčky v žebříčku autoritativních režimů světa. Čad je podle výzkumníků dokonce druhým nejvíce represivním státem na světě, hned po Severní Koreji. V pořadí zemí seřazených podle míry demokracie se v poslední dvacítce umístily hned další čtyři zástupci: Zimbabwe, Eritrea, Súdán a Rovníková Guinea. Všude vládne jedna strana, občas má dokonce vedoucí úlohu nadále zakotvenou v ústavě. Jenže situace může kdykoli vybuchnout v kterémkoli z nich.
A tak, ačkoli se zdá, že arabské revoluce v subsaharské Africe budou muset ještě chvíli počkat, prezidenti, kteří si svou politickou dráhu představují daleko za hranicemi dvou ústavních období, musí zbystřit.
Sliby seriálů...
Nejakutnějším nebezpečím, kterému afričtí autokrati čelí, není kupodivu ani politická opozice, náboženští fundamentalisté nebo špatná ekonomická situace. Největší vrásky na čele vyvolává populační boom a s ním spojené snižování věkového průměru. Ročně tyto státy rostou dvou- až tříprocentním tempem a polovina obyvatel je už dnes mladší 18 let. Obyvatelé do 25 let pak tvoří absolutní většinu národa a například věkový medián v Ugandě je pouhých 15 let. Mladí touží po západním luxusu, který dennodenně vidí ve vysílaných amerických seriálech a jihoamerických telenovelách. Místní verze Big Brother a Superstar nabízejí rychlou cestu k africkému snu, na každém rohu vyrůstají krámky s moderními telekomunikačními zařízeními.
Jenže většina mladých včetně univerzitních absolventů skončí bez práce. V Zimbabwe je bez práce 95 procent absolventů. Nemají se kam vrátit – nejenže půdu obdělávat neumějí, ale většinou ji i prodali, aby mohli dostudovat. Vznikají tak příměstské slumy plné frustrovaných lidí. A tady může vybuchnout masové násilí, jak se stalo v Keni v roce 2008.
...realita slumu
Vzdělání a zdravotnictví jsou závislé na podpoře západních dárců, dolary z prodeje nerostných surovin mizejí v několika málo kapsách. Jediné, co stát poskytuje ve velkém, je byrokracie.
Autokratické režimy ztrácejí i svou dosud nejuznávanější funkci poskytovatele míru a stability. Rebelské skupiny, s výjimkou Čadu a Súdánu, zmizely a mladá generace jen těžko ocení vojenskou minulost a válečné vavříny svých prezidentů. Nepřipomíná vám to příběh Muhameda Buazízího, který se z beznaděje upálil v Tunisu, a zahájil tak neuvěřitelné domino, které stále shazuje jeden režim za druhým?
I v subsaharské Africe pomalu vzniká nová a početná generace mladých vzdělaných idealistů, kteří spolu komunikují přes Facebook a Twitter. Mají přístup k informacím, jenže zjišťují, že jejich stát pro ně nemá uplatnění, nerozumí jim a cíleně je marginalizuje. A hlavně – tito lidé si nepamatují jiné vládce než ty současné. Autokrati tak nemají chabé výsledky svých vlád na koho svést. Nedostatek práce, učitelů a doktorů tak padá na jejich hlavy.
Voliči se stále častěji ptají, proč během vlády Roberta Mugabeho v Zimbabwe spadl roční růst ekonomiky ze závratných čtrnácti procent do záporných čísel. Proč zkolaboval systém zdravotnictví v Rovníkové Guineji i navzdory milionům petrodolarů? Proč stát ovládá hrstka kleptomanů a megalomanů, když zbytek země přežívá za méně než dva dolary na den?
Volební manévry
Každý z vládnoucích diktátorů manévruje po svém. Často však vinu svádí na podvratné rebelské živly. Čadský prezident si během parlamentní kampaně stěžoval, že musel bojovat s desítkami rebelských skupin, které podporuje sousední Súdán. Jiní obviňují západní mocnosti. Nejlepším řečníkem na téma kolonialistických a imperialistických praktik je bezesporu prezident Zimbabwe Robert Mugabe.
Originální metodu pak zvolil prezident Museveni v Ugandě. Sice uznal pochybení, veškerou vinu ale podle něj nesou zkorumpovaní politici na regionální úrovni, kteří brzdí pokrokovou práci vlády. Voliči na léčku skočili a prezidenta dvoutřetinovou podporou zvolili na dalších pět let.
Podobné finty ovšem přestávají fungovat. A bez ohledu na různorodost výmluv, vzplanutí protestů má většinou stejný průběh. Rozbuškou není náboženství, ideologie nebo odpor k represím. Povětšinou stačí obyčejné socioekonomické svízele. Míra nezaměstnanosti v desítkách procent, inflace a přemrštěné ceny potravin, padající ceny komodit. Stát ztratí schopnost zaměstnávat lidi na svých infrastrukturních a energetických projektech, soukromé firmy krachují a hraniční přechody se plní uprchlíky. Kamerun, Čad nebo Eritrea by mohly vyprávět.
Osmnáct jasných vítězů
Jenže na rozdíl od arabských zemí, většina subsaharských autokratů alespoň jednou za čas musí předstoupit před voliče ve volbách. V Africe se letos konají osmnáctery volby. Málokde se ovšem očekává prohra současných prezidentů. Proč nová generace nevymění prezidenty demokratickou cestou? Existuje-li nespokojená masa voličů, proč prezidenti těchto zemí pravidelně dostávají nadpoloviční většinu hlasů? Proč šance na jejich znovuzvolení je podle mnoha výzkumů kolem 80 procent, zatímco evropští premiéři a prezidenti vstupují do klání dalších voleb s chabou, většinou méně než padesátiprocentní nadějí?
Jedním z argumentů jsou rozdílné kulturní hodnoty a životní styl – přetrvávající etnicita. Na rozdíl od arabských států severní Afriky, kde Arabové spolu s arabizovanými Berbery tvoří naprostou většinu obyvatelstva, státy subsaharské Afriky zahrnují stovky početných nebo drobných etnických skupin, klanových struktur a regionálních království. Hranice, které vznikly po rozpadu koloniálních říší, tyto struktury často uměle rozdělily a postavily proti sobě. Identifikace s těmito strukturami a loajalita k nim je často přednější než politický program, ekonomické výhledy a sliby o reformách. Volba kandidáta se neodvíjí od programových bodů, levopravé osy či osobních preferencí, ale pouze od jeho etnické příslušnosti. Padesát let od nezávislosti, nebo chcete-li pádu koloniálních režimů, většina afrických vlád těchto místních rivalit stále využívá k posilování své moci a oslabení opozice. Vzniklé stereotypy pak brání vytvoření jakékoli obecnější platformy mezi voliči nebo potenciálními demonstranty.
Bezcenný politik
Opozice navíc neexistuje, případně je bezejmenná. I v případě Tuniska a Libye vládní zprávy mluví pouze o rebelech, demonstrantech, případně o masách. Žádná konkrétní jména. Případné opoziční lídry nikdo nezná, neznají je v zahraničí, neznají je doma – snad s výjimkou Muhammada El Baradeje v Egyptě. Opozice se rekrutuje z řad zklamaných prezidentských spolupracovníků a bývalých režimních politiků. A opoziční kandidáti nemají přístup k médiím, ani k voličům, nemohou se vyrovnat prezidentským rozpočtům. Převládá proto pocit, že volit prezidentovy oponenty nepřinese žádnou změnu, nijaké výhody.
Volby jsou navíc pro subsaharské politiky otázkou politického života a smrti. Výhra znamená moc, přístup k státním fondům a postům pro nohsledy. Prohra znamená v lepším případě doživotní azyl v Saúdské Arábii. Pro poražené totiž neexistují žádná zadní vrátka. Těžko si představit odstavené autokratické vládce, jak objíždějí univerzity anebo přednášková turné podobně jako Tony Blair, Bill Clinton nebo George Bush. Podobně nepředstavitelný je jejich odchod do byznysu – že by se třeba stejně jako Gerhard Schröder uplatnili při řízení projektů, jako je stavba plynovodu (v tomto případě Nordstream mezi Německem a Ruskem). Ačkoli mezinárodní energetické kolosy na území mnoha těchto států operují, odstavený prezident už nemá žádnou cenu.
Ve vlastní zemi si většinou nadělali příliš mnoho nepřátel, aby zde mohli dožít bez obav o svůj život nebo majetek. K moci se dokáže vrátit jen minimum z dřívějších vládců – naposledy Denis Sassou Nguesso v Kongu-Brazzaville, pokus o návrat Alassana Ouattary v Pobřeží slonoviny je zatím neúspěšný.
Naskládaný potenciál
Proto si subsaharští autokrati hrají s ústavou, mění ji a upravují, aby nemuseli po dvou obdobích do politického důchodu. Tam, kde by prezident nemohl kandidovat pro svůj vysoký věk, natáhnou volební období, aby prezident mohl dovládnout co možná nejdéle. Většina z nich už navíc zjistila, že mlátit lidi neprospívá věci. Jednodušší je voliče uplácet. V chudých venkovských oblastech postačí tričko či tužka, ale ve městech se peníze rozhazují plnými hrstmi. Opět příklad z Ugandy: Prezident si na svou kampaň vypůjčil 300 milionů dolarů, většinu ze státního.
Když už vládnoucí strana volby prohraje, slovo porážka a s ním spojené opuštění úřadu zná jen málokterý africký politik, jak dokazuje situace v Pobřeží slonoviny. Laurent Gbagbo sice zatím vládne „pouze“ deset let a mezi nejdéle vládnoucí africké prezidenty se nejspíše nezařadí. Jeho neochota připustit prohru v loňských říjnových volbách už ale stála život na 1300 lidí. Mezinárodně uznaný vítěz těchto voleb Alassane Ouattara se svými ozbrojenci (mluvit o existenci oficiální armády zatím nelze) stojí před branami Gbagbova prezidentského paláce, ten se však přesto odmítá vzdát.
Etnicita, míra vzdělání, či spíše jeho nedostatku, bezzubost opozice a obecná apatie tak zatím brání vzniku širších platforem občanské opozice. Jenomže v globálním světě hrají příklady a modely zásadní roli. Subsaharská Afrika zatím hromadí potenciál vzdělaných, ale frustrovaných lidí. Lidí otrávených z korupce, ze závislosti na západních donorech, z flagrantního rozdílu mezi sliby a realitou. Otázkou nyní zůstává, zda se tento potenciál podaří přetavit v reformní nadšení mnoha asijských států, nebo dojde ke krvavým protestům, jak se právě stalo v tolika arabských zemích.
Desítka nejdéle sloužících prezidentů subsaharské Afriky
1. Rovníková Guinea: Teodoro Obiang, u moci 31 let od 31. srpna 1979
2. Angola: José Eduardo dos Santos, u moci 31 let od 10. září 1979
3. Kamerun: Paul Biya, prezidentem 28 let od 6. listopadu 1982
4. Kongo-Brazzaville: Denis Sassou Nguesso, prezidentem celkem 26 let, 1979–1992 a od 1997
5. Uganda: Yoweri K. Museveni, prezidentem 25 let od 25. ledna 1986
6. Burkina Faso: Blaise Compaoré, prezidentem 23 let od 15. října 1987
7. Zimbabwe: Robert Mugabe, prezidentem 23 let od 31. prosince 1987
8. Čad: Idriss Déby, prezindetem 20 let od 2. prosince 1990
9. Eritrea: Isaias Afewerki, prezidentem 17 let od 24. května 1993
10. Súdán: Omar al-Bashir, prezidentem 17 let od 16. října 1993
