Demolující populismus

Za hlasy důlních odborářů je premiér ochoten zbořit Horní Jiřetín

Poněkud neohrabaně se pohybuje v problémech severočeského regionu, kde má stanout v čele kandidátky ČSSD, premiér Jiří Paroubek. Odborového předáka z Mostecké uhelné společnosti (MUS) Vlastimila Waice, který po něm žádal vytvoření podmínek pro pokračování těžby hnědého uhlí, nejprve ubezpečil, že se v dohledné době nebudeme moci vyhnout zrušení ekologických limitů těžby v Severočeské uhelné pánvi. Vzápětí mu oznámil, že kompetence v oblasti využívání území mají vyšší územní samosprávné celky v rámci schvalování územního plánu. Přitom každý na Mostecku ví, že územní limity byly v roce 1991 vyhlášeny vládním nařízením a že žádný územní plán je nemůže zrušit. To může jen vláda. Navzdory neustávajícím snahám o prolomení limitů to neudělala žádná, ať byla pravá či levá. A bohdá to neudělá ani vláda Paroubkova, protože proti odborným argumentům, na jejichž základě byly limity vyhlášeny, nemá žádnou věrohodnou studii, která by je vyvrátila.Kdyby tak učinila pouze z politického rozhodnutí, vzala by na sebe nejen odpovědnost za to, že vytvoří podmínky pro nátlak na vystěhovávání obyvatel z Černic a Horního Jiřetína a na likvidaci místního průmyslu a rozvíjejících se služeb, ale především za zásadní rizika spojená s definitivní ztrátou jednoho charakteristického typu české krajiny, s totální devastací Krušných hor a s jejich hrozícím sesuvem do hluboké jámy povrchového dolu.

Libkovický syndrom.

Paroubkův dopis rozvířil veřejné mínění stejně jako velký letní sesuv pod zámkem Jezeří. Dotýká se obou stran složitého problému. Rétorické přesouvání odpovědnosti z vlády na kraje nemůže potěšit ani odborářské funkcionáře, jimž Paroubek nadbíhá, ani jejich zaměstnavatele, kteří jim vedou ruku. Natož občany ohrožených vesnic, jimž je znova a znova zpochybňováno právo na klidný život v jejich domech a bytech. Šéfové MUS už vědí, kam je chtějí přemístit, a zakoupili prý kvůli tomu značně velké pozemky, postižení občané však dosud netuší, na jakou vedlejší kolej je chtějí odstavit. Noví uhlobaroni mají stejné móresy jako jejich komunističtí předchůdci, jimž stačilo udělat pár čar na mapě, a osudy tisíců lidí byly zpečetěny. Důlní činnost zničila od roku 1945 sto šest severočeských měst a obcí. Poslední podlehly rozjeté bourací mašině Libkovice. V nich se malá část obyvatel s příchodem demokracie poprvé odhodlala narovnat hřbet před krutým severočeským osudem. Ale nebylo jim to vůbec nic platné. Autoři právě vydané publikace o územních ekologických limitech podávají svědectví: „Místní obyvatelé se osmělili ozvat se a klást odpor výkupům nemovitostí za směšné úřední odhadní ceny, neumožňující ani koupi náhradního bytu v nájemním domě, natož rodinného domku.“ Libkovice byly navíc zlikvidovány zbytečně, protože se pod nimi nikdy netěžilo. Tehdy se za upíraná práva vystěhovávaných obyvatel postavilo jen pár desítek ekologických aktivistů odjinud. Obyvatelé Černic a Horního Jiřetína však dnes mají podporu stovky okolních měst a obcí a tří mikroregionů. Stojí za nimi i oba významné svazy, zastřešující komunální politiku - Svaz severočeských měst a obcí i Svaz měst a obcí ČR, který pomoc dvěma ohroženým obcím zanesl i do svého sjezdového usnesení. Svět samosprávných obcí je protikladem dřívější rezignované odevzdanosti. Obyvatelé severních Čech, s nimiž si důlní inženýři minulého režimu zahrávali, jak se jim zlíbilo, a některé lidi přiměli se dvakrát často třikrát, ba i čtyřikrát za život kvůli uhlí stěhovat, se velice změnili. Často jsou to hrdí lidé, kteří znají svá práva a nenechají sebou zbůhdarma manipulovat. I oni, nejen v počtech nadsazovaní báňští odboráři, jsou početní voliči. A tak mohl muž, který spolu s prvním českým premiérem Petrem Pithartem vyhlášení územních limitů prosadil, bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal, glosovat nešťastný Paroubkův vstup na tuto scénu: „Snaží se dělat populistickou politiku a vstoupil kvůli tomu do konfliktu, o jehož pozadí vůbec nic neví.“

Pohled zpátky.

Hra je v této chvíli rozehrána politicky a odborné argumenty spí. Politické zájmy na protržení limitů jsou zdaleka viditelné - důlní společnosti, báňští odboráři, ministerstvo průmyslu a obchodu. Mají však územní limity i po čtrnácti letech existence politické zastání?
Ve vládě samé by je s celým svým resortem bránil ministr životního prostředí (KDU-ČSL) Libor Ambrozek. „S respektováním ekologických limitů počítají všechny schválené státní politiky - surovinová, energetická a samozřejmě i politika životního prostředí. Vládní usnesení z roku 1991 je platné a nikdo nepoložil na stůl jediný argument, proč by tomu tak být nemělo. Územní limity jsou tedy součástí široké legislativy. Jestliže je někdo zpochybňuje prázdnými řečmi, bez odborné argumentace a návrhu na změnu, vyvolává tím jen poplašnou zprávu,“ soudí Ambrozek. „Mnozí zainteresovaní se tváří, jako by uhlí pod Jiřetínem bylo poslední, které máme k dispozici. Není to pravda. Když můžeme uhlí i elektřinu z uhlí vyvážet, máme ho zřejmě dost,“ dodává ministr.
Ambrozkův tajemník Daniel Vondrouš připomíná, že Český báňský úřad, který je v gesci ministerstva průmyslu, už čtrnáct let územním limitům cosi podstatného dluží. Je to odpis zásob. Kdyby všechny dosavadní vlády tento úkol z platného vládního usnesení jen bezradně neobcházely, problém by neexistoval. V diskusi s ministrem průmyslu Milanem Urbanem vyslovil Vondrouš názor, že by ministerstvo mělo zásoby buď odepsat, nebo uvést hodnověrné důvody, proč tak nemůže učinit. Na Urbana to ovšem neudělalo pražádný dojem a vyslovil svou tezi o pseudoekologických limitech, za nimiž se nalézá to největší bohatství, které tato země má. Na podporu postoje zastávaného Ambrozkem vystupuje i poslanec (US-DEU) František Pelc: „Přijetí územních limitů byla velmi rozumná věc. Na jedné straně znamenají ochranu krajiny, na druhé ochranu suroviny a z hlediska třetího útlum extenzivního rozvoje, který je spíš spojen s komunistickým pojetím hospodářství. Uvažuje-li někdo o prolomení limitů, ať už je to pan premiér Paroubek nebo kdokoli jiný, považuji to za zcela nesprávné a je nutné proti tomu bojovat. Protože to nepomůže ani obcím, ani našemu průmyslu. Je to jenom pohled zpátky,“ tvrdí Pelc.

Napříč stranami.

Přestože problémem územních limitů nyní hýbe politika, názorové rozdíly nejsou mezi koalicí a opozicí, ale napříč stranami. Zpochybňování limitů považuje za nešťastné i stínový ministr životního prostředí za opoziční ODS, senátor Bedřich Moldan. „Soudím, že zrušit limity by bylo velmi špatné. Jsou pro to dva důvody. První, že by u nás mělo být opravdu stabilní právní prostředí. Když se jednou něco řekne, a řekne se to definitivně, tak se to má držet, a ne to měnit dle toho, jak vítr fouká,“ říká Moldan. „Myslím si, že nějaké vyhrožování desetitisíci ztracených pracovních míst je naprostý nesmysl, protože tolika lidí se to zdaleka netýká a týkat nemůže. Jestliže se takhle argumentuje, je to demagogie,“ tvrdí. „Měli bychom uvažovat o podpoře obnovitelných zdrojů a o efektivním využívání energie. Skutečnost, že jsme velmi vysoko v produkci skleníkových plynů a že tím nejnevhodnějším palivem je uhlí, by přece měla taky padat na váhu. Ale nepadá,“ říká Moldan.
I Paroubkův volební protihráč za ODS, severočeský lídr Petr Gandalovič má k limitům čitelnější postoj než premiér. „Vláda se musí rozhodnout, zda limity platí, nebo ne. Pokud platí, není co řešit. Na druhé straně těžební společnost ještě nedala občanům konkrétní nabídku. V případě, že ji dostanou a rozhodnou se, že setrvají a že jejich majetky jsou jim milejší, tak přes to vlak nejede. Těžit se nebude, protože jim nikdo jejich majetky nevyvlastní.“ Sofistikovaný přístup k limitům má Strana zelených. „Zakládat novou budoucnost energetiky na dalším rozšiřování těžby uhlí je absurdní. Stejně tak umělé prodlužování zaměstnanosti v uhelném průmyslu. Na severu Čech se na počátku 90. let rozběhl útlumový program. Jeho pravidla byla dána, všichni s nimi počítali,“ uvádí předseda zelených Martin Bursík. „Zaměstnanost by měl premiér hledat v moderních technologiích, v obnovitelných zdrojích energie, v produkci biomasy, ve výrobě technologií a v instalaci energetických úspor a v obnově krajiny. Inspirací by mu mohl být kolega Tony Blaire, který prosadil britský model bezuhlíkové ekonomie,“ konstatuje.