Když se dočtete o člověku, který se k moci prokousal v sovětských poměrech, poté si zařídil titul Vůdce národa a prezidentské křeslo na doživotí, aby po sobě nakonec nechal pojmenovat hlavní město, nejspíš si řeknete, že to musel být pěkný ptáček; a už aby byl pryč. A přece to nemusí být docela tak. Podivný případ Nursultana Nazarbajeva, jenž minulý týden rezignoval na funkci prezidenta Kazachstánu, se jednoduchému škatulkování vzpírá.
Dobře patrné je to na osudu hlavního města země, Astany. Během sedmadvaceti let vystřídalo čtyři názvy: namísto ruského Celinogradu, pojmenovaného za chruščovovského tažení za pšenicí, se v roce 1992 vrátil původní kazašský název Akmola (Bílý hrob); to bylo těsně po získání nezávislosti na rozpadajícím se SSSR. O pět let později přišel název Astana, což znamená pragmaticky prostě „hlavní město“; po pár měsících se skutečně z Astany hlavní město stalo, když se tam přesunulo sídlo vlády z dosavadní metropole Almaty na jihu země.
Prezident Nazarbajev, jemuž krátce předtím prodloužilo funkční období prosté referendum (nač pořádat volby se zbytečným protikandidátem?) tím tehdy sledoval jednoznačný geopolitický cíl -potřeboval reagovat na ruský tlak na severu země, kde žije většina ruské menšiny; etnických Rusů je v Kazachstánu asi 23 procent. Přítomnost hlavního města měla případné ruské nároky tlumit.
Astana přestala existovat: Kazachstán pojmenoval hlavní město po exprezidentovi
Záměr vyšel. Nazarbajevovi se podařilo Rusy udržet v mezích, ale zároveň s nimi mít nadstandardní vztahy, stejně jako s Číňany (Kazachstán je součástí Euroasijské ekonomické unie a participuje na čínském plánu Jednoho pásu, jedné cesty); zároveň byl dobře zapsán i ve Washingtonu. Stejně tak udržel v klidu potenciálně výbušný národnostní koktejl, navíc podněcovaný dvojím úředním jazykem a písmem. Když proto minulý týden několik hodin po odstoupení nechal tamní parlament město znovu přejmenovat, tentokrát na Nursultan, bylo to víc než bezbožné gesto kvůli nadutému vládci. Tento Vůdce národa si svůj titul odpracoval.
Tvrdá ruka
Ne že by to byla pro Kazachy nějaká velká legrace. Relativní prosperita zdaleka nedotekla do všech koutů země; překážky jí stavěly byrokracie a korupce. Odpoutat ekonomiku od ropy a plynu se dařilo méně, než si prezident představoval. Ani svoboda slova a férové volby nepatřily ke konceptům, které by Vůdce národa moc oslovovaly. Na kritiky si nepotrpěl: když letos protestovaly na několika místech země tisícovky demonstrantů, policie je rozehnala bez cavyků, servítků i rukaviček.
Příběh dvou zemí: zatímco Turkmenistán dusí temno, Uzbekistán se vydal cestou reforem
(Nazarbajev poté stejně razantně vyhodil vládu, aby se to nepletlo, a vytáhl ze státního fondu pro národní blahobyt 3,6 miliardy dolarů, aby nepokoje uhladil.) Jelikož v podstatě neexistovala mocenská konkurence, všechny znepokojovala otázka nástupnictví. Podle časopisu Business New Europe Nazarbajeva přiměla jednat smrt jeho kolegy exkomunisty-autokrata ze sousedního Uzbekistánu Islama Karimova, po níž tamní politicko-ekonomický systém prodělal svého druhu revoluci. Prezident si umínil, že jeho odkaz nikdo pohřbívat nebude. A udělal pro to několik důležitých kroků.
Nástupnické šachy
Zaprvé, ponechal si veledůležité předsednictví v čele klíčového mocenského tělesa, Národní bezpečnostní komise; rozhodující slovo v důležitých otázkách mu tak do značné míry zůstává. (Vysloužil si tak srovnání s někdejším singapurským vůdcem Li Kuang-jaem, jenž postupoval při předávání moci stejně.)
Zadruhé, když se před časem začaly množit zprávy o jeho horšícím se zdravotním stavu (a ratingové agentury hrozily sníženým hodnocení), vyhlásil Nazarbajev (78), že nehodlá do své funkce prosadit své potomky. Den po jeho rezignaci si Senát zvolil do svého čela jeho dceru Darigu, pro kterou je to podle pozorovatelů konečná.
Druhá dcera Dinara je provdaná za Timura Kulibajeva, ropného magnáta a druhého nejbohatšího muže v zemi. Deník Financial Times píše, že prezident chtěl Kulibajevovi zatrhnout hned v zárodku případné ambice. S předstihem jmenoval viceprezidentem Kassyma-Žomarta Tokajeva, někdejšího premiéra a věrného spojence; ten se minulý týden stal prozatímní hlavou státu.
Zároveň Nazarbajev jmenoval generálním prokurátorem Gizata Nurdauletova, blízkého spolupracovníka svého synovce Bolata Satybaldyho. Jeho syn, jistý Samat Abiš (41), je dnes mužem číslo dvě v organizaci, jež sdružuje kazašské tajné služby. Podle exilových opozičních novinářů je právě on nejžhavějším kandidátem na uvolněné prezidentské křeslo; jeho profesionální zaměření, mládí a jistá bezbarvost vystupování mu vynesla přídomek „kazašský Putin“. Českého čtenáře potěší, že jeho celé jméno (i s patronymem) za běžného zkrácení zní S. B. Abiš.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Čtěte dále:
Zbytečné lety do Pekingu: čeští vývozci se dobře prosazují jinde
