Na příměří je v Sýrii zároveň příliš brzy a příliš pozdě. Stalo se toho příliš mnoho na to, aby se režim a rebelové posadili ke stolu. Tím méně, že obě strany dosud věří ve své absolutní vítězství. Teprve ve chvíli, kdy bude všem jasné, že žádný absolutní vítěz není, po letech bojů a vzájemných urážek přijde čas na vyjednávání.
V občanských válkách to tak bohužel chodí často. U stolu budou nejspíš sedět jiní lidé než ti, kteří vůdčí pozice zaujímají dnes – přinejmenším pokud jde o současný režim.
S Asadem to opravdu nejde. Zmocněnec OSN pro Sýrii Lachdar Brahímí si o vyhlídkách „svého“ příměří jistě nedělal iluze. Bez možnosti kontrolovat jeho dodržování, bez nástrojů, jimiž by zjistil, kdo klid zbraní porušil a pouze s vágním souhlasem obou stran. Co jiného z toho mohlo vzejít? V Sýrii se kromě jiného hrají velké mocenské hry Íránu a protiíránských sil. A všechny se hrají na zádech obyčejných Syřanů.
USA Today: O čem kandidáti nemluví
V knihách o Harrym Potterovi se vyskytuje jméno, které se nevyslovuje – jméno jeho arcinepřítele Lorda Voldemorta. Ale přičtěme Harrymu k dobru, že on sám má dost kuráže, aby jeho jméno vyslovil – vesměs za důrazného „pššt“ celého jeho okolí.
Prezident Obama ani jeho vyzývatel Mitt Romney o tom, co se nevyslovuje, prostě nemluví, ačkoli vítěz jejich klání se k těmto problémům bude muset postavit čelem. Během tří 90minutových debat a nespočtu předvolebních projevů se toho namluvilo pohříchu málo o „fiskálním útesu“, klimatické změně i homosexuálních sňatcích.
*Čtěte také:
V Sýrii zavládlo křehké příměří
Romney se dotáhl na Obamu, ten přesto zůstává favoritem voleb
Naprosto nejnápadnější ticho ovšem panovalo kolem tématu střelných zbraní. Jakkoli to nejsou ani tři měsíce, co byl národ svědkem masakru na premiéře nového Batmana v Coloradu a v sikhském chrámu ve Wisconsinu, zbraně a s nimi spojené násilí pozornost kandidátů zjevně neupoutaly. Statistiky říkají, že ročně zemře následkem násilných činů páchaných střelnými zbraněmi 12 tisíc Američanů. To je 33 denně.
SME: Svátek bez státu
Každého 28. října se v Bratislavě odehraje v podstatě nepochopitelná věc. Před budovou muzea na Vajanského nábřeží se shromáždí desítky lidí, aby si připomněli vznik už neexistujícího státu. Na rozdíl od Čechů máme 28. říjen v kalendáři jen jako památný den, shromáždění neorganizují státní orgány a většinou se jej neúčastní ani vysocí představitelé státu.
Ovšem přesto, že nesplňuje zákonnou definici, je pro zúčastněné skutečným státním svátkem. S těmi oficiálními je na Slovensku trochu problém. Místo připomínky svého základního zákona oslavují lidé den volna. Místo veřejných shromáždění se stahují do soukromí. Každoroční volání po ustavení 28. října jako státního svátku nemá velký význam.
Dostane-li oficiální status, nemusí brzy znamenat víc než oslava ústavy. Právě vzpomínka na vznik první ČSR je spontánním vyjádřením toho, čeho žádným hlasováním v parlamentu dosáhnout nelze – úcty ke státu a jeho zakladatelům. Není právě to znakem státního, i když neoficiálního, svátku?
