Petr Sunega
Regulace nájemného nebyla z principu přidělování nájemních bytů před rokem 1989 nijak zacílená na sociálně potřebné domácnosti.
Z tohoto pohledu byla neefektivní a do značné míry sociálně nespravedlivá, říká Petr Sunega, který se zabývá socioekonomií bydlení v Sociologickém ústavu AV ČR.
* Po více než dvaceti letech končí doba uměle regulovaných nájmů. Jak se podle vás s tímto „problémem“ politické reprezentace popasovaly?
Popasovaly se přinejmenším zvláštně. Zatímco ceny jiného zboží a služeb byly zpravidla deregulovány relativně rychle a nejinak tomu bylo i u cen energií a dalších nákladů spojených s bydlením, v případě nájemného byla situace jiná. Deregulace probíhala od roku 1992, kdy došlo k navýšení maximální sazby měsíčního nájemného z 2,50 Kč/m2 podlahové plochy bytu na 5 Kč/m2, tedy o sto procent. K podobnému skoku ve výši nájemného pak došlo ještě v roce 1997. Do roku 1994 včetně byla deregulace prováděna plošně, od roku 1995 byly maximální sazby měsíčního nájemného vyhlašovány diferencovaně pro různé velikostní kategorie obcí. Mezi roky 2002 a 2006 se deregulace nájemného zcela zastavila. Zmínky o potřebě „narovnat výši nájemného tak, aby se postupně dostala alespoň na úroveň kryjící nezbytné náklady spojené s běžným provozem a údržbou bytového fondu“, bylo možné najít ve volebních programech prakticky všech politických stran, nicméně svého faktického naplnění se dočkala až přijetím zákona 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. A politickou stranou, která se o přípravu tohoto zákona zasloužila, byla paradoxně ČSSD.
* Na jednu stranu je chvályhodné, že se proces deregulace obešel bez sociálních traumat, mám ale pocit, že se tak dost dlouho dělo na úkor majitelů domů. Myslíte si, že to nešlo urychlit?
Otázkou je, co znamená „urychlit“. Pokud je tím míněno, že výše zmíněný zákon o jednostranném zvyšování nájemného mohl být přijat mnohem dříve než v roce 2006, tak rozhodně mohl. A měl. Nicméně z důvodů, které nejsem schopen vysvětlit – převážně se zřejmě jednalo o důvody politické – se tak nestalo. Spouštěcím mechanismem byl zřejmě až tlak ze strany majitelů domů, jejich hromadné podávání žalob k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
* Neměla by i deregulace nájmů popostrčit politiky, aby konečně definovali sociální bydlení?
Bezpochyby se potvrdila platnost ekonomické teorie, podle níž regulace nájemného v části fondu vede mimo jiné k tomu, že „tržní“ nájemné je podstatně vyšší, než by bylo, kdyby žádná regulace neexistovala. Takže regulace nájemného vedla k vyšší finanční nedostupnosti nájemního bydlení pro ty, kteří vstupovali na trh po roce 1989, například mladé lidi. Deregulace měla probíhat (minimálně z hlediska přístupu obcí) selektivně, a nikoli plošně. Zvýšení nájemného by v ideálním případě mělo reflektovat sociální situaci jednotlivých skupin nájemníků. Deregulace by tak nebyla vázána na byty, ale na osoby v nich žijící. Sociálně potřebným by se nájmy zvyšovaly pomaleji, případně by byly aplikovány různé slevy na nájemném apod. V okamžiku, kdy by pominul důvod pro takovou formu ochrany, nájemné by se zvýšilo na místně obvyklou úroveň. Samozřejmostí by byly tvrdé sankce v případě zneužití takové formy ochrany. Podle mého názoru je vymezení sociálního bydlení potřebné, už jen s ohledem na pokračující privatizaci obecního nájemního bydlení, kdy se stává, že se obce zbaví prakticky veškerých nájemních bytů ve svém vlastnictví. Pak nemají žádné „sociální“ byty, které by mohly přidělovat potřebným domácnostem, a obracejí se s žádostmi o subvence na stát, aby takové byty mohly opět postavit.
