DESET LET POTÉ

Oba dva, každý svými slovy a každý ve své slunečné době, podali zhruba stejné obsahové vysvětlení. Vladimír Dlouhý a Pavel Mertlík - téměř generační druhové - podle svých vlastních vyjádření vstoupili do komunistické strany proto, aby měli snazší přístup ke vzdělání, aby se mohli lépe profesionálně uplatnit. Nikdo se nad těmito vysvětlujícími slovy příliš nepozastavil. Nelze se divit: těsně před 17. listopadem 1989 měla komunistická strana víc než jeden milion sedm set tisíc členů. Počet obyvatel tehdejšího socialistického Československa osciloval těsně nad čtrnácti miliony.

Vzhledem k tomu, že si i Milouš Jakeš stěžoval, že ve straně klesl počet zástupců dělnické třídy pod polovinu, lze kvalifikovaně odhadovat počet bílých límečků v komunistické straně možná na milion či víc. A rovněž lze kvalifikovaně odhadovat, že ti všichni by vstup do strany dnes vysvětlovali asi stejně jako Dlouhý či Mertlík, protože po stranických čistkách z počátku sedmdesátých let těch skutečně přesvědčených komunistů už mnoho být nemohlo. Především právě v množině představované středoškoláky a vysokoškoláky. Té množině, která do prověrkami zdecimované strany vstoupila až po čistkách. Vstupem dali komunistické straně úplatek, a protože tato strana byla oficiálně a ústavně vedoucí silou ve státě, dali tak úplatek státu. Za to, aby měli větší šance ke studiu, aby měli větší šance pracovat tam, kde chtěli, a snad i na postech, které si přáli. Nejenže stát tento úplatek vzal, ale on ho vyžadoval. Úplatkářství čili korupce tak dosáhla obludných dimenzí, protože v principu byla povýšena na státní politiku.

Deset let poté komunistický poslanec Vojtěch Filip s kultivovaným úsměvem ve velmi sledovaném publicistickém pořadu komerční televize najde odvahu prohlásit, že v předrevolučním období nikdy korupce nedosáhla dnešních rozměrů. Pronesl lež, kterou jeho strana dnes povýšila na stranickou politiku. Proto, aby přivábila hlasy těch, kteří snad v přívalu populismu zapomenou, že právě komunistická strana etablovala v této zemi korupci, ve srovnání s níž jsou aféry s Lajosem Bácsem či s kartami na benzin směšnými hříčkami.

Do stejné kategorie záměrného a cíleného matení občanů patří i další dnes oblíbené tvrzení komunistických politiků, že v předchozím režimu neexistovaly tunely, zatímco dnes je jimi země prošpikovaná. Kdyby se ovšem dala metoda tunelování patentovat, nárok na registraci patentu by měla právě komunistická strana: grandiózní tunel vybudovala hned na počátku padesátých let měnovou reformou, která nebyla nic jiného než státní tunel do všech bank, do všech úspor všech občanů. Z vytunelovaného majetku režim žil léta, dokonce desítky let.

Ostatně tunelářská metoda socialistickému státu posloužila i o třicet let později, když si státní rozpočet pomohl vykradením oběžných prostředků z podnikové sféry a za to jí poskytl úvěr. S těmito úvěry na trvale se obracející zásoby zápolí přinejmenším část podniků dodnes a tyto úvěry byly také vlastně primárním důvodem, proč byla na počátku devadesátých let založena tak specifická instituce, jako je Konsolidační banka.

Dnes se lidem implantuje pocit, že právě uplynulé desetiletí bylo promarněnou šancí, že země je prolezlá korupcí a vyčerpaná tuneláři. Není to pravda, tato země se během posledních deseti let neskutečně změnila ku svému prospěchu, jenže kdo nechce vidět, nevidí. Klasik praví, že svoboda nepotřebuje být chválena, je jen třeba se s ní naučit zacházet. Deset let školní docházky stačí sotva na základní vzdělání a stěží může být dostatečně dlouhým obdobím na zvládnutí všech nástrah, které svoboda přináší, včetně možnosti svobody zneužívat. Korupce i tunely byly, a pokud bude existovat lidské společenství, také budou, neboť všichni lidé nejsou andělé. Ostatně už egyptský faraon si stěžoval na zkorumpovanost svých daňových výběrčích. Přiznání existence jevu by bezpochyby nemělo znamenat smíření se s ním. Ale také nesmí znamenat ztrátu paměti.