Finanční poradenství a prodej finančních produktů prostřednictvím externích sítí je stále lukrativnějším byznysem. Orientace v širší nabídce finančních produktů je čím dál tím těžší a bez kvalitní rady se v ní nelze vyznat. Dnešní legislativa ale neumožňuje jednoduše odlišit opravdové poradce od distributorů a neřeší problémy, které se začínají projevovat. Ministerstvo financí proto začíná připravovat novou právní úpravu, která by pravidla sjednotila. Nedávno vydalo konzultační dokument s cílem ověřit si názory jednotlivých skupin – finančních institucí, poradců, ochránců spotřebitelů i klientů. Do konce roku předloží detailní návrh změn, kterými by mělo finanční poradenství projít. Hlavních problémů, které je potřeba řešit, je deset.
Legislativa.
Současná právní úprava přináší různá pravidla pro jednotlivé segmenty (investiční zprostředkovatel se řídí jinými pravidly než pojišťovací zprostředkovatel) a v řadě oblastí žádná pravidla neexistují. Legislativa také neřeší řadu otázek ve vztahu klient-poradce, a klienti tak často nevědí, co vlastně mohou od člověka s titulem „finanční poradce“ na vizitce očekávat. Zákony také hovoří pouze o zprostředkování nákupu finančních produktů a přehlížejí složité otázky poradenství. Místo dnešního konglomerátu různých pravidel by měla vzniknout sada jednoduchých zásad, ve kterých se lze jednoduše orientovat.
Druhým problémem jsou různé přístupy a požadavky. Neexistuje žádný důvod, proč by měly být požadavky na poradce v jednotlivých segmentech různé. Naopak, jednotnost pravidel musí být základem jakékoliv nové úpravy a případné výjimky musí být omezeny výlučně na situace, kdy by odchylku vyžadovala evropská legislativa či zásadní zájem domácího regulátora. Jednotný přístup umožňuje lepší orientaci klientům a zároveň snižuje regulatorní náklady dohlížených firem, které nemusí – tak jako dnes – kontrolovat své postupy podle různorodých pravidel.
Vymezení odpovědnosti.
Dalším problémem jsou administrativní náklady versus přínos systému. Při přípravě legislativy zatím chybí mechanismus jasného posouzení administrativních nákladů a toho, co stanovené požadavky přinášejí. Diskuse okolo pravidel pro registrace poradců, jejich zkoušení či nastavení reportovací povinnosti bude dobrou příležitostí pro tuto analýzu, účastníci trhu a jejich asociace ale musí být ochotni pro diskusi poskytnout relevantní data. Obecná prohlášení o tom, že „změny budou drahé“ nemohou být základem opravdové věcné diskuse o přínosech a nákladech změn.
Jednou ze základních slabin dnešní legislativy je to, že z pohledu klienta není jasné, kdo nese odpovědnost za poradce a jeho služby. Ukázkou problematičnosti tohoto přístupu byla například kauza Helvag, kdy se distribuční společnost bránila odpovědnosti s poukazem na to, že její prodejci pracují na živnostenský list, a firma tak za ně nenese odpovědnost (i když Helvag vybrala centrála, prodejce školila a motivovala k vyššímu prodeji). Vzhledem k tomu, že prodejce (i na živnostenský list) vystupuje vůči klientům jménem distribuční společnosti, měla by za něj nést odpovědnost právě ona, v případě exkluzivních externích sítí by odpovědnost měla nést příslušná finanční instituce stejně jako nese odpovědnost za své zaměstnance. Nastavení odpovědnosti musí odpovídat také příslušné požadavky na pojištění za způsobenou škodu nebo požadovaná výše kapitálu distribuční společnosti.
Co regulovat?
Dosavadní přístup se zaměřoval na čistě produktové úpravy jednotlivých segmentů. Máme různá pravidla pro prodej podílových fondů a investičního životního pojištění či pro důchodové produkty pojišťoven a penzijní fondy. Tento přístup může ohrožovat klienty a vede k regulatorní arbitráži. Místo čistě produktové úpravy by se měla úprava soustředit na obecnější řešení určitých oblastí (pojištění, investice, bydlení, penze, úvěry) a volba vhodných finančních produktů k vyřešení potřeb klienta v každé oblasti by měla být ponechána na poradci.
Šestým problémem je informační povinnost o produktech i službách. V tuto chvíli často klient neví, co mu vlastně prodejce nabízí. Je opravdu poradcem pracujícím v zájmu klienta, nebo distributorem určité skupiny produktů s cílem prodat? Co má dělat klient v případě nespokojenosti a jaké má práva? Podobných otázek existuje řada a je potřeba určit, co musí vědět klient o poradci a co musí vědět o jednotlivých produktech před podpisem smlouvy. Důraz musí být přitom kladen na srozumitelnost a srovnatelnost informací.
Potíž je také s kontrolou znalostí poradců. Zatímco u investičních zprostředkovatelů stát vyžaduje pouze potvrzení o absolvovaném školení, u pojišťovacích vyžaduje složení zkoušky a reguluje i vzdělávací instituce. Má-li stát něco kontrolovat, mělo by to být opravdové – a náročné – testování znalostí, nikoliv zasahování do toho, kde se poradci vzdělávají. Když bude chtít stát testovat znalosti prodejců, nesmí jít o jednoduché zkoušky s úspěšností nad 90 procent. A musí testovat i schopnost skutečně poradit, ne pouze kontrolovat teoretickou znalost legislativy.
Data, samoregulace, komunikace.
Pokud jde o poskytování dat a informací, finanční poradenství je velmi neprůhledné, o distribučních firmách a jejich výsledcích toho víme málo. Řada z nich nerespektuje ani formální povinnost reportovat výsledky v obchodním rejstříku, nemluvě o reportování obchodních výsledků. Pro finanční instituce platí velmi přísná pravidla, podobně transparentní by měl být i sektor poradenství a zprostředkování.
Devátým problémem je samoregulace. Tak jako v jiných oblastech by velkou roli při rozvoji distribuce měly hrát samoregulační organizace. Nesmí ale být jen lobbistou pro své členy, musí být také garantem etiky, musí prokazovat svou integritu, být transparentní a nesmí se bát jednoznačně vystoupit i proti významným členům v případě jasného porušení dohodnutých pravidel. Když bude dostatečně reprezentativní, měla by převzít některé pravomoci dohledu, od zkoušení poradců až po mimosoudní řešení sporů mezi klienty a členy asociace.
Posledním problém je reprezentace trhu. Pro komunikaci se státem a pro přejímání některých jeho pravomocí nemusí být jediná asociace, ale existující asociace musejí být dostatečně objektivní, reprezentativní a stabilní a tam, kde by přejímaly některé pravomoci státu, musejí sdílet společná pravidla. Bez jasné schopnosti domluvit se mezi sebou nebude stát moci předat část svých pravomocí asociacím, přestože by to bylo výrazně efektivnější. Bude proto důležité, zda najdou distribuční firmy schopnost a ochotu mluvit alespoň v některých oblastech jedním hlasem.
