V noci 5. ledna 1945 měl Rastislav Váhala štěstí. Pražské gestapo se ho vydalo zatknout do jeho spořilovské vily, ovšem advokát a velitel odbojové organizace Avala - Modrý kruh stihl s pistolí v ruce vyskočit z okna a zmizet ve tmě. O pár měsíců později se Váhala (1909 až 1988) do Prahy vrátil, v hodnosti pouhého poručíka v záloze převzal velení nad četnickými kasárnami na náměstí Republiky a své nové podřízené pak vedl na barikády květnového povstání.
Válku na rozdíl od svého otce Františka - rovněž advokáta -, kterého Němci popravili za heydrichiády, přežil. Odjakživa byl levičák, a tak mu nové pořádky zpočátku vyhovovaly. Vstoupil do KSČ, a dokonce se stal členem státní Komise pro vnitřní národní bezpečnost, jenže chování „soudruhů“ jej ještě před Vítězným únorem přimělo, aby nechal funkcionaření a vrátil se k advokacii. Kauzou jeho života se stala obhajoba generála Heliodora Píky, kterého komunisté účelově obvinili ze špionáže. Byl to předem ztracený boj a Váhala po letech
vzpomínal: „Žaloba byla velmi slabá, bez Ďáblův advokát. Obhajobu K. H. Franka dostal Kamill Resler „befelem“. Na fotografii je částečně skryt za Frankovou hlavou.
důkazů, zato prošpikovaná domněnkami a hypotézami. Jenže soud pohlížel na obhajobu nevraživě, zamítal všechny její návrhy, poněvadž chtěl co nejrychleji splnit svůj ,stranický úkol' a vynést předem odsouhlasený rozsudek.“ Důkazy sice chyběly, jenže Píkovu smrt si přálo vedení strany, a tak byl generál odsouzen k trestu smrti provazem a 21. června 1949 byl popraven.
Marné snahy zachránit nevinného popsal
Váhala jako „poslední labutí písně umírající svobodné obhajoby“ a půl roku po Píkově smrti poslal krajskému sdružení advokátů dopis, ve kterém oznámil, že s advokacií končí a že se „rozhodl začlenit do socialistické výroby“. V následujících desetiletích se pak živil všelijak, například jako sklobetonář při stavbě hutního kombinátu ve Vřesové. Po celou tu dobu se však stýkal s Píkovým synem Milanem (za války příslušníkem RAF), a když začaly na konci 60. let pukat ledy, zasadil se o zrušení ostudného rozsudku. Od konce 40. let až do své smrti v prosinci 1988 byl pod neustálým dohledem StB.
Neváhal
Osud Rastislava Váhaly je jedním z desíti, který popisuje kniha Advokáti proti totalitě. Jejími hlavními autory jsou advokát Petr Toman a spisovatel Ondřej Šebesta. Na vzniku knihy se podílela Česká advokátní komora a k 30. výročí sametové revoluce ji vydalo nakladatelství Mladá fronta, které vydává i týdeník Euro.
Pět z oné desítky advokátů patřilo ke starší generaci, a utkali se proto s oběma velkými totalitními režimy 20. století. Všichni - ať už šlo o nám již známého Váhalu, Kamilla Reslera, Jiřího Křížka, Jaroslava Borkovce, či Františka Hejného - se za druhé světové války zapojili do odboje a po jejím skončení je čekal střet s komunistickým režimem, který si obhajobu třídních nepřátel představoval jako součást obžaloby. Kdo s tímto třídním pojetím justice nesouhlasil, stával se sám podezřelým. Výmluvná jsou v tomto ohledu čísla. Jestliže v roce 1938 měly české země 3845 advokátů, tak v roce 1951 jich zbylo pouhých 570. Není proto divu, že hned tři z hrdinů knihy skončili na lavici obžalovaných, a jeden z nich dokonce na popravišti.
Druhá pětice - Dagmar Burešová, Otakar Motejl, Ján Čarnogurský, Jiří Machourek, Milan Hulík - měla osud poněkud jiný. Advokáty se stali mnohem později - v 50. až 70. letech. Tedy v době, kdy už advokacie byla bezpečně zglajchšaltována a postátněna. V době, kdy už advokáti nesměli mít vlastní kanceláře, byli pouhými zaměstnanci státu a své služby poskytovali prostřednictvím advokátních
poraden. „Advokáti byli většinou osobnosti. Mívali vedle své profese i další intelektuální zájmy - jeden byl historik, druhý muzikolog, další filozof. Pracovalo se jen za plat, velké peníze se vydělávat nedaly, a tak bylo dost času na to, aby se diskutovalo,“ vzpomínala na dobu svých začátků Burešová.
I tehdy byl ale život advokáta plný dilemat: co třeba dělat, když se na vás obrátí disident pronásledovaný režimem?
Zmíněná pětice v této zkoušce obstála, ovšem zastupování disidentů před soudy jim vyneslo profesní šikanu, zájem StB a permanentní hrozbu postihu. Ta se nejtvrději zhmotnila v případě Slováka Čarnogurského, který byl na začátku 80. let vyloučen z advokacie a v srpnu 1989 zmizel na několik měsíců za mřížemi kvůli vydávání samizdatových Bratislavských listů. Možná to není spravedlivé, ale v tomto článku se „mladé pětce“ už věnovat nebudeme. Jen málokdo sice například ví, že Burešová kromě notoricky známého zastupování matky Jana Palacha (film Hořící keř) schovávala v létě 1949 kamaráda Jana Tumlíře, který utekl z komunistického lágru, ovšem osudy jejich předchůdců jsou dnes bohužel skoro zapomenuty, a tak se budeme věnovat raději jim.
Jak se hájí Kahafra
Kamill Resler (1893 až 1961) měl za první republiky prosperující advokátní kancelář. Už tehdy také ukázal, že se nebojí stát proti většině a dělat si své, což byla v jeho případě práce advokáta.
Ukázkový je v tomto ohledu případ bankovního ředitele Antona Kiesewettera, který byl spolu s dalšími sedmnácti českými Němci obžalován z příprav na odtržení Sudet. V „procesu se slezskými zrádci“ měl jediný Kiesewetter českého obhájce a jako jediný také nebyl díky Reslerovi odsouzen. V době nastupujícího nacismu bylo takové „protinárodní“ obhajování pro veřejné mínění neakceptovatelné, a tak se Resler stal terčem řady útoků, když třeba jen těsně unikl vyloučení ze Sokola. Věci byl ale zvyklý dotahovat do konce, a tak útočící noviny úporně nutil uveřejňovat tiskové opravy.
Lidové noviny tak musely například otisknout, že „jedinýdůvod, pro který převzal Kiesewetterovu obhajobu, byl, že o to byl požádán Čechem, který znal poměry a zaručil se mu (…) za to, že Kiesewetterova obhajoba, že se neúčastnil na trestné činnosti proti státu, je naprosto věrohodná
Svůj zůstal i za druhé republiky a za protektorátu. Byl náměstkem kárného žalobce advokátní komory a z tohoto postu nelítostně stíhal protižidovské výpady některých advokátů. Podal například stížnost proti zastavení stíhání advokáta, který vyháněl Židy z kavárny, dotáhl ji až před Nejvyšší soud, a když se ho tento v září 1939 dotazoval, jestli na svém podání trvá, potvrdil, že ano. Za války Resler aktivně spolupracoval s odbojem a zároveň zastupoval Čechy před německými soudy, což byla marnost nad marnost, protože mezi jeho klienty patřilo 63 popravených. Ke své nejslavnější kauze přišel vlastně náhodou. Když se v březnu 1946 hledal obhájce protektorátního státního tajemníka K. H. Franka, byl zrovna Resler v sídle advokátní komory a nevděčnou práci dostal -i přes protesty - „betelem“. Na přípravu měl pouhé tři dny, jednou byl ale jeho obhájcem, a tak pro něj udělal, co mohl. Pokusil se například soud přesvědčit o tom, že jeho mandant byl za války v zajetí davového bludu - nacistického běsnění -, a tudíž nepříčetný.
Samozřejmě neměl šanci na úspěch, ale sám Frank ocenil Reslerovu nestrannost, když krátce před popravou napsal, že ho sice jeho obhájce „přiváděl ke smutku, hněvu, ba mě až deprimoval svou neúprosnou tvrdostí a kritikou německých akcí, chyb a nedostatků“, přesto mu podle svých slov postupně „věnoval stále více důvěry a -jako dosud snad žádnému jinému člověku - odhalil jsem mu své nitro a sděloval mu své skutečné myšlenky“.
V Reslerově případě kniha napravuje jeden obecně zakořeněný omyl, a sice že konec jeho kariéry způsobila právě Frankova obhajoba. Kritiků se sice našlo dost, ale veřejnost ve skutečnosti vcelku chápala, že mu byl klient vnucen. Resler ovšem hájil před retribučními soudy i další obžalované a osudná se mu stala kauza statkáře Stanislava Horčičky, v jehož případě si dovolil upozornit, že je neúnosné, aby v pětičlenném soudním senátu seděli čtyři komunisté a další za ně kandidoval… Případu se chytilo Rudé právo a Resler byl kvůli tomu krátce po únoru 1948 na půl roku vyloučen z advokátní komory. Mohl se pak sice ke své profesi vrátit, ale ke konci roku sám z advokacie vystoupil - prý ze zdravotních důvodů - a uchýlil se do ústraní.
Franto, budeš viset taky
Reslera s Váhalou komunisté před soud nepostavili. Zbylá trojice takové štěstí neměla. František Hejný (1911 až 1990) za války na Vysočině pomáhal partyzánům, v roce 1947 se stal advokátem a po Únoru hájil odpůrce komunistického režimu. Stal se proto nepohodlnou osobou a později vzpomínal, jak při jednom takovém procesu potkal v budově soudu na toaletě známého prokurátora, který mu
řekl: „Franto, nech toho, nebo budeš viset taky.“
Neposlechl, a tak estébáci v létě 1953 zatkli jeho ženu Hildu a pokoušeli se z ní vymlátit důkazy proti němu. „Babička mi vyprávěla, že ji bachaři nechali několik dnů bez možnosti spánku, nutili ji chodit celý den i noc po cele, nesměla si sednout,“ vzpomíná v knize Hejného vnučka - také advokátka - Irena Schejbalová. Pustili ji až poté, co dvakrát zkolabovala a vypadaly jí zuby.
Na Hejného došlo v říjnu 1953.
Obžaloba mu kladla za vinu neoznámení trestného činu a nadržování, čehož se měl dopustit tím, že znal a -jako slušný člověk - neudal lidi, kteří se chystali emigrovat či si dopisovali
„s členy zrádné zahraniční emigrace“'.
Měl prý také v plánu brát od klientů úplatky. Právě proto údajně před jednou klientkou zmínil, že má nemocnou dcerku, což měla být „zastřená žádost“ o odměnu, a od další se prý nechal zištně pozvat na zabijačku, když sice odmítl jakýkoli dar s tím, že je „placen za svou práci advokátní poradnou“, ovšem řekl jí, „aby jej pozvala, až bude zabíjet, čímž připustil, že je ochoten přijmouti v souvislosti s výkonem své funkce advokáta majetkový prospěch “.
Za tyto absurdity dostal Hejný doživotní zákaz výkonu advokacie a návdavkem pět let vězení a propadnutí veškerého majetku. Díky amnestii si i s vazbou odseděl „jen“ 19 měsíců. Na svobodě ho však nečekalo nic jiného než kariéra závozníka, dělníka či vrátného.
Vysokoškolský titul dostal zpět až v roce 1968 a mohl pak dělat aspoň podnikového právníka.
Mnohem hůř dopadl Jiří Křížek (1893 až 1975), který byl v červnu 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou. Dostal 22 let vězení a 13 let pak strávil v nejhorších komunistických kriminálech - na Mírově, ve Valdicích, Leopoldově či Ilavě. Křížek Horákovou a další spoluodsouzené pořádně ani neznal a do procesu ho StB „přifařila“ jen jako reprezentanta lidové strany. V očích komunistické justice byl navíc ideální obětí, protože po roce 1945 zastupoval šlechtice a západní ambasády.
Smrt advokáta
Nejtragičtější z popisovaných osudů je ten, který prožil Jaroslav Borkovec (1906 až 1949). Při studiích pracoval, věnoval se politice, a tak mu trvalo, pokud tedy počítáme vynucenou válečnou přestávku, celých 19 let, než se stal právníkem. Za druhé války se zapojil do odboje a tři roky kvůli tomu strávil v německých věznicích. V červenci 1943 se vrátil domů jako částečný invalida, ovšem okamžitě začal s odbojem spolupracovat znovu a přes svého bratra Zdeňka - vysoce postaveného kriminalistu - získával důležité informace.
Byl pravičák, národní demokrat, a tak mu poválečná vláda Národní fronty ani trochu nevoněla. Politiku nechal být, konečně dostudoval, ale než se z koncipienta mohl stát právníkem, přišel Vítězný únor a Borkovec se v prosinci 1948 znovu ocitl ve vězení. Tentokrát kvůli udání, že „ve slepé nenávisti hanobil choť presidenta Gottwalda tvrdě, že vypadá jako řeznice a že je bývalá prostitutka“. To prvé byla pravda určitě, to druhé s nejvyšší pravděpodobností, přesto Borkovec strávil ve vazbě dva měsíce. Pustili ho, ovšem hned v květnu 1949 si pro něj StB přišla znovu.
Teď už to bylo vážné, protože byl spolu s armádním majorem Květoslavem Prokešem obviněn z přípravy protikomunistického převratu. Dodnes se bohužel nepodařilo zjistit všechny okolnosti onoho plánovaného převratu, a není dokonce jasné ani to, jestli nešlo aspoň z části o provokaci StB.
Následovalo rozsáhlé zatýkání, výslechy, bití a nakonec proces, v němž padlo šest rozsudků smrti. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949. Těsně před smrtí poslal ženě dopis, který autorům knihy poskytla jeho dcera Mahulena. Je to smutné čtení:
„Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem tě poznal, než jak tebe a později také naši dceru Mahulenku udělat šťastnou. Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad mé síly. Prosím tě jenom, abys mně odpustila všechny ty chvíle utrpení, které jsem ti připravil. Vychovávej naši dceru tak, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno.“ •
Marné snahy zachránit nevinného popsal Váhala jako „poslední labutí písně umírající svobodné obhajoby“ a půl roku po Píkově smrti poslal krajskému sdružení advokátů dopis, ve kterém oznámil, že s advokacií končí a že se „rozhodl začlenit do socialistické výroby“. Za války Resler aktivně spolupracoval s odbojem a zároveň zastupoval Čechy před německými soudy, což byla marnost nad marnost, protože mezi jeho klienty patřilo 63 popravených. Nejtragičtější z popisovaných osudů je ten, který prožil Jaroslav Borkovec (1906 až 1949). Při studiích pracoval, věnoval se politice, a tak mu trvalo, pokud tedy počítáme vynucenou válečnou přestávku, celých 19 let, než se stal právníkem.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
