Několik kilometrů za Kyjovem leží obec Jestřabice. Uprostřed vesnice odbočujeme doleva a jedeme asi tři sta metrů do kopce. Před námi je zemědělský areál s několika nízkými halami, kolem dokola nový plot. Na ceduli nápis: Plemenný chov prasat, majitel Miloslav Šlesinger. Kdo by chtěl projet autem, musí přes dezinfekční vanu, pěší projdou jen vrstvou chlorového vápna. Vrátnice je prázdná, brána sice zavřená, ale neuzamčená. Poslušně se držíme písemné výzvy zakazující vstup cizím osobám. V době po poledni je tu téměř mrtvo, jen občas je z objektů slyšet prasečí chrochtání. Člověka vidět není. Po opakovaném stlačení zvonku přichází k bráně žena středního věku v montérkách, následovaná dvěma statnými psy. Strach ze slintavky a kulhavky? Zdá se, že na zvířecí choroby tady mají vyhraněný názor. „Na televizi se nemůžu dívat. Kdo něco takového nikdy nezažil, nedokáže pochopit, jak je hrozné, když vám před očima zabíjejí i úplně zdravá zvířata. A nikdo se nad tím nepohoršuje. Kde jsou ty všechny Děti Země a ochránci zvířat? O toto se nezajímají, to není atraktivní. Jen proto, abychom mohli vyvážet maso, se přestalo vakcinovat, stejně nic nevyvážíme. Prý je to ekonomičtější, ale jaké to má následky! říká emotivně ošetřovatelka a všechny ty „nahoře častuje několika nepublikovatelnými výrazy.
Život se vrátil, ale…
Zdejší lidé více než jiní vědí, kolik utrpení v sobě skrývá technicistní pojem likvidace ohniska nákazy. Zažili ji v červnu 1997, těsně před povodněmi, když byl na jestřabické farmě zjištěn klasický mor prasat, nemoc podobně nakažlivá, jako je slintavka a kulhavka, proti níž se také přestalo vakcinovat. Zabita a zlikvidována musela být všechna plemenná prasata jak v Jestřabicích, tak v přidružených provozech v Lískovci a Koryčanech. Kolem tří tisíc zvířat. I s pomocí státu se chov sice podařilo obnovit, ovšem již v menším rozměru a s menším počtem zaměstnanců. V Lískovci a Koryčanech již prasata nejsou.
Kroměřížsko bylo zatím poslední lokalitou v Česku, kde prasečí mor zachvátil zemědělské farmy. Předtím to zažilo ještě Břeclavsko a Táborsko. I tam morová rána zanechala stopy v lidské paměti i ekonomice.
Tvrdší než v nemocnici.
Ještě loni se například firma AGPI Písek soudila s asanačním podnikem v Chotýčanech na Českobudějovicku o výši skutečných nákladů spojených s likvidací zabitých prasat na farmě v Turovci u Tábora. K utracení 6456 vepřů přitom došlo již před téměř sedmi lety, v květnu 1994. Turovec byl tehdy prvním případem vypuknutí prasečího moru v českém velkochovu od sedmdesátých let. Nemoc se na farmu dostala zřejmě z lesa od černé zvěře. I proto je dnes v Turovci nové bytelné oplocení.
„Mohli bychom dovnitř? zkoušíme ostražitost ošetřovatelů v revitalizované farmě. „V žádném případě, rázně reaguje z vrátnice vycházející vedoucí. Do areálu kromě několika zaměstnanců, veterináře a výrobního náměstka nikdo jiný nesmí. I vstup nejrůznějším servisním pracovníkům může povolit pouze písecký generální ředitel. Každý se před vstupem musí osprchovat a převléci do erárního. „Ti, co u nás byli, říkají, že tu máme přísnější režim než v nemocnicích, tvrdí vedoucí a podotýká, že on sám je nucen jít pod sprchu někdy i třikrát denně. Zaměstnanci však nereptají, jelikož vědí, že taková pohroma, jaká přišla v roce 1994, by je příště mohla připravit o práci.
Farmu v Turovci v době likvidace zvířat vlastnil Agropodnik Tábor. Ten byl o několik měsíců později odkoupen společností AGPI Písek (známou spíše tím, že byla zatažena do etického a politického sporu o někdejší romský sběrný tábor v Letech u Písku, kde vlastní jiný velkokapacitní vepřín).
AGPI patří dnes svou velikostí mezi deset největších českých producentů vepřového masa a je největším výrobcem vajec. Firma, jejíž zvířata mají účetní hodnotu kolem sta milionů korun, nepokouší osud a veškerý majetek má pojištěn – nejen zvířata, ale i stavby, techniku i plodiny na polích. „My si ale nemůžeme říct, že když přijde nějaká pohroma, zaplatí to pojišťovna. Pro nás je největší hrozbou to, že bychom mohli ztratit trh, vysvětluje generální ředitel AGPI Jan Čech. Myslí si, že by bylo vhodné, aby stát zemědělcům umožnil vytvářet rezervní fondy jako daňově uznatelnou položku, a oni tak mohli zdroje na eliminaci podnikatelských rizik podle potřeb kombinovat.
Kdo to zaplatí?
Je třeba také brát v úvahu, že nákazové pojištění poskytované pojišťovnami hradí jen přímé škody na zvířatech a závěrečnou dezinfekci zamořených provozů. Usmrcování zvířat a zneškodňování těl v asanačních ústavech nikoliv. (O přízeň zemědělců dnes soutěží Česká pojišťovna, ČSOB Pojišťovna a Generali Pojišťovna, ostatní tento produkt buď nenabízejí, či jen okrajově.) „Už vzhledem ke zkušenostem, které jsme udělali s morem v Turovci, si nedovedu představit, z čeho by se hradila případná likvidace, pokud by i u nás, tak jako v Anglii, někdo nařídil pozabíjet i úplně zdravá zvířata, vyjadřuje obavy ředitel Čech. Likvidace chovu v Turovci, ačkoliv byl pojištěn a stát podniku poskytl půjčku, znamenala pro podnik i tak celkově ztrátu a nebýt kapitálového zázemí poměrně silné firmy, mohla být smrtící i ekonomicky.
Mor však v Turovci přežili stejně jako chovatelé na Břeclavsku, kde mezi lety 1995 a 1997 postupně napadl provozy zemědělských družstev Němčičky, Sedlec a společnosti Agroproduct Iváň a JAVE Velké Němčice. Stáje zůstaly opuštěné jen na pár měsíců a opět se do nich vrátil život.
Husí kůže.
Nejmasovější pogrom devadesátých let viděli lidé ve Velkých Němčicích. Během několika dní a nocí bylo elektrickým proudem zabito, naházeno do kontejnerů a odvezeno do asanačního ústavu kolem deseti tisíc vepřů. „Řada lidí u toho brečela. Nikomu bych to nepřál vidět, vzpomíná na hromadnou zabíjačku ředitel JAVE Josef Hrouzek. I tady se lidé na slintavku a kulhavku dívají s respektem, protože ji, na rozdíl od nemoci šílených krav, nepovažují za mediálně nafouknutou bublinu. „Nikdo nemůže říci, mně se to nemůže stát. Zvláště když je taková choroba přenosná vzduchem, mohou ji k nám zavléct i ptáci.
Mor znamenal pro JAVE škody ve výši padesáti milionů. Kdykoliv vidí nyní ředitel Hrouzek v televizi na hromadě naskládaná zvířecí těla, naskakuje mu husí kůže.
