Statisíce protestujících v ulicích Hongkongu postavily čínské vedení v Pekingu před obtížně řešitelné dilema
Na první pohled to vypadá, jako by se na Hongkong z kraje tamního suchého podzimu spustil urputný, déle než týden trvající déšť. Prakticky každý, kdo od 26. září vyšel na ulici, držel v ruce deštník a na sobě měl pláštěnku a holínky. Jediný detail neseděl: nepršelo. Deštníky, pláštěnky, masky a vrstvy igelitu nechránily obyvatele někdejší britské kolonie před nečekaně ošklivým počasím. Staly se zbraněmi v jejich boji proti vládám v Hongkongu i v Pekingu.
Deštníky a nepromokavé ošacení měly nejprve chránit protestující proti slznému plynu a pepřovému spreji, jimiž jejich - původně nepočetná - shromáždění policisté rozháněli na samém počátku. Během několika dnů se z paraplat stal netradiční revolucionářský symbol. Protestující je přinášeli na demonstrace po desítkách, rozdávali je těm, kdo je ještě neměli, a zároveň na ně psali protestní slogany.
SOLIDARITA V ČÍSLECH Často na nich byly k vidění číselné kódy. Je to zvyk přejatý z pevninské Číny. Tamní demonstrant by se snadno dostal do problémů, kdyby nesl například nápis upomínající na masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu. Číselná řada 8964 však zakázána není -každý nicméně ví, že se pod ní skrývá datum krvavé události, 4. červen 1989. Hongkongští demonstranti, kteří se svobodě slova těší a nemusejí se ke kódům uchylovat, jimi však po svém vyjadřují solidaritu s kolegy disidenty z pevniny. Podobně číslo 926 připomíná datum 26. září, kdy protesty začaly, a číslo 689 označuje počet hlasů, jimiž byl současný šéf tamní exekutivy Leung Čchun-jing (jehož odchod demonstranti požadují) zvolen do funkce.
Výjevy, jež se po internetu dostaly do světa, jsou neopakovatelné. Davy shromážděnými v oblasti Admirality, kde sídlí vládní úřady, projíždí tam a zpět autobus veřejné dopravy. Číslo linky je změněno právě na zmíněných 689 a jako cílová stanice je uvedeno Hell, peklo.
Protestující, jejichž počet odhadovala média nejméně na statisíce, mají dobrou školu Mahátmy Gándhího. Zaprvé, jsou úzkostlivě mírumilovní. Při střetu s policií na konci září, kdy jich bylo ještě pouze maximálně několik tisícovek, drželi ruce nad hlavou, aby ukázali, že jsou neozbrojení. Zároveň jsou ukáznění a neuvěřitelně dobře organizovaní: zvláštní týmy rozdávají ostatním vodu a jídlo; lidé, kteří bydlí v místech protestů, nabízejí své elektrické zásuvky kolemjdoucím, aby si mohli dobít mobilní telefony; po demonstracích zbývají na předem určených místech hromady roztříděného odpadu.
Co vyhnalo tak spořádané obyvatele této zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky do ulic? Západní média mluví obvyklým černobílým jazykem o boji za demokracii -a jako obvykle tím realitu zplošťují.
BURANI VERSUS SNOBOVÉ Masivní protesty se rozpoutaly bezprostředně po zbytečně násilném zákroku policie proti demonstrantům, kteří skutečně požadovali prodemokratickou změnu volebního zákona (o něm bude řeč níže). Kromě toho však obyvatele Hongkongu sužují jiné starosti, neméně palčivé, například peníze. V druhém čtvrtletí letošního roku se objem tamní ekonomiky poprvé po třech letech snížil a je dost pravděpodobné, že třetí kvartál na tom mnoho nevylepší. Hongkong se tak nejspíš dostane do recese. Ačkoli největší vinu na tom má razantní zpomalení ekonomiky pevninské Číny, místní vláda se hněvu nevyhnula.
Oleje do ohně vášní přitom přilévá komplikovaný vztah ke krajanům z pevniny. Jsou to právě bohatí „praví“ Číňané, kdo se do nejsvobodnější ekonomiky světa (viz tabulka) masově stěhuje a žene do astronomické výše hongkongský realitní trh. Tisk jim přezdívá „kobylky“, což odráží jejich počet i spotřebitelské návyky. Druhá vlna přistěhovalců z pevniny, tentokrát těch chudých, kteří přišli do Hongkongu za prací, zase tlačí dolů tamní mzdy. To je kombinace, která by popularitu u domácího obyvatelstva nevynesla nikomu.
K propuknutí vášní pak stačí málo. To se stalo v případě videa, jež se v létě objevilo na YouTube: byl na něm pevninský turista, jak v čisťounkém hongkongském metru pojídá nudle esteticky i hygienicky neuspokojivým způsobem. Autor záznamu to peprně komentoval a na čínské pevnině to způsobilo obrovské pozdvižení. Přes vnitrostátní hranici létaly oběma směry nadávky - pevninští Číňané se stali prasaty a burany, ti hongkongští zase imperialistickými snoby, jak napsala australská internetová publikace China Spectator.
PRÁVNICKÁ KLIČKA Do téhle nepěkné nálady přišla v červnu zpráva, že Peking chce obejít závazek, jenž je součástí jeho smlouvy s Británií z let 1984 a 1997. Podle ní má Čína nejméně do roku 2047 respektovat zvláštní status Hongkongu a nemluvit jeho obyvatelům do vnitropolitických záležitostí. (Ještě předchozí čínský prezident Chu Ťin-tchao se nechal před pěti lety slyšet, že „jak Hongkong dospěje ke své demokracii, je jeho věc“.) Od roku 2017 mají jeho obyvatelé mít možnost volit do zastupitelských a exekutivních orgánů kohokoli, kdo se jim zamane.
V červnu však na toto citlivé téma vydal Peking takzvanou Bílou knihu, jež je de facto prováděcí vyhláškou ke smlouvě s Brity.
Čínští komunisté v ní vymysleli úžasnou kličku: ano, můžete volit, koho chcete - ale jen z kandidátů, které vám vybereme my. Když to vyšlo najevo, začali obyvatelé Hongkongu po šéfovi exekutivy Leungovi požadovat, aby se proti pekingskému diktátu postavil.
Celkem pochopitelně nebyli vyslyšeni.
Leung je podnikatel v realitách, jenž se sice v politice začal angažovat ještě za britské vlády, ale již tehdy jej předcházela pověst, že je bílým koněm Pekingu. Dnes již demonstranti požadují jeho odstoupení a zároveň záruky demokratičtějšího výběru svých volených zástupců.
Výše popsané zhruba vysvětluje původ protestů - ovšem vůbec nic neříká o tom, co si s nimi v Admiralitě a v Pekingu počnou.
Kdyby se podobné pouliční protesty měly dít na pevnině, nebylo by o čem mluvit; současná Čína již sice není tou zemí z roku 1989, ale rozprašovat demonstrace za pomoci policie či armády stále umí. Existuje však několik dobrých důvodů, pro které si Peking nemůže řešení podle vzoru Tchien-an-men jen tak dovolit.
STABILITA PŘEDEVŠÍM „Stabilita Hongkongu je na prvním místě,“ citovala agentura Bloomberg Victora Kaa, ředitele Čínské národní asociace pro mezinárodní studia v Pekingu. „Lidé mohou své postoje vyjádřit lepšími, legálními způsoby.“ To je jedno z mála oficiálních vyjádření režimu; obsahuje jemně skrytou obligátní výhrůžku, ale zároveň i skutečnou obavu - především z ekonomického dopadu protestů.
Do konce minulého týdne byly trhy víceméně v klidu: hongkongská burza sice dva dny klesala (ve středu a čtvrtek byla uzavřena kvůli státnímu svátku), přičemž ztrácely především akcie firem zaměřených na turistický ruch a maloobchod, ale nijak dramaticky. Také hongkongští obchodníci v oblastech nejvíce zasažených demonstracemi a následnými uzavírkami si stěžovali, že přicházejí o byznys, ale ani to čínské vedení příliš netrápí.
Daleko vážněji mohou brát v potaz nepřímou hrozbu, jež má podobu zdánlivě nesouvisejícího údaje o schodku v obchodní bilanci turismu. Ten by letos mohl dosáhnout nepříjemných sto miliard dolarů, což je zdaleka
nejvíc na světě, jak upozornil server Asia.nikkei.com. Celkový objem turistického průmyslu v Číně letos spíše stagnuje kolem 2,8 procenta DPH, ovšem celkový počet zahraničních návštěvníků klesl o 2,4 procenta. Tito turisté však v Číně utratili pouze 24,8 miliardy dolarů, což již je téměř o pět procent méně než loni. Přičtěme k tomu, co utratí Číňané v zahraničí, a dostaneme celkový deficit 48 miliard dolarů za půl roku.
BOHATSTVÍ MIZÍ Nejnepříjemnější přitom je, že naopak bohatí Číňané jezdí utrácet za luxusní zboží do zahraničí programově. Zaprvé je tam podle citovaného serveru takové zboží levnější až o polovinu; zadruhé se Číňané navíc obávají, že na pevnině jim prodají leda tak dobře vypadající padělky. Koneckonců, právě konkurence padělků letos přiměla luxusní firmy Gucci a Louis Vuitton pozastavit plánovanou expanzi v několika regionálních čínských městech. Posledně jmenovaná společnost dokonce jeden ze svých obchodů zavřela, napsala agentura Reuters.
To celé hrozí zmařit, či alespoň krutě zkomplikovat střednědobý ekonomický plán čínského vedení. Ten se totiž opírá především o posílení domácí poptávky coby jediný realistický zdroj budoucího ekonomického růstu. Trend, podle něhož Číňané jezdí utrácet ven, zatímco turistů ubývá, tomu rozhodně nijak nepomáhá. A nelze si představit, že by široce publikovaný - a dojista kritizovaný - tvrdý zásah proti deštníkářům mohl udělat něco jiného než dále uškodit. Na to v Pekingu slyší.
Tomu odpovídá i reakce šéfa hongkongské exekutivy Leunga. Nechal se slyšet, že nechá protesty probíhat týdny i měsíce, bude-li to třeba. To samozřejmě značí, že nechce vyhovět žádnému z požadavků - ovšem současně to také znamená, že nebude chtít problém řešit silou a spoléhá na to, že nespokojenci v Hongkongu se nakonec vyčerpají. I proto deštníková revoluce - zatím - žije.
Během několika dnů se z deštníků stal revolucionářský symbol - kromě ochrany také nesly protestní slogany. Peking: Můžete volit, koho chcete, ale jenom z kandidátů, které vám vybereme my.
