Česká učitelka Olga Vilímková se snaží pomoci v zapadlém koutě Peru potomkům Inků
José Manuel Quispe bere do rukou nůžky a podle peruánské tradice odstřihne osmnáctileté Nancy pramínek vlasů. Ukazuje ho stohlavému shromáždění v andské vesnici Yanaoca a pyšně říká: „Přiložíme ho do naší sbírky těch, kteří se díky podpoře Nadace Inka dostali na univerzitu.“ Takových je za 11leté působení české organizace už 53.
Nancy Jhovana Uscamayta, která bude studovat informatiku, na dálku děkuje svému „kmotrovi“ Juanu Havelkovi z Brna, který ji každoročně přes program adopcí na dálku podporuje sedmi tisíci korunami. „Bez něj bych se na vysokou nedostala, protože bych nemohla chodit na přípravné kurzy na přijímací zkoušky,“ říká tato dívka ze zapadlé lokality Ccolliri Chico, která leží ve čtyřtisícové nadmořské výšce nějaké tři hodiny jízdy autem od bývalé incké metropole Cusco.
Pro mladé z této oblasti bylo ještě nedávno téměř nemožné, aby se na univerzitu dostali. Vesnické školy kvalitativně výrazně zaostávají za městskými, žákům chybějí učebnice, sešity a další pomůcky a hlavně si nemohou brát doučování, bez nějž se k nejvyššímu vzdělání dostanou jen ti nejtalentovanější.
Nejenže na něj nejsou peníze, ale na venkově ho ani nemá kdo vést. Dalším problémem je jazyk, protože množství dětí při nástupu do tříd, kde se mluví převážně španělsky, ovládá z domova pouze kečuánštinu.
šance na lepší život Nyní 53letá učitelka španělštiny a latinskoamerických reálií na VŠE Olga Vilímková se poté, co strávila deset měsíců jako dobrovolná kantorka v obci Pucamarca, rozhodla, že místním s výukou jejich nadaných ratolestí bude pomáhat i z Prahy. A tak v roce 2002 založila Nadaci Inka. Přes ni si zájemce může vybrat z nadaných a pracovitých školáků svého „kmotřence“ a každoročně posílat příspěvek, díky němuž se dítě dostatečně vzdělá, čímž dostane šanci na lepší život.
„Od počátku našeho působení jsme díky prospěchovým stipendiím pomáhali v 55 komunitách kolem Cuska 1250 žákům. V tomto roce jich podporujeme 350. Kromě toho vybavujeme knihovny a platíme pedagogy, kteří jezdí do vesnic doučovat zájemce matematiku,“ vyčísluje Vilímková ve své kanceláři, na níž se podle výzdoby pozná zápal pro vše indiánské. Tolik sponzorů se jí podařilo sehnat díky neúnavnému objíždění České republiky s přednáškami o Peru a vydávání knížek, ve kterých tuto kulturu přibližuje.
Pomohlo jí i to, že kmotry se staly slavné osoby jako Jaroslav Dušek či Eva Holubová a Olga Sommerová o nadaci natočila film. „Navíc díky Vinnetouovi máme u nás zafixovanou ideu ušlechtilého rudocha,“ poznamenává k úspěchu svého projektu Vilímková.
Jenže v Yanaoce všechny díky sklízím nezaslouženě já. „Vážený pane novináři Tomási, reprezentante České republiky,“ zahajuje podle zdejšího zvyku s přehnanou obřadností Isaias Mamani Ccoto z Thumi hold, ve kterém mi vyjadřuje vděčnost za to, že Češi pomáhají dětem z jeho obce. A nahání dceru Yolianu, aby mi zapózovala před objektivem i s fotkou své kmotry Andrey.
Zahanbit se nedají ani ostatní, a tak se hlásí o slovo zástupci jednotlivých vesnic a květnatě děkují. Monotónní sled velebení naruší jen jedna matka, která s pláčem prosí o to, aby se našel sponzor i pro jejího syna. Vidí totiž, jak se jeho vrstevníci, kteří mají českou podporu, ve škole zlepšují. Jenže přednost dostávají i z motivačních důvodů ti s lepším prospěchem.
Nakonec ke mně přijde ještě asi desetiletý chlapec a zatahá mě za rukáv. „Předejte díky mému kmotrovi od Claudia Castela,“ říká plaše kluk z dálky pozorovaný matkou, zda splní úkol. „A jak se jmenuje?“ ptám se ho. „Občanské sdružení…,“ zašeptá a zmizí. Bohužel celý název nerozumím, protože s výslovností českých jmen potomkové Inků zápasí stejně jako my s těmi v kečuánštině.
Nezůstane jen u slov. Dostanu jako pozornost pro hosta obrovský talíř s praženými fazolemi, uvařenými kukuřičnými klasy, brambory vysušenými na mrazu a kotoučem sýra, což jsou v chudé oblasti hlavní složky potravy. O pár hodin později při návštěvě Thumi mě před kostelem z vepřovic, který se pod vlivem deště pozvolna roztéká jako čokoládová zmrzlina na slunci, pohostí andským slavnostním pokrmem: pečeným morčetem. Chutná jako králík, jen ta jeho kůže je tuhá k neužvýkání.
Vzor k následování Ke statusu jisté celebrity mi pomohlo, že jsem přijel s Josém Manuelem Quispem. To je peruánský koordinátor Nadace Inka, kterého si Vilímková nemůže vynachválit kvůli jeho nasazení při jednání s únavnou jihoamerickou byrokracií a poctivosti. „Díky němu se neztratila ani koruna. Do vyúčtování při předávání pomůcek dětem zapisoval každou gumu včetně barvy a rozměrů,“ říká zakladatelka neziskovky a zdůrazňuje, že to není nadsázka.
Přesně takového spolehlivého člověka na místě, kde nepochybnou pracovitost lidí kazí pramalá schopnost plánovat s delším časovým výhledem, potřebovala, protože projekty sama mohla namátkově kontrolovat, jen když jako průvodkyně vyjela s turisty za inckými památkami. Čtyřicátník Quispe, se kterým se Vilímková seznámila v Cusku na kurzech kečuánštiny, prý pořádku přivykl při návštěvě Česka. „Kontroluji učitele, zda na našich školách chodí včas do hodin. Pokud ne, sháním jiné,“ vysvětluje s tím, že takový kantor žákům nic dobrého nepřinese, protože jim jen předává zlozvyky a vede je k vymýšlení výmluv pro vlastní neschopnost.
Když přijedeme do Yanaoky prastarým vozidlem s pohonem na čtyři kola, které je až po střechu naloženo učebnicemi, pravítky, propiskami, sešity, dalšími studijními materiály, ale i oblečením a aktovkami, hned nás obklopí dav. Všichni chtějí přiložit ruku k dílu při vynášení pomůcek z auta do třídy, jejíž stěny zdobí plakáty s pamětihodnostmi Prahy. Je z toho zmatek, jak když do utečeneckého tábora přijede náklaďák s pytli rýže.
Quispe, který se rád pochlubí znalostí několika českých slov a tím, že svou před pár měsíci narozenou dcerku pokřtil jménem Zdeňka, mumraj bez problémů zvládne. Hned začne organizovat shromáždění pod širým nebem. Když mluví on, všichni ostatní ztichnou. Jedině on (a já jako reprezentant České republiky) dostane židli, na které trůní jako paša, zatímco ostatní sedí v trávě. Úcta ke vzdělanému člověku, který vzešel ze stejně bídných poměrů jako oni, je tu hmatatelná. Vždyť se jako poloviční sirotek ze zapadákova jen díky své píli a talentu dokázal stát archeologem. On je pro lidi z Yanaoky vzorem, který mají následovat jejich ratolesti.
Horlivě přikyvují hlavami, když je nabádá, aby více dohlíželi na plnění školních povinností svých potomků a na to, že musí v pravidelných intervalech napsat svým kmotrům.
Quispe je nadšen tím, jak prestiž vzdělání na venkově od jeho dětských let vzrostla. Mrzí ho jen, že omladina vůbec netouží studovat na zemědělské fakultě: „Je v tom předsudek, že vysokoškolák musí být co nejdále od pole. Bojí se, že by jako zemědělští inženýři museli okopávat brambory. Přitom spojit jejich zkušenosti z praxe s teorií by bylo ideální.“ Učí se i matky: plést Na „rodičák“ dorazily především ženy hrající všemi barvami. Na hlavách jim sedí kovbojské klobouky nebo hučky jak z Rumcajsovy jeskyně. Na tělech neforemné svetry a ponča, široké sukně, pod nimi kamaše a sandály na bosých nohou, které nabízejí děsivý pohled na zanedbané nehty. Vše řádně umolousané od práce na poli, ale i v té nejvypranější podobě by jejich oblečení představovalo nejasexuálnější modely světa.
Muži, ale i dívky pod dvacet však očividně přešli na globálnější (nikoli upravenější) styl šusťáků, džín, mikin a baseballových čepic.
I to dokazuje, že jejich domovy už nejsou tak odříznuté jako v minulosti. Vždyť i v Yanaoce mají internet, byť v hodně zpomalené verzi.
Peru se ekonomicky v posledním desetiletí díky vysokým cenám nerostů z And daří a stabilní zhruba osmiprocentní růst HDP se začíná projevovat i na životě v odlehlých krajích. Stát financuje nebývalou výstavbu infrastruktury a živitelé rodin díky tomuto boomu najdou zaměstnání snáze než dříve. Podle Vilímkové rodiny, které ještě na začátku tisíciletí živořily, nyní pravidelně a slušně jedí a mohly si upravit domy tak, aby do nich neteklo. Z některých sídel, která se nacházejí poblíž turistického magnetu Cusco, se nadace pozvolna stahuje, protože její činnost už by tu díky jejich současnému tempu rozvoje byla přebytečná.
Kolem vzdálenější Yanaoky je však ještě pro české kmotry dětí dost. Bohužel podobně jako u nás i v Peru politici o tom, že vzdělání je jejich jednoznačná priorita, mluví pouze před volbami. Situace je tam v tomto ohledu ale nesrovnatelně tristnější. Potřebné vybavení do škol sem tak umějí dodat pouze neziskové organizace.
Jenže pomocí žákům to pro Nadaci Inka nekončí. Do vesnice Santo Domingo organizace zapůjčila vyřazené počítače, na kterých se tamní obyvatelé pod vedením odborníFOTO ka učí práci se základními programy a internetem. Do pěti obcí je rozděleno 14 pletacích a osm šicích strojů, na kterých minulý rok absolvovalo kurz 69 žen.
Jednou z nich je 37letá matka čtyř dětí Luis Marina Surco Apaza z komunity Puca Puca.
Předvádí mi, jak se pracuje na pletacím stroji. „Zatím se stále ještě učíme. Kalhoty uděláme bez problémů, ale horší je to se svetry. Nejde nám zakončení kolem krku. Zatím tedy pleteme pouze ze syntetické vlny. Až se zlepšíme, budeme používat vlnu z ovce nebo alpaky,“ vysvětluje. „Takové kalhoty stojí na trhu 15 solů (téměř 120 korun), teď mi stačí jen koupit klubíčko,“ ukazuje na své kamaše. Vyrábí je už i pro příbuzné a do budoucna plánuje, že bude se sousedkami dělat čepice, šály, rukavice a svetry s indiánskými motivy i pro turisty, i když zrovna v tomto segmentu je kolem Cuska ohromná konkurence.
Na jejím příkladu je vidět, jak je vzdělání zásadní. S přirozenou inteligencí odpovídá na otázky bezvadnou španělštinou, zatímco mnohé její vrstevnice znají pouze několik slov. Ale jakmile přejdeme na témata, která přesahují horizont komunity Puca Puca, je ztracena. Ptá se mě třeba, jestli Spojené státy americké leží v Evropě. Smát se jí za naivní otázku není namístě. V šesté třídě totiž musela ukončit docházku, aby se mohla starat o mladší sourozence, a svůj talent tak pod tíhou drsných životních okolností promarnila při námaze na poli a v kuchyni. Její dcera ho může rozvíjet naplno. Má totiž kmotra z České republiky.
Morče chutná jako králík, jen ta jeho kůže je tuhá k neužvýkání. PS: Týden po společné návštěvě Yanaoky José Manuel Quispe zemřel i se svojí manželkou při dopravní nehodě. Nadace musela přeorganizovat svůj provoz a hlavně shánět nové spolehlivé lidi do vedení. Nakonec z těžké situace Olgu Vilímkovou vytáhli její bývalí kmotřenci, kteří nedávno i díky podpoře z České republiky promovali. Budou to oni, kdo v dresu Nadace Inka budou na vesnicích pomáhat dětem k lepšímu vzdělání.
O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce
