V 70. letech minulého století probíhaly téměř na celém západě změny vedoucí ke zpochybnění zažitých pravidel. Ovšem ve Spolkové republice Německo (Západní Německo) to bylo trochu odlišné, neboť tamní obyvatelstvo nové „módní“ společenské změny mohlo chápat i jako odproštění se od krvavé nacistické historie. Zkrátka „progresivní“ myšlenky měly zcela ideální šanci na prosazení nových sociálních poměrů.
Neodmyslitelným prvkem těchto změn, v jejichž čele stálo tehdejší studentské hnutí, byla i sexuální revoluce. Protagonisté těchto myšlenek věřili, že právě pomocí sexuální revoluce, lépe řečeno sexuálního osvobození, bude člověk konečně volný, rigidní sexuální omezení člověka svazují a znemožňují tak skutečně svobodný život, ke kterému veškerá tehdejší společenské uvolňování pravidel směřovalo. Zkrátka jednoduše řečeno šlo o překročení a následného rozmazání všech sociálních mezí.
Případ Kentler
Změny byly prosazovány intelektuální vrstvou společnosti – akademici, novináři, politici – ti všichni byli přívrženci nových pořádků. Jelikož sexuální revoluce měla podporu i u osob s rozhodovacími pravomocemi, bylo možné myšlenky propagovat i pomocí systémových opatření, na které se dnešním pohledem nahlíží jako na selhání nevídaných rozměrů.
Jeden z nejvýznamnějších případů je zřejmě tzv. Kentlerův experiment. Německý profesor psychologie Helmut Kentler byl uznávaným expertem na problematiku sexuologie a často se proto vyjadřoval i v médiích a veřejných debatách. V 70. letech byl Kentler vedoucím pracovníkem berlínského Centra pro vzdělávací výzkum a z této pozice měl vliv na rozhodnutí berlínské exekutivy ohledně vzdělávání a sociálních věcí.
Kentler byl jeden z hlavních zastánců myšlenek o sexuální povaze dětí. Profesor věřil, že intimní kontakt mezi dospělými jedinci a dětmi je neškodný a němá žádný negativní vliv na vývoj dítěte ani na jeho pozdější život. Podle něj by měla být ve školách vyučována sexuální výchova, která by vedla malé děti k určité podobě sexuální emancipace.
Jeho myšlenky ho vedly k jednoduché úvaze – když to pro děti není škodlivé, jak by se to dalo využít? Kentler dostal nápad sestěhovat děti ve věku 13 až 15 let bez domova, závislé na drogách, živící se prostitucí nebo s dalšími nestandardními problémy s pěstouny, kteří trpěli pedofílií. Podle něj to mělo být oboustranně výhodné a tím pádem prospěšné celkově i pro společnost. Tato praxe byla úřady akceptována a v některých případech i bráněna zhruba po dobu 30 let. Kentler celý „projekt“ považoval za úspěch. Podle posledních zpráv například jeden pěstoun, jistý Fritz H., měl tímto způsobem na starost celkově 10 dětí.
Helmut Kentler nebyl nikdy souzen ani vyšetřován - zemřel v roce 2008 a jeho trestné činy byly promlčeny. Stejně tak na odškodnění neměly nárok ani oběti, ale úřady rozhodly o jeho výjimečné proplacení.
Černé svědomí levice
Levicové kruhy během sexuální revoluce obecně směřovaly k větší „sexualizaci“ dětí. Existují dokumentované případy školek a komunitních „poškolních“ center, kde byly děti ve věku 8 až 14 let vedeny ke společné četbě pornografických časopisů, hraní si bez oblečení nebo k určité formě naznačování sexuálních aktů.
Populární byly také tzv. Komuny, ve kterých žilo více lidí, kteří fungovali de facto jako rodina. Mohlo se tak stát, že děti žily se 4 dospělými, se kterými podstupovaly různé intimní situace. Fungování v komuně tak odmítalo rodinné vazby jako něco výjimečného.
Podle zastánců tohoto přístupy je vhodné, aby se s „sexuálním osvobozením“ začalo od útlého věku, jelikož jedině tak může být lidská bytost skutečné volná. Děti tak byly systematicky vedeny k životu, kde neexistují žádné intimní hranice ani pravidla, kde tyto společenské „konstrukce“ nic neznamenají.
Myšlenky podobného typu byly prosazovány i četnými publikacemi, ve kterých bylo autory, jako byl např. Helmut Kentler, jak správně vychovávat děti tak, aby netrpěly sexuálními omezeními.
„Progresivní“ hnutí roku 1968 mělo i své politické zastání – v té době poměrně nové Strany zelených. Právě „zelení“ politici se o „liberalizaci“ dětské sexuální výchovy snažili, dokonce prosazovali myšlenku, že sexuální styk mezi dítětem a dospělým je pouze záležitostí dohody – proto navrhovali dekriminalizaci pohlavního styku s dětmi mladších 14 let.
„V jádru hnutí roku 1968 nerespektovalo nezbytné hranice mezi dětmi a dospělými. Jaký měl tento přístup rozsah na zneuživání je bohužel nejasný,“ říká Wolgang Kraushaar, politolog se zaměřeným právě na problematiku levicového hnutí v 70. letech minulého století. Do dnešní doby je tak do značné míry nejisté, jaký celkový dopad mohl přístup „pokrokových“ myslitelů mít na vývoj dětí a jejich pozdější život.
