„Jednou nás chystali do bitvy, ve které jsme měli vraždit naše lidi. V tu chvíli jsem se chtěl raději zabít sám,“ říká čtrnáctiletý jezídský kluk, Raghb. Islamisté ho chytili při útoku v Sindžáru a přinutili ho stát se dětským vojákem.
Když Islámský stát napadl jejich vesnici, zajali jej společně s matkou, mladším bratrem a dalšími vesničany. Třináctiletý chlapec je pro teroristy ideální cíl. Dá se snadno manipulovat a posílat do boje v první linii před zkušenými bojovníky, kterým slouží jako živý štít.
Raghba tedy záhy oddělili od matky a bratra, odvezli jej do syrského města Rakká a nakonec se dostal do výcvikového tábora v Tel Abyat. Tady cvičil po sedm měsíců se zbraní v ruce společně s další stovkou dětí. „Strachy jsem se úplně třásl. Řvali na nás, že jsme nevěřící a že nás zabijou. Když nás začali připravovat na boj, věděl jsem, že nesmím dát najevo strach, ani plakat, jinak by mě strašně zbili,“ vypráví klidným hlasem, skoro jako by už nebyl dítě.
Jezídy islámští radikálové nenávidí, protože je považují za vyznavače ďábla. Pokud je při útoku nezabijí rovnou, nutí je ke konvertování k islámu. Režim v táboře byl strohý. „Vstávali jsme ve čtyři ráno na první modlitbu, pak nás čekalo studium koránu a odpoledne jsme trénovali se zbraněmi i bez nich,“ vzpomíná Raghb, „Museli jsme umět dokonale složit a rozložit samopal, stříleli jsme a trénovali sebeobranu. Položili nás třeba i na zem do řady a pak nám běhali po břiše.“
Z cesty Lenky Klicperové do Iráku čtěte: Tváří v tvář Islámskému státu
Raghb tvrdí, že po celou dobu se nevzdal svého náboženství. Stále myslel na to, co udělali jeho příbuzným a nenáviděl je. Jeho matka se mezitím s jeho mladším sourozencem dostala jako sexuální otrokyně k jednomu z vysoce postavených emírů IS, který nakonec projevil trochu soucitu a chlapce z výcvikového tábora vykoupil.
Byl to Syřan arabského původu. K mladšímu z chlapců se choval nevypočitatelně, někdy ho nechával na pokoji, jindy surově bil. Nakonec se matka s oběma chlapci za složitých okolností dostala zpět do Iráku. Žijí nyní v jednom z uprchlických táborů nedaleko Dohúku, stejně jako většina jezídů, kterým se podařilo před Islámským státem uprchnout. „Nemáme žádné zprávy o mém otci ani dvou starších bratrech. Nevíme, jestli je zabili nebo zajali. Nejvíc si přeju, abychom se všichni jednou mohli zase vrátit domů do Sindžáru. Snažím se zapomenout na to, čím jsem si prošel,“ uzavírá své vyprávění kluk, který dospěl příliš brzy.
Reportáže z iráckého Kurdistánu přináší Lenka Klicperová, šéfredaktorka Lidé a Země společně s Jarmilou Štukovou, fotoreportérkou
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily
