Rusko a Spojené státy poslaly, snad už definitivně k ledu studenou válku a s ní alespoň část atomových arzenálů, která ještě z jejích dob zbyla. Praha se při podpisu odzbrojovací smlouvy, označované jako nový START, stala kulisou setkání dvou nejmocnějších světových státníků.
Nic víc a nic méně. Nehráli jsme větší roli než pozorných hostitelů, kteří umožní hladký a bezpečný průběh světového jednání. Výběr místa byl možná i malou náplastí na ještě úplně nezhojenou ránu se zánikem amerického plánu umístit v Česku a Polsku protiraketový štít. Přesto šlo o velkou příležitost, jak při skomírajícím turistickém ruchu, který ještě dorazila světová hospodářská krize, zviditelnit naši krásnou metropoli.
Na výsluní pozornosti světových médií se spolu s Barackem Obamou a Dmitrijem Medveděvem dostal i český prezident Václav Klaus. Až do podpisu smlouvy o odzbrojení byl k jejímu významu skeptický, ale pak překvapivě uznal, že „smlouva je větší, než jsme čekali“. Po takovém uznání z úst českého prezidenta si určitě oba světoví státníci oddechli.
Václav Klaus si roli hostitele na Pražském hradě skutečně užíval. Nejenže se ocitl ve středu světového dění, ale mohl rozhodnout, kdo z ústavních činitelů a politiků se stane spolu s ním svědkem této mimořádné události ve Španělském sále Pražského hradu. A takovou příležitost, jak ukázat, kdo si zaslouží nebo nezaslouží jeho vladařskou přízeň, si naše hlava státu opět nenechala ujít. Za branou Pražského hradu tak zůstal předseda Strany zelených Ondřej Liška. Dalo by se pochopit, kdyby prezident nepozval nemilovaného politika, který zastává odlišné názory nejen na globální oteplování, třeba na oběd na svoji jihočeskou chalupu. Ale je přinejmenším neslušné a dětinské, že nepozval jednoho z pěti předsedů parlamentních stran na Pražský hrad. Je to o to podivnější, když exkluzivní pozvánku obdržel i šéf komunistů Vojtěch Filip. A co víc dodat, když si vzpomeneme, jak po minulých prezidentských volbách uvítal v Lánech spolu s ostatními šéfy parlamentních stran i skalního komunistu Miroslava Grebeníčka, byť nebyl – jako dnes jeho nástupce Filip – místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Je trochu smutno z toho, že se prezident nezachoval jako demokraticky zvolená hlava státu, ale spíš jako vládce a monarcha, který podle své nálady a chuti odměňuje a trestá své poddané. A který se nemusí zodpovídat nikomu, jen sám sobě. Studená válka ve světě zřejmě končí, ale ta malá česká – mezi tuzemskými politiky – stále pokračuje.
