DEVATERO HŘÍCHŮ SOUDNICTVÍ

Tristní zjištění britského soudce Anthonyho Colmana

Soudce anglického Nejvyššího soudního dvora Anthony Colman loni v říjnu zkoumal tři týdny české soudnictví. Výsledkem bylo alarmující hodnocení: „Dospěl jsem k závěru, že současný systém justice trpí spoustou nedostatků, které jsou společně příčinou toho, že stav soudnictví je dost pod standardní úrovní, která by se očekávala od moderního evropského státu. Z Colmanovy mise vzešel šestatřicetistránkový dokument (v plném znění jej týdeník EURO jako první zveřejňuje na internetu www.euro.cz), který kromě dlouhotrvajících nešvarů v justici kritizuje i nedostatečnost probíhajících reforem a navrhuje řešení. Iniciátorem Colmanovy cesty do Česka byli vicepremiér Pavel Rychetský a bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Ti se v dubnu 2000 sešli s předsedou britské Sněmovny lordů a zároveň ministrem spravedlnosti lordem Irvinem z Lairgu a požádali ho o pomoc při analýze, proč mají české soudy problémy s žádostmi o výkon cizích rozsudků a rozhodčích nálezů. Lord vyslal do Česka Colmana a ten se nestačil divit: z úzkého zadání se brzy kvůli systémovým příčinám potíží dostal na širší pole obchodního soudnictví a vše popsal v evropském kontextu. Za svého pobytu mluvil se sedmi členy České advokátní komory, jedenácti soudci včetně předsedů Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze, oběma náměstky ministra spravedlnosti, s pěti vedoucími pracovníky tohoto resortu, třemi univerzitními profesory a lektory Institutu pro vzdělávání soudců, osmi britskými a americkými právníky žijícími v Praze, třemi zástupci Evropské komise a řadou dalších znalců. Se všemi se shodl na výčtu nedostatků, na možnou nápravu však byly pohledy zcela odlišné. Zprávu obdržela vláda a dosud nebyla zveřejněna. Špatný model. Špičkový britský soudce začíná své hodnocení obecnou charakteristikou soustavy soudů v České republice. Za jednu z hlavních příčin, proč se řada případů vleče neúnosně dlouhou dobu, považuje to, že odvolání probíhá formou obnovy řízení. Odvolatel nebo odpůrce přitom může kdykoli předkládat nové důkazy, přestože tak lze učinit už u soudu první instance. Tradice rakousko–uherského systému má na dnešních potížích vůbec velký podíl: soudce musí zvát svědky osobně k jednání, strany sporu nemají kontakt se svědky protistrany, neplánují se dopředu důkazy a neběží lhůty k jejich předkládání. Rovněž neexistuje systém závazných precedentů. Tento model začaly po roce 1989 aplikovat nově vzniklé obchodní soudy (do té doby fungovala jen jednoduchá státní arbitráž) a byly zakrátko zavaleny nezvládnutelným množstvím případů. Colman tvrdí, že kolapsy zapříčiňuje i nezkušenost soudců, protože arbitři z dob socialismu odešli do soukromého sektoru a nově vyškolení soudci neovládali problematiku obchodu. Průtahy, průtahy. Colman zjistil, že v Praze se čeká šest až osm měsíců, než je vydán rozsudek ve věci inkasa dluhu – přitom nebyl vznesen protinárok – a pak ještě rok až dva roky trvá, než je rozsudek vykonán. Jindy byl vznesen protinárok a rozsudek byl vynesen až po dvou letech. Řada obchodních sporů čeká na verdikt i pět šest let. Obhájce totiž nemusí označit své svědky hned, a tak je běžné, že žalovaná strana navrhuje další a další osoby a spor se odročuje. To ovšem znemožňuje soudcům jakkoli odhadnout čas potřebný k procesu. „Není neobvyklé, že ani jeden účastník nemá představu o tom, o čem bude svědek vypovídat, píše Colman. Líčí situaci, kdy na jednom krajském obchodním soudu trvalo svědkovi dvě hodiny a patnáct minut, než dokončil svou výpověď. Z toho soudce 45 minut diktoval protokol. Přitom nedojde–li k odvolání, časově náročný zápis už nehraje při dalším řízení žádnou roli. Žalovaná strana má jen další prostor oddalovat konečný rozsudek. Nesmyslné rovnostářství. Colman píše, že na výkon cizích rozsudků by žadatelé neměli čekat déle než 28 dní; v praxi se však čeká až několik měsíců. Důvody uvádí dva. Za prvé tyto již vlastně vyřešené obchodní případy čekají u obchodních soudů ve stejné frontě jako teprve otevírané kauzy. Za druhé soudci nerespektují zásady výkonu cizích rozsudků a neuvědomují si potřebu rychlého výkonu rozsudků a nálezů v tržní ekonomice: „Rozhodnutí o výkonu jsou až moc ochotně odkládána. Nepřijatelně dlouhých průtahů si Colman všiml i u prvozápisů a změn údajů o společnosti v Obchodním rejstříku. Nejhorší je situace v Praze, kde zápis změny trvá šest až dvanáct měsíců. Za ideální lhůtu pokládá britský soudce 21 dní. „Místní právníci považují soudce pracující na rejstříku za soudce nízkého kalibru, tvrdí Colman a dodává, že existují pádné důkazy o tom, že právníci platí soudcům nebo úředníkům soudu „skromné úplatky , aby jejich podání dostala přednost a vyhnula se zpoždění. Například chtějí–li menšinoví akcionáři intervenovat proti navýšení základního jmění své společnosti, nemají v rejstříku se svým podáním žádnou přednost, a tak je vlastně firmám bráněno v rozšiřování jejich kapitálové základny. Majetek se nemrazí. Ve většině států Evropské unie může soud přikázat zmrazení majetku žalovaného, aby tak chránil žalobce před snahou protistrany schovat jmění. V Česku se nic takového nepoužívá, právníci se dokonce hádají, zda to náš právní řád umožňuje. Tak či tak, český soud stejně nemá možnost donutit žalovaného, aby prozradil, jaký majetek má a kde se nachází. Další závažný nedostatek Colman spatřuje v tom, že obchodní spor v Česku nemůže proběhnout rychle bez jednání, ani když jsou důkazy předložené obhajobou evidentně vágní. Chabá reforma. Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Jaroslava Bureše i předchozího ministra Otakara Motejla protlačilo Parlamentem několik soudních a procesních reforem včetně řady novel Občanského soudního řádu. Soudce Colman tyto snahy označuje za nedostatečné. Například zrušení tří obchodních soudů (Praha, Brno, Ostrava), a tím převedení kompetencí na krajské soudy, považuje jen za kosmetickou úpravu, která neřeší nic jiného než dosavadní asymetrii a nezaručuje žádné kvalitativní změny – naopak hrozí spíš dočasný kvalitativní propad. „Zrušení tří krajských obchodních soudů nezbytně vyšle zprávu obchodnímu světu, že vláda České republiky neuznává potřebu specializovaných obchodních soudů, varuje Colman. Chápe, že z politických důvodů nelze toto zrušení vzít zpět, ale pak by na každém krajském soudu měla být ustavena alespoň obchodní divize s dostatečnými pravomocemi. Stejně tak nepatrné jsou změny v důkazním řízení. Lhůty totiž běží jen ve výjimečných situacích, vrstvení důkazů, nevzniknou–li pochybnosti, zůstává dále časově neomezené. Tedy zase bude záležet hlavně na odvaze a razantnosti soudců, jak vystoupí proti kličkování žalovaných. Za zlepšení lze považovat jen novinku u odvolacích soudů, kde se už s předkládáním nových důkazů nepočítá. Colman připomíná, že mnoho nešvarů zůstává reformou zcela nedotčeno: zpoždění v udělování příkazů k výkonu cizích rozsudků, dlouhé lhůty zápisů do obchodního rejstříku, nesoulad v rozhodnutích soudů při podobných obchodních kauzách, neochota vydávat pokyn ke zmrazení majetku, „extrémní neochota trestat za porušení předběžných opatření soudů, nízké pochopení justice pro potřeby světa byznysu a nulová možnost rozsudků bez jednání. Zpráva připouští, že reformy trochu pomohou, ale průtahy nesníží na přijatelný limit. Ani administrativní zatížení soudců první instance nebude nižší, soudci nebudou mít víc času soudit. Doporučení. Colman proto navrhuje hlubší opatření. Ke stanovení důkazů a svědků by mělo ze zákona docházet do 28 dní a před konáním jednání. Pokud by kterákoli strana sporu nedodržela dohodnutý harmonogram, ať soud uloží sankci, například že nepřipustí další důkazy. Příkaz ke zmrazení majetku se má stát procesním nástrojem, a ne jen předběžným opatřením. Občanský soudní řád má stanovit okolnosti, kdy jej použít. Dnes platí, že pokud žalovaná strana poruší předběžné podmínky soudu, soudci navrhnou žalující straně podat další žalobu na náhradu škody. To je neuspokojivé, protože právě podmínkami se mělo zabránit úniku majetku. Kde se tedy poškození domohou náhrady? Za vzor nám Colman dává anglickou, ale hlavně německou praxi. Soud by také měl mít pravomoc zhodnotit písemnou obhajobu i obžalobu a přesvědčit se, zda nejde jen o „kouřovou clonu a snahu protahovat proces. V takovém případě by mohl vynést rozsudek bez jednání. Rozsudky krajských soudů v obchodních věcech navrhuje Colman zveřejňovat v tištěné formě a na CD. A konečně je třeba odlehčit soudcům v administrativě: řešením je nahrávat veškeré ústní důkazy svědků na kazetový magnetofon, za přepis by si účastníci sporu platili. O nákladech na nákup magnetofonů, jejich obsluhu a archivaci kazet Colman tvrdí, že by byly nižší než náklady na čas soudce. Soudce by tak nemusel připravovat protokol – jen by zapínal a vypínal magnetofon. Polovina pracovní doby českého soudce dnes padne na administrativní povinnosti mimo soudní síň. Ty by mohli dělat lidé s nižší kvalifikací. Do Evropy daleko. „Čistým výsledkem těchto reforem tedy bude ponechání systému justice, který má vážné nedostatky z pohledu obchodních soudních sporů a jiných záležitostí. Na tyto nedostatky není možné se dívat jako na okrajové nebo nepodstatné, píše se ve zprávě. Colman v závěru své zprávy zdůrazňuje, že nechce na Česko klást přehnané nároky, ale „než se na tento systém budeme dívat jako na systém, který je schopen se vypořádat s obchodními spory jako člen Evropské unie, musí být soudy alespoň přiměřeně efektivní a soudní expertiza musí být srovnatelná s jinými členskými státy .