Co bylo tím impulzem, který vás
přivedl do Česka?
Byla to náhoda.
Pocházím z Ukrajiny z města Cherson, což je krajské město nedaleko
Krymu. Je to část Ukrajiny, kde se mluví rusky. Ale je třeba dodat, že po anexi
Krymu se pohledy na většího souseda trochu změnily. Všichni máme nějaké
přátele, rodinu, které anexe rozdělila.
Když už jste to zmínil, jak se na
ruskou anexi na jaře 2014 díváte?
Na anexi
nemám jednoznačnou odpověď. V letech, kdy k tomu došlo, byla Ukrajina
ve špatné ekonomické situaci. Teď je sice ještě v horší, ale když je něco
špatně, lidé volají po změně. Vstup Ruska možná pro obyvatele Krymu byl touto
změnou. Očekávali, že přijde někdo, kdo jim pomůže posunout se dopředu.
Ale situace
se ještě zhoršila, nejen vývojem světové a ruské ekonomiky. Myslím, že kdyby
lidé teď mohli vrátit situaci zpět, asi by si tuto změnu nepřáli. Výsledky
referenda by nebyly tak jednoznačné, ale předpokládám, že jako u každých voleb
to nebylo úplně čisté.
Vraťme se tedy k vašemu odjezdu do
Česka.
Otec
pracoval na soukromé klinice a majitelé kliniky žili v Česku. Měli stejně
starého kluka a rozhodli se, že se také přestěhuje do Česka, kde bude studovat.
Nabídli tu možnost i mně. Samozřejmě jsem byl pro, nějaké ambice jsem měl už
tehdy v patnácti letech.
Tenkrát to bylo jednodušší než dnes, protože Česko bylo relativně otevřené a mnoho lidí z bývalého Sovětského svazu sem za studiem nejezdilo. Studovat v Česku je trend řekněme posledního desetiletí.
Přistěhoval
jsem se tedy v roce 2002 a první rok jsem strávil v Poděbradech na
přípravném kurzu Karlovy univerzity, učil jsem se češtinu. Za rok jsem pak
úspěšně složil zkoušky k přijetí na univerzitu. Na VŠE jsem studoval
mezinárodní obchod a na Institutu ekonomických studií ekonomickou teorii.
Vydržel jsem to tři roky, pak jsem studoval už jen VŠE.
Pak jste začal podnikat?
Ano. Na
částečný úvazek jsem se stal realitním makléřem. Tehdy začala moje cesta
k nemovitostem. Rok jsem pracoval jako makléř a pak jsem se rozhodl, že se
spojím s kamarádem běloruského původu Andrejem Zajcevem, protože už měl
rodinnou firmu Gartal, která prodávala nemovitosti. V roce 2007 do jejich
firmy zainvestoval jejich rodinný známý. Společně stavěli dost velký realitní
projekt, dvaadvacet domků v Újezdě nad Lesy. Tenkrát to na mě působilo jako
něco neskutečného, jako obrovský projekt. Přišel jsem do Gartalu a dohodli jsme
se, že Andrej se bude věnovat developmentu a já prodeji. A to nejen domků
v Újezdě, ale zkusím oslovovat i další investory z bývalého
Sovětského svazu.
Bylo to
ještě před krizí, takže plány jsme měli obrovské. Ale když jsme si to spočítali
po třech měsících, nic moc nám nezbylo. Říkal jsem si, jestli to vůbec má
smysl. Vydělal jsem si dost málo.
Poté ale přišla krize…
Bohudík jsme
měli prodánu půlku projektu, ale ze dne na den se prodeje zastavily. Když už
přišli zájemci, chtěli slevu deset dvacet procent, milion dva. Věděli jsme, že
musíme vymyslet, jak dál. I když bylo jasné, že dřív nebo později se ty domky
doprodají. Pak nám ale zkrachoval generální dodavatel projektu, který stavbu
dokončoval, problémů jsme řešili spoustu.
Kdo stavbu těch dvaadvaceti domů
financoval?
Byl to privátní investor, který vstoupil do Gartalu, a měli jsme také menší úvěr od Raiffeisenbank. Stavební náklady byly i s pozemkem něco pod sto milionů korun. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, jak development funguje. Byla to divoká jízda. Ani teď nemůžu říct, že všechny procesy máme doladěné, ale intenzivně na tom pracujeme.
Jak jste pokračovali dál?
Když vypukla
krize, pochopili jsme, že naše problémy už mají nebo budou mít i ostatní
developeři. U nás se jednalo jen o deset nedoprodaných domků. U některých
developerů to bylo o stovkách až tisících bytů, které najednou nemohli prodat.
A tehdy nás napadlo, proč nezkusit developerům pomoci tyto byty prodávat. Měli
jsme nějaké kontakty na východě. Znali jsme jazyk. Rozhodli jsme se tedy, že
zkusíme prodávat ukrajinským a ruským kupcům. Nějaké zkušenosti jsme měli,
protože už před krizí probíhaly s východními klienty obchody. Pak se ale
ukázalo, že oni mohou být tím tahounem, který nás či menší developery dokáže
dostat do lepší finanční pozice. Začali jsme obvolávat naše kontakty, jezdit na
veletrhy, kontaktovali jsme nespočet realitních kanceláří v Rusku a na
Ukrajině.
Jak jste to prezentovali? Kupte si
víkendový byt v Praze, nebo investiční byt?
Zájem z východu byl vždycky. Rusko je specifické v tom, že značná část prostředků pochází z šedé ekonomiky. Česko lidé zprvu moc neznali. Znali Německo, kde už investovali. My jsme je přesvědčovali, že Česko má jednu z nejstabilnějších ekonomik ve střední Evropě. Ceny byly výrazně nižší než v Rakousku a Německu, kde nemovitosti stály až pětinásobek. Cílili jsme na vyšší střední třídu, která nedosahovala na Velkou Británii nebo Kypr, ale měla prostředky a chtěla je z Ruské federace někam schovat. Potom se to už nabalovalo, protože když koupil jeden, jeho soused chtěl v Praze taky byt nebo ještě větší. Byli jsme docela úspěšní. Pro velké developery jsme od roku 2009 za tři čtyři roky prodali stovky bytů.
| Rostislav Petchenko (35) |
| • Pochází z ukrajinského města Cherson, jeho otec je právník. • Do Česka přišel v šestnácti letech studovat. • Absolvoval teoretickou ekonomii na Institutu ekonomických studií FSV Univerzity Karlovy a mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické. • Vede developerskou společnost Gartal, která uvádí na trh až 150 bytů ročně a patří do top 15 největších pražských developerů. |
Kupci pocházeli z Moskvy,
Kyjeva?
Ano, nebo
třeba Petrohradu, prostě z větších měst. V Rusku žije i
v krajských městech třeba pět milionů lidí. Rozdělení majetku a financí
mezi jednotlivými vrstvami je tam jiné než v Česku. Buď jste bohatý, nebo
chudý. Nic mezi tím moc neexistuje. Kupovali si většinou menší investiční byty.
Pak přišel
další zlom, kdy se od roku 2015 ekonomika začala vracet do normálu, i ceny
nemovitostí začaly růst. A developeři o nás ztratili zájem, protože obchod jim
začal fungovat sám o sobě. Současně rubl vůči koruně výrazně oslabil, což byty
prodražilo i o šedesát procent. Zájem klesal, takže jsme museli udělat nějakou
změnu. V letech 2015 až 2016 jsme se rozhodli, že se vrátíme do
developmentu. Obchod jsme uměli, nějaké zkušenosti jsme měli, takže proč to
nezkusit?
Bohužel ale
povolovací procesy jsou takové, jaké jsou. Postavit projekt trvá od pěti do
deseti let, takže jsme začali kupovat pozemky s územním rozhodnutím a stavebním
povolením. Byla to ale také jízda, stavba prvního projektu se dost protáhla.
Začali jste nakupovat pozemky. Jaký
jste měli kapitál k dispozici?
Naše vlastní
prostředky byly samozřejmě malé. Svezli jsme se ale na klientech, jimž jsme
v předchozích letech prodávali byty od developerů. Fungovalo to
následovně: člověk si nejdřív od nás koupil byt, nějakým způsobem si ověřil, že
jsme spolehliví. Pak chtěl, abychom mu ho pronajímali. A v další fázi si
řekl, že těch pár procent ročního výnosu z pronájmu není tak zajímavých,
tak pojďme zkusit do něčeho zainvestovat.
Kapitál tedy přicházel od bývalých
klientů, kteří chtěli v Česku dál investovat?
Na začátku
ano. Smluvně to bylo ošetřeno jako půjčky do skupiny, podíly na zisku
jednotlivých projektů, úroky apod. Částečně jsme už také měli nějaké vlastní
peníze. Cykly našich projektů jsou výrazně kratší než u klasických developerů,
peníze se točily rychleji. Dělali jsme zprvu menší projekty a – jak jsem řekl –
kupovali pozemky s povoleními. Začínali jsme s malými bytovými domy,
ale postupně se snažíme, aby každý další byl větší, komplikovanější nebo
architektonicky lepší.
Kolik bytů máte rozestavěno?
Na webu máme
devět projektů, kde je dohromady 265 jednotek. U dvou projektů máme
zkolaudováno, dva projekty jsme ještě stavět nezačali. Většina bytů je už
prodána v rámci předprodejů.
Ceny nemovitostí začaly
v posledním čtvrtletí v Praze podle serveru Bezrealitky mírně klesat.
To asi není pro vás příjemné?
Myslím, že
k určité stagnaci cen a útlumu poptávky dojde, a to z několika důvodů.
Jednak ceny v minulých letech pořád rostly a lidé už na byty nemusejí mít.
Průměrně byt dnes stojí kolem 8,5 milionu, což je 16,5násobek hrubé roční mzdy.
Uvidíme, co s Prahou udělá covid-19.
Na trh také půjde část bytů, které lidé pronajímali krátkodobě turistům. Buď je majitelé pronajmou dlouhodobě, což znamená nižší výnosy, nebo je budou chtít prodat. Zaleží, jestli si nemovitosti koupili na úvěr, či nikoli. Na druhé straně trh se dříve či později vrátí k normálu.
Jaké zadlužení má Gartal?
Zadlužení se
blíží k miliardě korun, protože projektů není málo. Náš vlastní kapitál se
pohybuje kolem dvaceti či třiceti procent, navíc máme slušné provozní finanční
rezervy. Zbytek půjčuje banka. Třicet procent je ale myslím dost, abychom se
dokázali udržet i při případném poklesu cen, který ostatně neočekávám. Bytů je
opravdu nedostatek. Navíc lidem v Česku leží na účtech přes bilion korun,
inflace vzroste na tři, čtyři, pět procent, takže budou chtít tyto peníze někam
zainvestovat. A investovat budou podle mě do bytů. Celkově je nyní kapitál
našich investorů necelých čtyři sta milionů korun.
Založili jste také fond
kvalifikovaných investorů Gartal Investment fund. Chcete tak získat další
prostředky na rozvoj?
Přesně tak.
Poslední roky jsme měnili korporátní strukturu, aby byla co nejprůhlednější.
V souladu s požadavky financujících bank i požadavky investorů. Máme
holdingovou společnost a před rokem jsme založili investiční fond, kde dnes
máme už zmíněných téměř čtyři sta milionů korun.
Nejdříve jsme
do něho vkládali stávající projekty, kdy jsme se dostali na zhruba 300 milionů
korun. Většina z toho byly prostředky od spřízněných investorů. Zbytek je
klasický fundraising, kdy se nám podařilo získat prostředky od investorů, které
osobně neznám. To je pozitivní, protože je vidět, že nám lidé věří.
Zmínil jste, že jste měli
v září a říjnu rekordní prodeje. Jsou to většinou byty jako investice?
Je to tak
půl na půl. Polovina jsou investoři, druhá půlka kupců v nich bude bydlet.
Přičemž v posledních pěti letech víc než devadesát procent bytů prodáváme
českým kupcům.
Zaznamenal jsem, že chcete stavět i
miniaturní byty, kde nebudou otevírací okna, ale budou vybaveny moderní
vzduchotechnikou a technologiemi. Vidíte v tom budoucnost?
Vždy jsem
byl zastáncem menších bytů, ale ne ve smyslu stavět jen garsonky. Pokud má
garsonka o pět metrů víc, tak v okamžiku, kdy metr stojí přes sto tisíc,
je hned o půl milionu dražší, což je už opravdu velký balík peněz. Pokud je
dispozice dobře navržena a nábytek i uspořádání bytu jsou opravdu ekonomické,
může to fungovat. Samozřejmě cítíte, že byt je menší, ale máte navíc i pět set
tisíc korun.
Jsem tedy
pro zmenšování. Ceny bytů ale dlouhodobě budou růst, proto se snažíme dispozice
vždy navrhovat tak, aby byly efektivní a nebyly tam nadbytečné metry čtvereční.
Ne vždy se to povede. Nechceme ale už dělat projekty, které by byly brány jako
ryze investiční. Nasekat sto padesát jednotek po dvaceti metrech a dát to na
trh. Chceme, aby projekty vždy měly kvalitu a dalo se v nich žít
s radostí.
Teď prožíváme krizové období. Mluvil
jste o tom, že chcete firmu zvětšovat. Jaký je váš plán?
Pochopil
jsem, že větší firma znamená větší starosti. Nemám ambici donekonečna
vydělávat. Máme cíle, do pěti let bychom chtěli dělat 300 bytů ročně a do
deseti let 500 bytů ročně. Záleží, jak se bude ekonomika vyvíjet.
