Dlouhodobá předpověď počasí nevěstí pro první červencový týden zrovna sluneční lázeň. I to však již pomalu patří k tradici jednoho z nejstarších mezinárodních filmových festivalů na světě, který nabídne od 3. do 11. července minimálně lázeň filmovou. Největší filmový svátek v Česku, jehož historie sahá do roku 1946, měl na počátku 90. let minulého století namále. Stát se ho v roce 1993 zřekl jako neperspektivní akce, přesto se během letošního, 44. ročníku zaplní karlovarské kolonády tradiční směsicí baťůžkářů a VIP osobností nejen filmového světa. Největší zásluhu na tom má především nerozlučná dvojice, která stála u zrodu nadace pro záchranu festivalu a jíž se od roku 1994 podařilo festival vrátit na světovou úroveň, jakou měl i díky české vlně v 60. letech. Zatímco tvář prezidenta festivalu Jiřího Bartošky usnadňovala zejména v začátcích jednání se sponzory, za kvalitu prezentovaných snímků ručí jeho umělecká ředitelka Eva Zaoralová.
(rozhovor1)
Jiří Bartoška
Čím víc festivalů v Česku, tím lépe
(perex místo podtitulku)
Rozhovory dávám strašně nerad, vítá nás prezident karlovarského mezinárodního filmového festivalu ve své pracovně v Panské ulici v centru Prahy. „Novináři se ptají stále na to samé. Což jim nezazlívám, ale když se pořád opakuji, mám už kolikrát pocit, že jsem za blbce,“ dodává s úsměvem Jiří Bartoška. A ihned sahá po krabičce cigaret. Na dotaz kolegy fotografa, zda si může také zapálit, odpoví stručně: „Tady se to vymyslelo!“
EURO: Když jste načal ta věčná témata, co třeba politici a jejich účast na festivalu?
BARTOŠKA: Když si vezmete, že festivalem projde na deset tisíc lidí, a politiků je tam možná třicet, tak je to dost zveličované…
EURO: Jak politici pozvání přijímají?
BARTOŠKA: Hodně chodí do kin. Třeba prezident Klaus je dlouholetým příznivcem festivalu a řekl bych, že velmi poučeným a náročným filmovým divákem.
EURO: Cítíte jako nutnost rozšířit diváckou kapacitu?
BARTOŠKA: Zájem o festival průběžně stoupá. Nemůže se stát, že by sál nebyl stoprocentně využitý. Na každé vstupence je napsáno, že pokud její držitel pět minut před začátkem nezaujme své místo, lidé s takzvanými festival passy sál doplní. A stále hledáme cesty, jak divákům nabídnout co nejlepší servis.
EURO: Momentálně máte k dispozici čtrnáct sálů, do nového multifunkčního centra, kde bude kinosál pro šest stovek diváků, letos ještě nepůjdete?
BARTOŠKA: Jen demonstrativně. Václav Marhoul tam promítne svůj Tobruk digitální technikou, kterou Sony zapůjčí na tuto jednu produkci. Stavba haly se dostala do skluzu a nemohli jsme riskovat, že by se nestihla zkolaudovat.
EURO: Jak se vám při organizaci spolupracuje s městem?
BARTOŠKA: Spolupráce s městem Karlovy Vary i Karlovarským krajem se velmi zlepšila. Město i kraj podporují festival finančně i organizačně. Chápeme, že Karlovarákům vneseme vždy počátkem července do města trochu mumraj a některá omezení, třeba v dopravě, ale to jsou maličkosti. Festival je velkou akcí, která pomáhá propagaci města i kraje, a to se ve spolupráci odráží. Srdce festivalu, hotel Thermal, ale městu nepatří. Ani Pupp, ani Richmond.
EURO: Bez státního Thermalu, o jehož privatizaci se již léta mluví, byste se obešli?
BARTOŠKA: Absolutně ne. Jednak je tam velký sál pro 1250 lidí, který byl vloni zrekonstruován, takže jsou tam konečně nové, nevybydlené židle, nový systém ozvučení, nová plátna, opravdu reprezentativní kino. Jenom v Thermalu máme šest dalších projekčních sálů, celé press centrum plus obrovskou ubytovací kapacitu.
EURO: Festival připravujete už patnáct let, ve srovnání se začátky máte spoustu věcí zautomatizovaných. Nezačíná vás to nudit?
BARTOŠKA: Rozhodně ne. Sice řešíme matematické vzorce, ale dosazujeme do nich vždy něco nového. Akce probíhá ve stejný čas na stejném místě ve stejnou dobu. To je ideální, protože už víme, kdy musíme začít objednávat hotely a kdy musíme dostat povolení, aby nám z jednosměrky udělali obousměrku. Ale nejdůležitější je sehnat kvalitní bijáky a k nim zajímavé lidi, kteří přijedou.
EURO: Prestiž festivalu každoročně roste, jak dokládá i počet premiérových filmů. Usnadňuje vám to jednání s partnery?
BARTOŠKA: Většina nás podporuje dlouhodobě. Například s generálním partnerem, Skupinou ČEZ, máme smlouvu tříletou. Když například Transgas koupila německá společnost RWE, čekali jsme, že třeba Němci nebudou chtít podporovat český festival, ale opak je pravdou. Vedle Pražského jara jsou totiž Vary jednou z největších kulturních akcí u nás. Jinak festival je ze zhruba třiceti procent podporován státem, zbytek jde ze soukromého sektoru. Přitom ve světě je to obráceně. Třeba Cannes má jenom Canal+ a nějaké voňavky, obrovský rozpočet Berlinale zase platí město Berlín.
EURO: Dovedete si představit organizaci festivalu se skromnějším než současným stotřicetimilionovým rozpočtem?
BARTOŠKA: Všechno jde udělat v menším. Letošní ročník se nám ale podařilo zajistit bez problémů – právě i díky těm dlouhodobým partnerským kontraktům – a signály pro ten příští jsou zatím dobré. Od Mezinárodní federace asociací filmových producentů FIAPF jsme dostali takzvanou kategorii A, kterou přeci jenom musíme dělat s nějakým zázemím. Festival není jen promítnutí filmů. Musíme zabezpečit jejich dopravu, pojištění, ozvučení sálů, titulkování, vytvořit tiskové centrum, pronajmout počítače, to vše stojí spoustu peněz. Abychom si kategorii A udrželi, musíme tento servis zajistit.
EURO: Je to tak, že díky zařazení do áčkové kategorie se snáze daří získat premiérové filmy?
BARTOŠKA: To už je přežitá věc. Možná to platilo v době, kdy festivaly vznikaly a utvářela se festivalová rodina. Pak ale záleželo na schopnostech každého festivalu, jaké snímky se tam promítají a kdo k filmu přijíždí. Když si vezmete, že například Amélie z Montmartru, která v roce 2001 ve Varech zvítězila, poté získala řadu evropských ocenění a pět nominací na Oscara, tak to o festivalu něco vypovídá.
EURO: Když se vrátíme k nadnárodním sponzorům, tlačí na to, aby se do soutěže dostaly filmy z jejich země?
BARTOŠKA: Ne, to vůbec. I když jednou nás s paní doktorkou Zaoralovou pozvali z jedné země Středního východu na oběd, že by u nás chtěli mít film. A jestli můžeme předem říci, že by vyhrál, tak by přiletěli letadlem. My na to, že jsme mezinárodní soutěž. A oni, no tak snad by to nějak šlo… To byla ale spíš taková naivní představa, jak festival probíhá.
EURO: Vloni jste měli v soutěži dva české filmy, letos žádný. Čím to?
BARTOŠKA: Filmy, o které bychom možná měli zájem – Protektor režiséra Marka Najbrta a 3 sezóny v pekle Tomáše Mašína – ještě nejsou dodělané. Kdybychom z filmů, které nám byly letos nabízeny, vzali nějaký do soutěže, možná by to České republice spíš uškodilo. Máme v ní ale hezký slovenský film Vladimíra Balka Pokoj v duši. Když si vezmete, že Slováci točí čtyři filmy ročně, zatímco my jich natáčíme skoro třicet, a přesto nejsme s to vybrat jeden do mezinárodní soutěže, je to trochu smutné.
EURO: Je pro komerční úspěch festivalu důležité promítat vítězné filmy z velkých evropských festivalů?
BARTOŠKA: Nevím, jestli by se to bez nich obešlo, ale je to dokonalé. Dnes distribuci ovládají velké nadnárodní společnosti a dělají dramaturgii, jakou si umanou, takže v kině vidíte v podstatě jen americké a české filmy. Proto říkám, že čím víc festivalů v Česku, tím lépe, protože je větší šance, že lidé uvidí bijáky, které za normálních okolností neshlédnou.
EURO: Nikdy jste netoužil dostat Vary na úroveň Cannes?
BARTOŠKA: Ne, Cannes je největší světový trh. Tam hvězdy přijíždějí, protože musejí, mají to ve smlouvě. Což má nevýhodu, že tam přiletí, pobudou čtyři hodiny a zas odletí. Kdežto u nás zůstávají. Woody Harrelson si ve Varech vždycky vzal kolo a v botách z konopí – protože jeho otec byl předsedou Americké asociace pro legalizaci marihuany – si jezdil mezi děckama na kole. Ti lidé tam žijí, což je docela příjemné.
EURO: Přijedou i na své náklady?
BARTOŠKA: Na své náklady přiletěl vlastním letadlem Michael Douglas. Jinak ale samozřejmě požadují standardní servis.
EURO: Líbí se jim ve Varech, ale…
BARTOŠKA: Třeba s Robertem de Nirem přiletělo deset lidí, manželka, děti, k nim vychovatelé, jeho publicista, agent. Cesta první třídou a ubytování je jenom standard, na který jsou zvyklí. Nikdy jsme za návštěvu neplatili nějaké honoráře. Stávalo se, že nám v určité době před festivalem posílali agenti takový jídelní lístek. Na něm byla jména herců, většinou už nezajímavých, a u nich cena. Jakmile to ale uděláte, je to cesta do pekel.
EURO: Jak dlouho ještě u festivalu vydržíte?
BARTOŠKA: Byl jsem na nějaké prohlídce a říkali, že docela dobrý…
(rozhovor2)
Eva Zaoralová
Tuhý boj o premiéry
(perex místo podtitulku)
Letos dorazilo organizátorům festivalu na sedmnáct set DVD. „Když se před lety ucházela o účast ve Varech stovka filmů, bylo to moc,“ vzpomíná umělecká ředitelka karlovarského festivalu. Od únorového Berlinale neměla víkend, kdy by se nedívala na filmy. Ty procházejí nejprve sítem externistů, poté programovým oddělením, poslední slovo má ale Eva Zaoralová. I když: „Třeba půlnoční filmy nevidím, jsou to horory, a na ty já moc nejsem,“ dodává.
EURO: Festival v Cannes skončil teprve 24. května, přesto se vám z něj podařilo pro Karlovy Vary získat řadu oceněných filmů. Snížila by se bez nich atraktivita karlovarského festivalu?
ZAORALOVÁ: Nejen Cannes, ale i Benátky nebo Berlín jsou pro nás velmi důležité. To jsou největší světové festivaly a ty mají možnost vybírat z toho nejlepšího, co se urodí. Bohužel jsme nemohli dostat Proroka francouzského režiséra Jacquese Audiarda, který dostal v Cannes velkou cenu poroty, protože se na filmu prý ještě pracuje. Stává se, že do Cannes jde film, jehož definitivní sestřih se teprve dokončuje. Filmy z Cannes jsou velmi pozoruhodné a samozřejmě někdy také velmi kontroverzní.
EURO: Letos například Antikrist od Larse von Triera…
ZAORALOVÁ: Ten vzbudil dost velké pobouření i u mě a osobně ten film opravdu nechci podruhé vidět. Karel Och (dramaturg programového oddělení - pozn. red.) dokonce řekl, že k nám na festival vůbec nesmí. Jenomže Artcam ho koupil a nabídl nám ho, takže ho nakonec hrajeme. Mezi Cannes a dobou, kdy potřebujeme mít filmy potvrzené, uplyne velmi málo času a je to vždy strašně obtížné. U Benátek, které jsou začátkem září, na to máme spoustu času a snáze si vytipujeme opravdu zajímavé filmy. Letos třeba francouzský film Ta druhá (L’autre) s pozoruhodnou herečkou Dominique Blancovou.
EURO: Je náročné získat filmy do hlavní soutěže? Karlovy Vary jsou v kategorii „áčkových“ festivalů, filmy tudíž musejí splňovat určitá kritéria…
ZAORALOVÁ: Mezinárodní federace asociací filmových producentů (FIAPF) kategorii A ve skutečnosti nezná. Jmenuje se „nespecializovaný festival se soutěží celovečerních filmů“. Kdo do ní chce patřit, nemůže hrát v hlavní soutěži filmy, které byly v soutěži jiného mezinárodního festivalu. Když jsem v roce 1994 ve Varech začínala, brali jsme i filmy, které byly v Cannes v nesoutěžní sekci Quinzaine des Réalisateurs, kterou ani nevybírá festivalová komise, nebo ze sekce Un Certain Regard. Postupem času jsme museli začít usilovat o premiéry, a to buď světové (film nebyl ještě uveden ani v zemi svého původu), nebo alespoň mezinárodní (nebyl uveden jinde kromě země původu). Když si třeba zamluvíte v Polsku film už v září, kdy mají festival polských filmů, nebo v Koreji, kde mají národní festival v říjnu, musíme požadovat, aby film už před námi na jiný festival nechodil.
EURO: Stojí vás to nějaké peníze?
ZAORALOVÁ: To vůbec ne. Pro řadu produkcí nebo zemí jsou Karlovy Vary opravdu prestižním festivalem.
EURO: Protože fungují jako vstup na evropský trh?
ZAORALOVÁ: Protože mají takovou pověst. Před patnácti lety nám každý říkal, že dělat ve Varech festival je nesmysl. Jsem novinářka, takže jsem tam jezdila, a byl to skutečně v podstatě mrtvý festival. Hrály se jen filmy ze spřátelených zemí, vždy takové ty oficiózní, jezdily k tomu delegace… Jistě, byl tam třeba španělský režisér Juan Antonio Bardem, protože bylo pár západních autorů, kteří měli pověst pokrokových filmařů. Krásně to máte vystižené ve Vesničko má středisková, jak se kluk ptá: Už nastavovali zrcadlo? To je přesně ono, to se dělo! Ze západu tam směly jen filmy, které nastavovaly zrcadlo odporné kapitalistické, nebo ještě spíše imperialistické společnosti. Pamatuji si, že když bylo v sále ze třetiny naplněno na soutěž, byl to přímo úspěch! Přesto jsme tehdy v roce 1994 na řeči nedali a ve Varech zůstali. První rok jsme měli asi 36 tisíc diváků, dnes máme návštěvnost 140 tisíc.
EURO: Začal o vás psát prestižní americký filmový magazín Variety…
ZAORALOVÁ: Ano, a začali jsme dělat různé akce, jako je Variety Critics Choice, kam oni vyberou deset filmů většinou začínajících evropských filmařů. Z toho se stala tradice. Zkrátka si festival vybudoval pověst. Jistěže ne jako Cannes, nemůžeme se tvářit, že jsme na stejné úrovni. Vezměte si, co je Česko: deset milionů lidí, není tu žádný trh, ani se žádný nepokoušíme v Karlových Varech dělat. Když je obrovský trh v Cannes, proč by firmy chtěly zaplatit znova za stánky tady?
EURO: Jak si v tomto ohledu vede oddělení Film Industry?
ZAORALOVÁ: Funguje výborně, protože dělá i panel k námětům nebo k nehotovým filmům. V soutěži East of the West budeme například hrát chorvatský film Ničí syn, který tu byl před dvěma lety prezentován v začáteční formě. Jezdí k nám lidé, kteří se zabývají také obchodem, ale spíš se sem jedou podívat, jak vypadá východo- nebo středoevropský filmový trh a vidí tu věci, které jim v Cannes nebo v Římě uniknou a tady se na ně mohou soustředit.
EURO: Vyhovuje vám termín po Cannes? Nebylo by lepší mít festival před ním?
ZAORALOVÁ: Určitě ne, připravili bychom se o studentské publikum. Festival děláme na začátku července kvůli tomu, že si dnes už několikátá generace „baťůžkářů“ zvykla před dovolenou nebo brigádou zajet do Varů. Nehledě na to, že před námi je Zlín. Nebo Moskva, ale ta nám nekonkuruje, protože tam nikdo moc nejezdí.
EURO: Vraťme se k českým filmům. Není škoda, že se čeští filmaři o účast ve Varech více nebijí?
ZAORALOVÁ: Letos se opravdu nepodařilo najít český film pro hlavní soutěž. Byla tu Herzova T.M.A., ale i Juraj Herz sám stál spíš o to, abychom film uvedli mimo soutěž, protože žánrově jde o horor, což většinou není typ filmu do soutěže. V sekci East of the West máme El Paso od Zdeňka Tyce. Podle mne může zaujmout právě zahraniční diváky. Přistěhovalectví je hlavně u italského, francouzského, ale i španělského nebo severského publika velmi aktuální.
EURO: Jak vnímáte současný český film z hlediska kvality námětů?
ZAORALOVÁ: Naši filmaři mají pořád pocit, že je třeba film sestavit z určitých přísad, aby táhl… Netočí filmy, protože cítí potřebu něco říci, ale protože si spočítají, že takový a takový námět zabere. Což se třeba daří u českého publika, ale podstatně méně u publika zahraničního nebo na festivalech.
EURO: Může na to mít vliv stav financování českého filmu?
ZAORALOVÁ: Naopak, vždyť se točí bezmála třicet filmů ročně. Na jedné straně pro široké publikum, na druhé straně pak vznikají filmy tak výrazně experimentální, jako je Sestra (film režiséra Víta Pancíře na motivy románu Jáchyma Topola - pozn. red.), které se do festivalové soutěže také nehodí. Ale aspoň se tam dá mluvit o jakémsi vnitřním nutkání něco vyslovit, zaujetí předlohou. Jinak pořád vidím v českém filmu snahu se zviditelnit. Bohužel to nějak nefunguje.
EURO: Obešel by se festival bez filmových hvězd a různých celebrit, které během akce zaplňují přední stránky magazínů?
ZAORALOVÁ: To je moje věčná stížnost, že se média zajímají jen o hvězdy. Tady pro média režisérská hvězda začíná Milošem Formanem. Ale třeba letos budeme mít přehlídku filmů Patrice Chéreaua, což je opravdu významný francouzský i světový režisér, jenže o něj se málokdo zajímá. Já si na hvězdy nepotrpím a odjakživa razím zásadu, že pokud přijede hvězda k nějakému filmu, který máme, tak budu samozřejmě šťastná. Ale shánět film, protože nějaká hvězda přijede, to mi jde vždycky na nervy.
EURO: A děláte to?
ZAORALOVÁ: Co nám zbývá. Pokud můžeme sehnat dobrý film, je to v pořádku: v roce 2005 jsme například uvedli Zlomené květiny od Jima Jarmusche, kde hrála Sharon Stoneová (v Karlových Varech převzala Křišťálový globus za mimořádný přínos světovému filmu - pozn. red.). Problém je, že musíte na poslední chvíli shánět práva a kopii. Ale lidé to chtějí a je to tak na všech festivalech. V Benátkách, ale i v Cannes ale lidé šílí i nad domácími hvězdami, což u nás není takovým zvykem.
EURO: Jaké je procento pravděpodobnosti, že si české distribuční firmy vyberou u vás představené filmy?
ZAORALOVÁ: Rozhodně zájem stoupá. Na začátku to vůbec nepřicházelo v úvahu, musíme ale uvážit, že když jsme v roce 1994 začínali, distribuční firmy nebyly ještě vyprofilované. Například Artcam nebo Cinemart naše filmy mnohdy kupují. Bohužel se často stane, že přestože má film úspěch ve Varech, moc lidí na něj potom nechodí. Hodně nicméně stoupla poptávka po filmech, které uvádíme, v zahraničí. Jezdí sem spousta ředitelů menších festivalů třeba z Ameriky. Nebo od nás filmy často přebírá lednový Alpe Adria Cinema v italském Terstu. Tam je zase vezmou italští distributoři. Je to taková dobře fungující síť. Nejednou se také stalo, že si u nás distributoři ze západu, kteří se specializují na východní Evropu, vytipovali film, který koupí, a potom se ho snaží dál prodávat nebo jej nabízejí jiným festivalům.
EURO: O kterou filmovou oblast je na festivalech největší zájem?
ZAORALOVÁ: I když v Cannes byly filmy hlavně z Asie, myslím, že o Latinskou Ameriku. Třeba Berlín tím byl charakteristický již poněkolikáté. I my jsme měli v nabídce moc zajímavé filmy, například argentinský Gallero, který uvedeme v sekci Jiný pohled. Je to o muži, který cvičí kohouta pro zápasy. Úplně minimalistický film, což je nyní pro Latinskou Ameriku příznačné. Nemyslím tím Mexičany Iñárritua nebo Carlose Reygadase, ti hodně pracují s hollywoodskými prvky, zatímco tohle jsou filmaři, kteří pracují jen s krajinou a třeba dvěma postavami, ale umějí to tak napsat a nafilmovat, že člověka okouzlí.
EURO: Může to souviset s rostoucí atraktivitou regionu i ze strany byznysu?
ZAORALOVÁ: Myslím, že tam do věku třicátníků dospěla určitá generace, která má povědomí třeba o evropské kinematografii… Na začátku 70. let bylo úžasně známé třeba brazilské Cinema Novo. Hodně barokní, až přebujelé a ornamentální, plné jinotajů a symbolů, kdežto tohle jsou filmy jakoby u země, a přitom mají co říci.
EURO: Když se vrátíme k poplatkům za uvedení filmů, máte zdarma i nesoutěžní snímky?
ZAORALOVÁ: Za film platíme dopravu kopie za jednu cestu. Některé firmy někdy fee požadují. Když jim ale napíšeme, že nejsme zvyklí fee platit, protože jsme festival vyšší kategorie, tak chtějí alespoň pozvání pro režiséra nebo zástupce firmy. Ale jsou filmy, za které se fee většinou platit musí. Například ty starší, jako jsou snímky Patrice Chéreaua, nebo za restaurované kopie.
EURO: O prestiži festivalu jistě rozhoduje i složení poroty…
ZAORALOVÁ: Každý rok je jiná a je to vždycky obtížné, protože lidé, které tam chcete mít, nejsou vždy volní. Letos v ní zasedne například Kenneth Turan, významný kritik Los Angeles Times. Předsedkyní bude žena, Claudie Ossardová, která produkovala například Amélii z Montmarteru.
EURO: Najdou se i „profesionální“ porotci?
ZAORALOVÁ: Ano, nebudu jmenovat. Například někteří kritici, zejména Američané, kteří už nemají takovou pověst, že by byli do porot vyhledáváni, se sami nabízejí. My ovšem musíme také posuzovat, zda jsou z našeho pohledu dost prestižní.
(podval-box)
Karlovarské mlsání
Tipy týdeníku EURO
Antikrist
Provokatér Lars von Trier je drsnější, než kdy předtím
Zohavené genitálie, rozpáraná zvířata… Žádný div, že se novinka dánského režiséra Larse von Triera (Dogville, Tanec v temnotách) Antikrist stala nejdiskutovanějším filmem na festivalu v Cannes. Má to být to nejdrsnější, co třiapadesátiletý režisér natočil. Přitom se z posledních několika filmů zdálo, že se vyhlášený provokatér uklidnil. Uplynulé dva roky však Trier prožil v depresích a lékem se mu stalo natáčení filmu o rodinném neštěstí, strachu a boji žen s muži.
Začíná to idylou: mladý manželský pár, láska, soulož. Rychlý zvrat: synek uklouzne a vypadne z okna. Žena si dává jeho smrt za vinu a propadá do hlubokých depresí, manžel psychoterapeut ji odváží do chaty v hlubokém hvozdu. Jakákoliv snaha pomoci však vede k opačnému účinku – ženu svazuje ještě větší úzkost, přerůstající do nejdrsnější animality a snahám si ublížit.
V temných hvozdech se za doprovodu hororových prvků a naprosté dokonalosti filmového řemesla rozehrává myšlenkově hluboký zápas za postavení všudypřítomného utlačování žen. Poslední a nejbrutálnější scéna, však dává jasně najevo vyznění filmu: ženy jsou rády podmaněnými.
Antikrist (104 minut). Dánsko, Německo, Francie, Švédsko, Itálie, Polsko, 2009. Režie: Lars von Trier, producent: Zentropa Entertainments. Distributor pro ČR: Artcam, premiéra pro ČR: ještě není stanovená, nejdříve listopad 2009.
MFF Karlovy Vary uvede v sekci Otevřené oči 8. července ve 22.30 hodin (Velký sál).
Bronson
Charles Bronson prožil třicet let na samotce, aby se stal slavným
„Mechanický pomeranč 21. století“ se začalo přezdívat filmu Bronson ještě před jeho uvedením do kin. Pokud považujete Kubrickovo zpracování Burgessova románu za drsné, s příběhem nejslavnějšího britského vězně si raději nezavdávejte. Charles Bronson totiž prožil třicet let svého života na samotce, další čtyři v normální vězeňské cele.
„Jmenuji se Charles Bronson a po celý život jsem chtěl být slavný,“ začíná své vyprávění. Tím odůvodňuje své ozbrojené přepadení pošty z roku 1974. Oněch 26 liber a 18 pencí, které tehdy šlohnul, ho původně měly stát sedm let života – za násilnosti se mu však trest prodloužil na dvojnásobek. Na svobodě v roce 1988 strávil 68 dní, pak ukradl snubní prstýnek pro svou milou a ven se dostal až o čtyři roky později. Po 53 dnech byl znovu zatčen a sedí dodnes.
„Není to klasický chronologický životopis, spíš jakýsi koncept toho, jak se z osoby na začátku stane osoba na konci,“ popisuje film dánský režisér Nicolas Winding Refn, „takový průnik do změn v Bronsonově mysli a v jeho charakteru.“ Navíc film přidává stylizaci až možná příliš jednoznačně inspirovanou Mechanickým pomerančem a úchvatný výkon takřka neznámého Toma Hardyho. Skutečně to není jen prvoplánový snímek o chlapíkovi, který se zatraceně dobře pere – přesahuje do fenoménu pseudocelebrit.
Bronson (92 minut). Velká Británie. Režie: Nicolas Winding Refn, producent: Vertigo Films. Distributor pro ČR: Aerofilms, premiéra pro ČR: 23. července 2009.
MFF Karlovy Vary ho uvede v sekci Jiný pohled 8. července v 19 hodin (Pupp) a 9. července v 9.30 hodin (Malý sál).
Mléko strachu
Inspirace dokonale postmoderní legendou
Karlovarský festival bude možná jedinou šancí pro českého diváka vidět vítězný snímek z letošního Berlinale. Práva na něj totiž zatím nemá žádný z českých distributorů. Teprve 32letá peruánská režisérka Claudia Llosa (neteř spisovatele a mírotvorce Maria Vargase Llosy) vypráví příběh mladé ženy narozené po znásilnění za politických nepokojů v Peru. Hluboká ekonomická krize vedla ke vzniku levicových teroristických skupin – nejvýznamnější byla maoistická Světlá stezka.
Retrospektivní snímek odehrávající se v osmdesátých a devadesátých letech za vlády narkomafie je líčen z dnešního pohledu, kdy hlavní hrdinka jede zařídit do rodné vesnice matčin pohřeb. Zásadním motivem je legenda, že ženy znásilněné teroristy přenášejí svým mateřským mlékem na děti záhadnou nemoc.
Mléko strachu (95 minut). Peru, Španělsko. Režie: Claudia Llosa, producent: Oberón Cinematográfica. Distributor pro ČR není.
MFF Karlovy Vary uvede v sekci Horizonty 6. července v 9.00 hodin (Velký sál) a 9. července v 19 hodin (Pupp).
Wrestler
Benátský Zlatý lev za překvapivě jednoduchý film
Mickey Rourke už není tím superhrdinou filmu Devět a půl týdne. Svaly opadly, klouby se rozbolely, vrásky přebily i rozsáhlé plastické operace, nabídky na filmy přestaly chodit… Kdo stojí o přestárlé bouchače? A kdo stojí o vysloužilého wrestlera, který se rozhodne oprášit svou slávu?
V nejjednodušším snímku Darrena Aronofského Wrestler oceněného Zlatým lvem na festivalu v Benátkách hraje Rourke sám sebe. Je to jeho film, jeho svět, a protože údajně odmítl Cruisovu roli v Rain Manovi, Eddie Murphyho Policajta z Beverly Hills, a hlavně Butche Bruce Willise v Pulp Fiction, i jeho životní role. Prolnutí Rourka s hlavní postavou Randyho Robinsona je až neuvěřitelné. Dělá z povrchní sentimentální břečky hodné možná jednoho probrečeného kapesníku film, jemuž náleží Zlatý lev právem.
Rourke si na nic nehraje, stejně jako celý film, a překvapivě ani Aronofsky. Jednoduchá a výstižná kamera, padnoucí, leč za normálních okolností neposlouchatelná hudba, ošuntělé prostředí a žádné vykonstruované postavy.
Wrestler (115 minut). USA. Režie: Darren Aronofsky, producent: Wild Bunch. Distributor pro ČR: SPI International, premiéra pro ČR: 9. července 2009.
MFF Karlovy Vary uvede v sekci Horizonty 5. července ve 14 hodin (Velký sál) a 7. července ve 22 hodin (Pupp).
Hranice ovládání
Další Jarmusch, další příběh laskavého cizince
Jim Jarmusch se po čtyřech letech vrací. A nebude to ledajaký návrat; novinka Hranice ovládání (The Limits of Control) je podle mnohých recenzentů jeho nejlepším počinem posledních deseti let, portál IndieWire jej dokonce srovnává s Mrtvým mužem.
Hranice ovládání vypráví příběh osamělého zločince (Isaach De Bankolé), který přijme ilegální práci ve Španělsku, a nezapírá tak zásadní motiv Jarmuschovy práce – osamělých, vymykajících se hlavních hrdinů-mužů. Nedivme se, Jarmusch v patnácti zešedivěl a nemohl tak zapadnout do světa teenagerů. „Byl imigrantem – laskavým, fascinovaným cizincem – odjakživa. A o tom jsou jeho filmy,“ vystihl jednou pro deník The New York Times Tom Waits.
Příběh v Jarmuschových filmech není zásadním, nejinak tomu bude tentokrát a stejně jako třeba Zlomené květiny končí někde uprostřed ničeho – jako by se mistrovi nechtělo krátit vně příběhu, tak jej prostě po 116 minutách ustřihl.
Už z traileru je jasné, že film bude doslova pastvou pro oči, nesporně zajímavý je i soundtrack, stejně jako herecké obsazení: Bill Murray, Tilda Swinsonová, Gael García Bernal a John Hurt.
Hranice ovládání (116 minut). Španělsko, USA, Japonsko. Režie: Jim Jarmusch, producent: Entertainment Farm. Distributor pro ČR: Hollywood Classic Entertainment, premiéra pro ČR: 16. července 2009.
MFF Karlovy Vary uvede v sekci Horizonty 9. července ve 23 hodin (Velký sál) a 11. července v 15.30 hodin (Kino Čas).
Poznámka: Novinkou letošního ročníku MFF Karlovy Vary je možnost on-line rezervace zhruba deseti procent vstupenek od pondělí 29. června od 10 hodin do půlnoci v úterý 30. června na internetových stránkách festivalu.
Více na: www.kviff.com.
(box)
Křišťálový globus získává…
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary uvede více než dvě stovky celovečerních filmů z celého světa, vedle mnoha oceněných na prestižních evropských festivalech v Cannes, Berlíně či Benátkách i 65 snímků ve světové, mezinárodní nebo evropské premiéře. Vedle tradičních programových sekcí se mohou návštěvníci i letos těšit na zajímavé retrospektivy a díla výjimečných světových tvůrců.
Do oficiální festivalové soutěže jsou zařazeny pouze filmy vyrobené po 1. lednu 2008, které zatím nebyly uvedené v soutěži jiných mezinárodních festivalů. Mezinárodní porota bude rozhodovat o velké ceně mezi čtrnácti filmy.
Anděl u moře (Belgie, Kanada, 2009), režie: Frédéric Dumont, světová premiéra
Potlesk (Dánsko, 2009), režie: Martin Pieter Zandvliet, světová premiéra
Himálaj (Jižní Korea, Francie, 2008), režie: Jeon Soo-il, mezinárodní premiéra
Dvacet (Írán, 2009) mezinárodní premiéra, režie: Abdolreza Kahani
Duše Paula Giamattiho (USA, 2008), režie: Sophie Barthesová, evropská premiéra
Nejsem tvůj přítel (Maďarsko, 2009), režie: György Pálfi, mezinárodní premiéra
Bez konce (Chorvatsko, Srbsko, 2008), režie: Vinko Brešan, mezinárodní premiéra
Černá ovce (Mexiko, 2009), režie: Humberto Hinojosa Ozcáriz, mezinárodní premiéra
Pokoj v duši (Slovensko, 2009), režie: Vladimír Balko, mezinárodní premiéra
Sviňky (Polsko, Německo, 2009), režie: Robert Gliński, světová premiéra
Za všechno může Jidáš (Itálie, 2009), režie: Davide Ferrario, mezinárodní premiéra
Villa Amalia (Francie, Švýcarsko, 2008), režie: Benoît Jacquot, mezinárodní premiéra
Vlček (Rusko, 2009), režie: Vassily Sigarev, mezinárodní premiéra
Whisky s vodkou (Německo, 2009), režie: Andreas Dresen, mezinárodní premiéra
Detailní informace na: www.kviff.com//
