KomiksFEST! patří k přehlídkám, které chtějí představit toto médium veřejnosti v celém jeho rozsahu. Tím se zásadně odlišuje od akcí určených převážně tvrdému jádru fanoušků, jakou představoval například comiCZcon, na jehož tradici v roce 2007 KomiksFEST! navázal. „Naši návštěvníci jsou převážně z umělecké a intelektuální sféry,“ vysvětluje programová ředitelka Jana Fantová, „Proto naším mottem zůstává komiks unlimited, programu neklademe žádné formální, obsahové ani tematické hranice.“
Festival má ale i jiné cíle než představit reprezentativní průřez aktuální tvorbou. Především chce vykořenit zažité předsudky vůči této umělecké formě. Právě proto jeho program charakterizuje široké rozkročení – návštěvníci si díky tomu mohou uvědomit, že v mnohosti témat, žánrů i způsobů vyjádření dokáže komiks jako médium totéž, co jiné umělecké disciplíny, jako film či literatura.
Festival s vykřičníkem
Devítidenní maraton otevírá tento pátek zahřívací párty spojená s jednou z mnoha vernisáží a zároveň i netradiční módní přehlídkou. Jádro festivalu však představují obě soboty. První z nich (29. 10.) nabízí celodenní program ve smíchovském klubu MeetFactory včetně dětského dopoledne s kreslířskými workshopy, které střídá devítihodinové hlavní menu s loutkovými přestaveními, mangou, prezentací knihy Ještě jsme ve válce nebo diskusí o současném ruském komiksu. Hvězdou večera pak bude britský nekonformní výtvarník Dave McKean, známý především ze spolupráce na kultovní sérii Sandman. Sobota druhá (5. 11.) – tentokráte v letenském kinu Bio Oko – se nese ve znamení předávání komiksových cen Muriel a vyhlášení výtvarné superhrdinské soutěže Arnal.
Prostor mezi dvěma sobotami vyplňují výstavy doslova po celé v Praze. Diváci budou moci shlédnout restaurovaný komiks Káji Saudka Hor sa, do hlbín! z roku 1973, výstavu komiksového díla předního českého sochaře a výtvarníka Václava Gatarika, novinku Ibikus kultovního francouzského tvůrce Pascala Rabatého a mnoho dalších. Z filmů letos přehlídka nabízí porotou karlovarského filmového festivalu oceněný snímek Prázdniny u moře či známý animovaný film Persepolis z Íránu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Svéráz národního autora
Svá specifika má KomiksFEST! i mezi ostatními komiksovými festivaly v Evropě. „Většina z nich se koná pouze během prodlouženého víkendu, ještě ke všemu na jediném místě, kde proběhnou veškeré akce i přednášky,“ uvádí Jana Fantová. Unikátní je tedy KomiksFEST! tím, že se odehrává na více než dvaceti místech zároveň a většinu programu klade do večerních hodin, aby si „fanoušci komiksu nemuseli vybírat volno v práci“.
Nedílnou součástí festivalů bývají zahraniční hosté a ani KomiksFEST! není výjimkou. Podobně jako u autorů domácích i při výběru „přespolních“ je kladen důraz nejen na velká jména, ale i na méně známé, přitom stejně zajímavé tváře. Přivábit zahraniční hosty je však často komplikovaný úkol, nejsnazší řešení představuje zainteresovat české vydavatele jejich děl. Autoři účast na festivalu vnímají spíše jako možnost setkání s fanoušky, navázání spolupráce s jinými tvůrci, tedy jako příležitost k dalšímu zviditelnění než jako čirý byznys.
Účast těchto hostů přináší vítanou konfrontaci domácí tvorby se zahraniční a v jejich porovnání vynikají specifika tuzemské produkce. Do její podoby se promítá několik nestandardních faktorů. Relativně malý objem poptávky má za následek, že pro tvůrce je prakticky nemožné se touto tvorbou živit, a tak namísto komerčních děl kladou důraz na komiks autorský, neobvyklý, avantgardní, nemainstreamový. Slabinou domácí scény je rovněž nedostatek dobrých scenáristů, proto kreslíři častěji zabíhají k nedějovým, pocitovým komiksům anebo ke každodenním příhodám.
Malý objem trhu má paradoxně i svá pozitiva: neexistence středního proudu i absence jeho odběratelů, kteří by mu diktovali svůj vkus, mají za následek, že vydavatelé zůstávají především fanoušky, a snaží se proto nabídnout to nejlepší, co přináší světová produkce.
Strach z „bublin“
Dlouhodobé předsudky stran komiksu se pozvolna rozplývají. Jak hluboko zakořeněné a jaké povahy jsou, ukazuje například scénka rozboru kresleného příběhu v belmondovské klasice Muž z Acapulca, v níž se skupinka intelektuálů vysmívá typickým komiksovým citoslovcím. Vnímání komiksu na akademické půdě se změnilo, stal se předmětem mnoha literárních, estetických i sémiotických studií, a i někdejší štkaní známého italského filozofa Umberta Eca, přirovnávajícího jej div ne k morové ráně, už je jen blednoucí vzpomínkou.
Situace se zlepšuje i v Česku, byť velmi pomalu. Příčiny relativně nízkého zájmu i povědomí považuje Jana Fantová především za generační. „Aby se stal součástí běžné zábavy stejně jako filmy nebo koncerty, musejí čtenáři s komiksem vyrůstat, musejí se jej doslova naučit číst,“ vysvětluje Fantová. Padnout ale musí i další zábrany, například aby na zálibu v komiksu nebylo dále nahlíženo „skrz prsty“. Pravidelný přísun novinek, celkový počet titulů i samozřejmost zpětné vazby. A především naplnit poptávku po domácích dílech, za současného stavu se totiž autorům tvorba s ohledem na časovou náročnost nevyplácí. „Existuje český komiks, ale český komiksový průmysl zatím nikoli,“ shrnuje situaci Fantová.
Navzdory pozvolnému rozplývání předsudků festival nenachází přílišnou oporu mezi komerčními sponzory. „Často si ani neuvědomují, že je zde ,nepodchycená‘ cílová skupina. Sponzorství tradičně spojují spíše se jmény předních tvůrců v oboru než s festivalem jako takovým, podpoří spíše jednotlivou akci,“ dodává Fantová. Jádrem financování festivalu tak zůstávají granty.
Komiks jako učebnice
S určitým zpožděním se v České republice začíná komiks objevovat v další z tradičních rolí, v té vzdělávací. V listopadu se například čtenáři dočkají souhrnného vydání příběhů z projektu Ještě jsme ve válce, připravované předními českými komiksovými autory ve spolupráci se sdružením Post Bellum a Ústavem pro studium totalitních režimů. Mapují skutečné události dob nedávných, různé podoby zkušenosti se dvěma totalitními režimy – fašistickým a posléze komunistickým.
V řadě zemí je osvěta v komiksu nedílnou součástí kultury. Požadavky na kvalitu zpracování faktografických komiksů ale musejí být stejně přísné jako u jejich fikčních „kolegů“. „Některé organizace jej jen zadají kamarádovi, který umí kreslit, což není totéž co ,umět kreslit komiks‘. Kresbě a scénáři se musí věnovat profesionál,“ vysvětluje Fantová a dodává: „Potenciál formátu tak často zůstává nevyužit.“
Jen dobrý autor totiž může stvořit vynikající dílo sloužící svému účelu. Příkladem může být Komiksová historie světa od Larryho Gonicka. Ovšem jako nástroj vzdělávání není komiks samospásný a i v této roli má svá omezení. Vyžaduje podstatně větší stránkový prostor a k předávání čistých informací se tak pro svou koncentrovanost mnohem více hodí kniha. V případě adaptací pak trpí typickým problémem všech převodů, které kvalit originálu většinou nedosáhnou.
Ve stopách Žluťáska
Za dob studií autora tohoto textu patřilo téma historie komiksu ke strašidlům obcházejícím pražská studia žurnalistiky. Tvořilo totiž oblíbenou doplňující otázku při „prosévací“ souborné zkoušce z teorie a dějin masových médií. Obvykle měla jen rozhodnout o konečném hodnocení, přesto se student nezřídka poroučel. Bravurně sice sypal z rukávu fráze o Žluťáskovi a podmínění rozšíření této umělecké formy rozvojem masového tisku, zato náležitě nevěnoval pozornost kořenům, jako jsou iluminovaný rukopis z konce patnáctého století Jenský kodex, křížová zastavení v krajině anebo Trajánův sloup v Římě.
Navzdory vzdálenosti těchto kořenů je komiks médiem veskrz moderním, je fenoménem uplynulých sto patnácti let. Za jeho počátky bývá označováno vydání deníku Josepha Pulitzera New York World z 25. října 1896, v němž darebácká postavička Žluťáska z pera Richarda F. Outcaulta, jíž čtenáři tehdy již dobře znali, poprvé promluvila skrze bubliny a příběh se již neodehrál v jediném políčku, ale v charakteristickém sledu obrázků.
Za více než století prošel komiks řadou proměn, podob i rolí. Okrajový prostor na stranách periodik doplnily specializované časopisy, zpočátku jednoduché postavy nahradily složité a komplexní příběhy a změnilo se i vnímání média jako takového. S avantgardními výboji bralo za své jeho chápání coby braku a dnes už i v českých překladech nabízí stejné žánrové rozpětí jako jakékoli jiné médium.
