Pražská část dává naději lidem bez domova. Unimobuňky v městské divočině kupodivu fungují a nic moc to nestojí.
Začalo to před více než čtyřmi lety pod pražskou vysočanskou estakádou. Byl tu neuvěřitelný binec, těžko využitelný prostor pod mohutnými sloupy dopravní stavby lákal místní i firmy k černým skládkám, tuny odpadů nestíhaly technické služby odvážet. Právě tady se zrodil nápad využít bezdomovce, kteří pod mostem tak jako tak bezútěšně přežívali mezi odpadky.
Jeden z nich dostal od městské části unimobuňku za to, že bude dohlížet na pořádek a likvidovat svinčík. Zafungovalo to. Žádný odpad se tu dnes nepovaluje a jeho kolegové se „odstěhovali“. Pod most už spořádaně docházejí jen na polévku, kterou sem každý den v 11 hodin vozí Armáda spásy. Městská část Praha 9 je se svým přístupem k bezdomovcům ojedinělá v metropoli i v rámci republiky.
Dokáže vytáhnout z ulice i lidi, u kterých by patrně ani vyškolený sociál ní pracovník s nabídkou ubytovny nebo bytu neuspěl. Bez velké publicity, bez koruny dotací či grantů, bez vznosných projektů odvolávajících se na světové koncepce integrace lidí bez domova jim ten domov prostě dávají. Postupují více méně intuitivně, nic moc to městskou kasu nestojí (možná naopak bude brzy v plusu) a světe, div se – funguje to. Navíc dokázali bezdomovce nenásilně začlenit do krajiny, která je trochu jako oni – zdecimovaná a nikdo o ni nestojí. Možná to bude znít trochu naivně, z několikahodinové „tour de homeless“ Prahy 9 ale nabývám pocit, že spolu mají šanci.
Svěřenci pana Hanuše
Pod vysočanskou estakádou bydlí v buňce také Silva Berkyová. „Snažím se, problémy nedělám. Jsem vděčná,“ říká žena, která přišla před rokem ze squatu v Dejvicích. Hrdě nám ukazuje čerstvě vytřený domov, který sdílí s fenkou a s manželem. Ten je právě v práci – pro městskou část uklízí jiná místa. Do zaměstnání se pomalu chystá i paní Berkyová.
Zkusí dělat pomocnou sílu v jedné místní restauraci, což jí domluvili na radnici. „Všechno stihnu,“ ubezpečuje nás, že okolí bude dávat do pucu i tak. Za její buňkou je skatepark, který tu postavila městská část. Skejťáci nejdřív nechtěli o tom, že by jim v rajonu úřadovali bezdomovci, ani slyšet. Dnes si nechávají u Berkyové ruksaky, aby jim je hlídala, zatímco oni řádí na prknech.
Silva Berkyová je jedním ze svěřenců Františka Hanuše, který má na radnici Prahy 9 na starost začlenění lidí bez domova do běžného života a kontrolu pořádku pomocí „hlídačů“. Bývalý geolog má pro práci s bezdomovci ty nejlepší dispozice – skoro dva metry na výšku, přirozenou autoritu a vědomí, že někdy jedna šance nestačí. Každý z osudů svých 60 bezdomovců, o které se stará, má v malíku.
„Stát se mým klientem je hrozně jednoduché. Po padesátce vás vyhodí manželka, ze žalu začnete pít, vyhodí vás z práce a do měsíce jste na ulici. A do roka u mě,“ usmívá se. Takových buněk, jakou obývá paní Berkyová, má pod palcem aktuálně 26. A potřeboval by jich víc. „Začneme upřednostňovat bezdomovce v Praze 9. Posílají nám je sem i z okolních městských částí, my se ale nezvládneme o všechny postarat, nemůžeme být sběrný tábor pro celou Prahu,“ podotýká Hanuš.
Pořadník na buňku
Seznam čekatelů na unimobuňku je poměrně dlouhý. Mezi pražskými bezdomovci se šeptandou rozneslo, že v Praze 9 provozují něco jako „housing first“, i když oni ani úředníci na radnici tomu tak neříkají. Šanci na stavební „čunkodomek“ má prostě ten, kdo nefetuje, nekrade, nerve se a nelže. První domov tak není cíl, ke kterému se musejí lidé bez domova složitě propracovat a zasloužit si ho, ale prostředek, jak začít trochu jiný život. (Podle některých studií lze touto metodou dosáhnout toho, že osm z deseti ubytovaných se už na ulici navrátí).
Když jsme před pěti lety s myšlenkou unimobuněk pro bezdomovce, které umístíme do divočiny, začínali, slýchal jsem, jací jsme nelidové, říká místostarosta Prahy 9 Tomáš Portlík. Dnes se městská část stará o 60 lidí v 26 unimobuňkách.
U nás se často chápe bezdomovectví mnohem úžeji než ve světě. Jako bezdomovce si představujeme lidi bez střechy, tedy ty, kteří žijí na ulici nebo někde v improvizovaném příbytku. V evropském kontextu sem ovšem patří i lidé bez bytu – na ubytovnách nebo v azylových domech. Další kategorie zahrnuje občany, kteří mají nejisté nebo nevhodné bydlení. Poslední plošné zjišťování počtu bezdomovců u nás proběhlo v roce 2016. Vyplynulo z něj, že lidí v první kategorii je zhruba 70 tisíc, spolu s těmi s nejistým nebo ohroženým bydlením pak 200 tisíc. Nejobtížněji se pomoc hledá celkem logicky pro ty, kteří mají za sebou delší dobu života na ulici.
„I když bydlení v unimobuňkách asi není ideál a trvalé řešení, buďme rádi, že se městská část snaží s touto skupinou bezdomovců pracovat. Systémové propojení bydlení, sociální a zdravotní péče pro osoby bez domova, kteří mají řadu problémů, je u nás ostatně obecně v plenkách,“ říká Roman Matoušek z vládní Agentury pro sociální začleňování. Nějaké zkušenosti s programy typu housing first mají snad jen v Brně, kde od podzimu umístili 50 jednotlivců z ulice do městských bytů. V menším to zkoušejí čerstvě také v Liberci. „Tyto programy se hodnotí zhruba po roce, takže je zatím předčasné vynášet nějaké soudy a srovnávat jejich výsledky se zahraničím,“ dodává Matoušek.
V Dánsku mají podle něj dobré zkušeností s tím, že se lidí, kteří mají za sebou několik let života venku, ptají, jak by si představovali řešení své situace, jakou formu bydlení by upřednostnili, a snaží se s jim co nejvíce vyhovět. „Je to dobrý motivační prvek,“ soudí Matoušek. I to ale vlastně František Hanuš dělá. V malém plní sny bezdomovců. Alespoň ty o ovcích a králících.
Homeless bačou
Když jeden pár bezdomovců projevil přání stát se zemědělci, František Hanuš je přestěhoval do divočiny, kde dříve bývaly sady. Ty v průběhu let zarostly nálety natolik, že se staly nepřístupnými a sváděly opět jen k černým skládkám a nekontrolovatelnému výskytů lidí bez domova. Zhruba kilometr jedeme po cestě, která připomíná spíš tankodrom, abychom se dostali k „farmě“. Obývá ji Margita Kurancová s Jaroslavem Přibylem. Pro začátek dostali od městské části dvě ovce a unimobuňku. K té si přistavěli salaš, před ní udělali zeleninový záhon, sad vyklučili a z pana Hanuše udělali šéfbaču.
V ohradě jim dnes bečí dvacet ovcí. Polovina z nich je magistrátních – ovce spásají trávu v sadu, ve kterém se každý rok konají obecní slavnosti moštu. Farmáři se nenechají dlouho pobízet a z přístěnku pyšně vyjedou na traktoru za 35 tisíc, který si pořídili na splátky. Peníze dostávají od magistrátu za to, že se starají o ovce.
„Každému vyhovuje něco jiného, jiné prostředí a jiní sousedé. Někdy musím klienty přestěhovat, než jsou spokojeni nebo si navzájem sednou. Paní Kurancovou s panem Přibylem jsem vytáhl z parku Podvinní, protože se mi zdáli slušní,“ říká Hanuš. Úroveň bezdomovců se ale podle něj snižuje. Čím dál častěji přicházejí kriminálníci a těžcí alkoholici, Hanuš proto přemýšlí, že si začne obstarávat alespoň trestní rejstřík žadatelů o kontejner.
Šťastnou ruku měl ale i s párem, který bydlí kousek od ovčí farmy. Pro změnu chová králíky a buňku má na soukromém pozemku. Městská část se dohodla s jeho majitelem, který byl nešťastný z neskutečného nepořádku, který se mu tam neustále kupil od nezvaných návštěvníků. Dnes má o pozemek postaráno, občas dostane od svých „podnájemníků“ ušáka. Když se chovatelé králíků osvědčili, dostali od radnice smlouvu na úklid veřejných prostor v okolí, takže i oni mají skromný, ale pravidelný příjem.
Celou vědu úspěšné integrace dokáže František Hanuš shrnout do pár vět a tří stadií. „V prvním roce je odsmradíme, aby mohli do tramvaje, a pomůžeme jim obstarat doklady. Když sekají rok dobrotu, dostanou placenou práci. Třetí rok je začneme připravovat na to, aby se postavili na vlastní nohy a uvolnili místo dalším,“ říká. Jeho šéf, ředitel odboru životního prostředí a dopravy Pavel Morávek, dodává, že kromě úklidu a hlídání nepřístupných nebo zanedbaných míst se už bezdomovci osvědčili jako placení hlídači parkovišť, která provozuje městská část.
Celé to do sebe začíná zapadat. Bezdomovci mají zázemí a městská část vyřešila jejich i svůj problém s obtížně přístupnými nebo využitelnými lokalitami, kde bylo nad její síly zabránit černým skládkám a divokému osidlování problémovými lidmi. I v Praze prostě jsou a budou místa, jejichž zpřístupnění není možné nebo ekonomicky efektivní.
„Často se jedná o místa, která na naší ,mentální mapě‘ ani neexistují a pro město ,leží ladem‘. Pokud dají lidem bez domova domnělou nebo skutečnou naději v někdy až nečekaně poetickém souznění s přírodou, v synergii s úklidem a kontrolou tu mohou vzniknout nepředvídatelné sociální vazby – například skejťáci a bezdomovkyně – a místo se nakonec může stát akceptovatelným pro širší okolí,“ hodnotí zasazení bezdomovců mimo civilizaci (a oči veřejnosti) Eva Červinková z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, která s námi do „městských džunglí“ za bezdomovci vyrazila.
Vesnička pro bezdomovce
Poslední zastávka má být překvapení. Vyklube se z něho vesnička pro bezdomovce. Vznikla za poliklinikou v místech bývalého zařízení staveniště zarostlých vysokými nálety, oblíbeném to dějišti bezdomoveckých mejdanů a skládce všeho možného i nemožného.
Dnes tu žije osm svěřenců pana Hanuše ve čtyřech kontejnerech. „Dřív tu byl hrozný binec, posledních půl roku už s těmi našimi bezdomovci nejsou žádné problémy. Většina jich chodí do práce. Dva jsme zaměstnali i my, aby nám tu udržovali pořádek. Snažíme se jim vyjít vstříc,“ říká Tomáš Kladívko, ředitel Polikliniky Prosek. Doktory jim prý ale neshání.
„Oni jsou přírodní lidé. Přílišnou péčí bychom je zabili. Vzpomeňte si na toho bezdomovce, který zachránil dítě, dostal od primátora Béma garsonku… a vyskočil z okna,“ reaguje Kladívko.
V azylovém domě pan Zdeněk onemocněl
A Zdeněk Černý přitakává. Byl v azylovém domě a půl roku z toho prý byl nemocný. Má asi tu nejhezčí buňku, jakou jsme dnes viděli. A má plán: „Udělám si nové okno (už ho má připravené v koutě), stříšku, verandu už mám, vymaloval jsem, i fasáda bude, knihovna a zahrádka.“ Pro začátek to nezní vůbec špatně.
