Většina vlád se shoduje, že svrženého prezidenta Manuela Zelayu je třeba vrátit do země
Okolo titěrné a vcelku bezvýznamné středoamerické zemičky Honduras již měsíc panuje husté dusno. Většina okolních i vzdálených vlád je zajedno, že svrženého a do ciziny vypovězeného honduraského prezidenta Manuela Zelayu je třeba vrátit do hlavního města Tegucigalpy. Organizace amerických států již vyloučila Honduras ze svého středu a několik nejdivočejších okolních režimů je údajně ochotno „obnovit demokracii“ v regionu silou branné moci. Před dvěma týdny comandante Hugo Chávez dokonce adresoval Baracku Obamovi tklivý apel, v němž ho žádá o vojenskou intervenci k znovunastolení demokratického řádu v Tegucigalpě. Americký prezident zatím s odpovědí váhá. Svůj postoj však dostatečně jasně vyjádřil během nedávné moskevské návštěvy: „Budeme trvat na návratu legitimního prezidenta Zelayi k moci, přestože jeho režim byl povýtce protiamerický.“ Takové pochopení pro zásadovost levicových diktatur je pozoruhodné u prezidenta, který na odmítání vnucovat vlastní zásady jiným vybudoval novou zahraniční politiku USA.
Zelaya byl zbaven moci poté, co se pokusil zajistit svému vládnutí neomezený časový horizont s pomocí všelidového referenda, osvědčeného nástroje takzvané neliberální demokracie. Právě za užití této populistické metody USA ještě donedávna odsuzovaly jiné mocichtivé diktátory, jako je Chávez nebo Alexandr Lukašenko. Bývalý prezident prý svým jednáním porušil hned dva články honduraské ústavy. Proto ho také okamžitě po zatčení parlament zbavil úřadu. Hlasování přitom bylo nadmíru jednoznačné – 122 hlasů proti šesti. Rozhodnutí podpořily nejen ostatní ústavní orgány země, Nejvyšší soud a Státní zastupitelství, ale i většina veřejností. Stoupenci odvolaného prezidenta zdůrazňují, že byl předtím zvolen všelidově, a tudíž legitimně. Odkdy však všelidový mandát dává svému nositeli právo libovolně měnit ústavu? Odkdy smí z prezidentského úřadu dávat povel k násilí v zemi? Jak se stalo v případě dobytí letiště, na němž armáda střežila náklad volebních lístků pro referendum, přičemž v čele přepadového oddílu byl sám prezident. Byl-li to převrat, pak na latinskoamerické poměry nevídaně nekrvavý, ježto až na malý pěstní souboj s ochrankou Zelayi armáda na žádný odpor nenarazila.
Zbavení zvolené hlavy státu moci není žádnou vzácností v novějších dějinách regionu. Dá se říct, že patří spíše k místním obyčejům. V roce 1993 venezuelský parlament propustil z úřadu prezidenta Carlose Andrése Péreze a brazilský prezidenta Felipa Mela – oba za zkorumpovanost. Nikdo ve světě ani necekl. Obzvlášť horlivě o návrat svrženého Zelayi usiluje Ekvádor, Argentina a Paraguay – hlavy těchto států byly dokonce ochotné doprovázet vyhnance do vlasti coby „živý štít“. Je dobré vědět, že parlament Ekvádoru v roce 1997 zbavil moci prezidenta Abdalá Bucarama – „pro intelektuální neschopnost vládnout“. A v roce 2005 dalšího vládnutí neschopného prezidenta Lucia Gutiérreze. V Argentině prezidenti padali jako kuželky. V roce 2001 Fernando de la Rúa, týden po něm Adolfo Saa a za další dva roky Eduardo Duhalde. V Paraguaji v roce 1999 senát zbavil moci prezidenta Raula Cubase za nic menšího než vraždu svého zástupce. Tyto státy jsou vskutku vzory demokracie a zákonnosti.
Celý honduraský příběh je odrazem mimořádné slabosti demokracie v menších a chudších zemích Střední a Jižní Ameriky. Politický model, jenž se zakořenil na troskách vojenských diktatur, je karikaturou evropských vzorů a neumožňuje spojovat ekonomický rozvoj s bojem proti endemické bídě, zločinnosti a korupci. Paradoxně je situace ve Střední a Jižní Americe nyní o poznání tíživější než v letech neideologických vojenských diktatur. Není to důvod přát si jejich návrat. Střízlivý pohled však napovídá, že „socialismus 21. století“ zde není životaschopným modelem. I bez složité psychoanalýzy není těžké pochopit, proč hlavy latinskoamerických států vehementně podpořily Zelayu. Většina z nich totiž chce svůj „všelidový mandát“ prodlužovat donekonečna. Nejdál v tom pokročily Venezuela, Bolívie a Ekvádor, v nichž ústavy po znásilnění umožňují vůdcům časově neomezené vládnutí. Stejným směrem pošilhávají i ostatní regionální revoluční panovníci.
Dnešní rozruch okolo Hondurasu je diagnózou. Nikoli místní společnosti – ta nemůže za to, že se malá a skoro bezbranná země stala křižovatkou geopolitických střetů i drogových cest. Po vytlačení části narkomafie z Mexika nalezli mnozí narkobaroni útočiště právě pod ochranou svrženého prezidenta Zelayi. Je to diagnóza duševního stavu světového společenství, kterému je samotný Honduras ukradený. Exemplárně jej potrestat za odklon od všude jinde bezostyšně pošlapávaných demokratických zásad je mnohem snazší než bojovat se somálskými piráty, klepnout přes prsty severokorejského diktátora nebo zastavit jaderný program Íránu.
