Otevřený prostor velké kanceláře připomínající tovární halu si v Česku oblíbilo 86 procent velkých společností, 73 procent středních a stále více malých firem. Provoz vyjde levněji, a tak po těchto kancelářích zvlášť v těžkých ekonomických časech pokukuje stále více podniků. Problémem je, že se kvůli tomu plní i ordinace lékařů všeho druhu. Jejich pacienty spojuje diagnóza syndromu open space.
„Postižených je čím dál víc. Úředníci velkých firem, počítačoví experti, novináři, lidé z telefonních centrál. Stěžují si na bolesti hlavy, závratě, hučení v uších, zažívací problémy, bušení srdce, dechovou tíseň, zvýšený krevní tlak, únavu, úzkosti, deprese,“ popisuje Jan Hnízdil, internista a rehabilitační lékař, který syndrom se zkratkou SOS v Česku zavedl a specializuje se na něj.
Jako slepice
Princip fungování open space se dá přirovnat k slepičím velkochovům, které produkují vejce jako na běžícím pásu v továrně. Produkce je ekonomicky levná, přehledná a rychlá. Co se v hlavě honí slepicím, se neřeší. Nemohou si stěžovat jako zaměstnanci pracující v analogických podmínkách. I těm to ale trvalo dlouho: evropský pracovní trh podobné stížnosti, které se řešily i před soudem, začal objevovat až po roce 2005. Přitom open space se zrodil v USA už v 50. letech minulého století, kde se do otevřených kanceláří umísťovali zaměstnanci s rutinní, psychicky méně náročnou prací. Typickým příkladem byli písařky, telefonní operátoři, úředníci. Později se fenomén otevřených kanceláří přesunul do médií a rozšiřoval se do dalších zaměstnání i zemí.
Výhody pro vedení firem jsou jasné – ušetří se na pronájmu, vytápění, vybavení. Zaměstnavatelé mají o svých lidech přehled ze svých uzavřených, i když prosklených šéfovských místností. Pod přísným dohledem pak minimálně krátkodobě produktivita stoupne. „Dlouhodobě ale paradoxně produktivita klesá, daleko častěji přichází i syndrom vyhoření. Člověk, u něhož k tomu dojde, je pak zhruba na půl roku z pracovního procesu vyřazen,“ říká Tomáš Zdechovský, ředitel komunikační agentury Commservis.com, která v Česku začala SOS zkoumat.
Tato agentura se mimo jiné od roku 2005 věnuje sledování změn na pracovním trhu a při výzkumech pracovního prostředí a nemocnosti přišla na zajímavé souvislosti. V místech, kde byly kanceláře po dvou lidech, prakticky neexistoval s nemocností problém. Když došlo na open space, objevily se i případy vsugerované chřipky. Pro rozšíření nemoci stačí neustálé pokašlávání kolegy, který už po doléčení není nakažlivý.
„Příznaky, které syndrom open space provázejí, se dříve řešily zvlášť, ale třeba americká psychiatrická společnost ho zhruba od roku 2007 chápe jako diagnózu. Zajímavé je, že mu častěji podléhají ženy. I podle našich dat nebyly zhruba dvě třetiny z nich schopny se během půl roku na takové prostředí adaptovat,“ přibližuje Zdechovský výsledky průzkumu, který jeho společnost publikovala. Získaly si takovou mezinárodní pozornost, že firmu zařadily do celoevropského šetření pro Evropskou komisi, jehož závěry budou známé v roce 2014.
Volná ruka funguje
Nejhůře takové prostředí působí v zaměstnáních, kde je potřeba kreativita. Každé zazvonění telefonu nebo průchod člověka za zády způsobí ztrátu koncentrace. Výsledná produkce tak může dopadnout podobně jako s vejci z velkochovů – je jich více a jsou levnější, ale bez chuti.
Vztah k práci může dále zhoršit, pokud lidé musejí dodržovat předepsanou sterilní podobu pracovních stolů. Nejenže nemají soukromí, ale v práci si připadají cizí. Ukázala to například studie britské Univerzity v Exeteru, podle níž motivace zaměstnanců roste v závislosti na pracovním prostředí. Jakmile dostali volnou ruku, stoupla produktivita o 32 procent, když si své místo mohli alespoň „okořenit“, zvýšila se výkonnost o 17 procent.
Podobných studií je více než dost a podle jejich systémové analýzy, kterou v roce 2009 publikoval tým australského vědce Vineshe Oommena z Queenslandské technické univerzity, vyznívají negativně. Z tehdy dostupných pramenů vyplynulo, že naopak tradiční uzavřené kanceláře přinášejí spokojenější, šťastnější, zdravější a produktivnější zaměstnance. „Lidé od Kanady po Čínu naši publikaci brali jako důkaz, podle něhož mohou změnit záměry firmy. Přišel mi dokonce e-mail z jedné z velkých švýcarských bank, která článek použila k novému spořádání pracovních prostor,“ svěřil se Oommen australskému Sydney Morning Herald.
