Zrod a vývoj TV Nova očima jejího zakladatele a psychiatra
EURO: Jak jste se dostal k televiznímu byznysu?
HUNČÍK: Jako poradce prezidenta Václava Havla jsem v roce 1991 přednášel na amerických univerzitách o tom, jaký je postoj Československa k situaci v bývalé Jugoslávii. Američané se báli, že něco podobného může nastat i mezi Čechy a Slováky. Na přednášce v Pensylvánii, na níž přišlo asi dvě stě lidí, se hovořilo o tom, jakou roli hrály v krizové situaci na Balkáně televize. Při diskusi jsem s trochou nadsázky řekl, že kdybych měl televizi, tak proto, abych zabránil dalším krizím v regionu. Založil bych vícejazyčnou středoevropskou televizi, která by zpočátku vysílala na území visegrádské trojky. Šlo by o satelitní televizi, která by v první etapě vysílala polsky, česky, slovensky, maďarsky a také německy.
Hovořil jsem o společné tradici, o podobném způsobu myšlení těchto národů, o ekonomické situaci a o začínající transformaci. Načež vystoupil jeden pán a zeptal se mne, zda mám vypracovanou koncepci. Bez přemýšlení jsem odpověděl, že ji mám v hotelu. Byl pátek a ten člověk mi řekl, že přijde na moji pondělní přednášku, ať přinesu materiál. Ale já jsem neměl nic. O víkendu jsem se chtěl podívat na Niagarské vodopády, ale místo toho jsem psal koncepci.
Začal jsem tím, že z tohoto regionu pochází mnoho významných lidí jako Kafka, Freud, Musil, Havel, Hašek, Hrabal, Bartók a další, a skončil programem televize: 80 procent pořadů by každý dostal ve své rodné řeči. Bylo by tam středoevropské zpravodajství, kulturní, ekologické, sportovní pořady, turistické informace a podobně. Materiál jsem nazval Central European Television for 21st century, tedy CET 21.
EURO: Co to bylo za pána, který se o televizi zajímal?
HUNČÍK: David Webster, bývalý vysoce postavený manažeř BBC. Spolupracoval s Georgem Sorosem, který ho poslal, aby se na mne podíval, co vypráví Havlův poradce na přednáškách v USA, jak hovoří anglicky a podobně. Webster mi řekl, že to je skvělý projekt, ale že mu chybí technologická část.
Koncem prosince jsem na Slovensku obešel všechny své známé, kteří měli něco společného s televizí, ale neměli zájem. Přičemž v lednu 1992 skončil termín na privatizaci třetího kanálu slovenské televize. Zoufale jsem hledal odborníka na technologickou část. Na návštěvě u Fedora Gála jsem mu řekl, že už jsem hovořil asi se šedesáti lidmi a že je můj nápad nezajímal. On se mi taky vysmál: „Jsi idiot! Co si myslíš? Psychiatr chce založit televizi?! Ale jestli chceš odborníka, mám kamaráda Petera Kršáka, slovenského režiséra v Praze, ten jde do každé blbosti.“
Řekl jsem si, že když Kršák jde do každé blbosti, zkusím to. Byl v euforii, řekl, že budeme vysílat z kina, budeme jako CNN a podobně. Druhý den mne navštívil na Pražském hradě se sekretářkou, abychom jí hned začali diktovat. Co mám diktovat, ptal jsem se ho. Tu máš čtyřicet stran, co jsem napsal, zbytek dodělej. Do 20. ledna jsme připravili programovou strukturu televize, klasicky intelektuální: kvalitní zpravodajství, reportáže, diskusní pořady o politice, společnosti a filosofii, komentování výsledků průzkumů veřejného mínění a podobně.
EURO: Kdo měl televizi financovat?
HUNČÍK: To, že projekt potřebuje asi čtyřicet milionů dolarů, nás napadlo až nakonec. Nikoho, kdo by měl peníze, jsem ale neznal, kromě jediného člověka: George Sorose. Hned jsem mu volal: Ahoj Gyuri, pamatuješ si na mne, řekl jsem mu, i když jsme se předtím setkali pouze třikrát. Půl hodiny jsem do něj hučel o střední Evropě, o otevřené společnosti, o visegrádské spolupráci a o věcech, o nichž jsem věděl, že ho zajímají. Odpověděl, že je to skvělý nápad a že o tom začne přemýšlet. Po dvou dnech, 28. ledna, mi zavolal, ale 30. jsme měli podat přihlášku do tendru. Soros však řekl, že on jako protagonista otevřené společnosti nemůže vlastnit televizi, ale že má dobrého kamaráda, kterého já určitě znám také. Jmenuje se Mark Palmer a pracuje v Berlíně ve společnosti Central European Development Corporation (CEDC), že mu zavolá.
EURO: Odkud jste se znal s Markem Palmerem?
HUNČÍK: Byl velvyslancem USA v Maďarsku a poprvé jsme se setkali v roce 1989 na jedné protikomunistické demonstraci v Budapešti, ale nijak zvlášť jsme se neznali. Zavolal jsem mu do Berlína. Mark řekl, že je původně televizním producentem. Projekt ho zajímal a poprosil mne, ať okamžitě jedu do Berlína. Soros mi ale sdělil, že se nemám chovat jako vesničan, musím s ním prý vyjednávat. Palmerovi jsem odpověděl, ať přijede do Prahy. Nakonec jsme se druhý den setkali. V Budapešti. Přijel se sedmi poradci, já sám. V hotelu Hilton jsme se druhý den v pět hodin ráno dohodli, že finančním partnerem bude CEDC.
EURO: A co tendr? Jako dopadl?
HUNČÍK: Přihlásilo se 46 zájemců, ale všichni vedli kampaň proti všem a jeden druhého diskreditoval. Začátkem května jsme vyhráli. Hned vypukl velký skandál, protože až poté, co nám přidělili licenci, se různé politické kruhy začaly zajímat o to, co jsme zač. Na tiskovou konferenci přišel Peter Kršák, o němž se říkalo, že je ztroskotaný režisér žijící v Praze, já, slovenský psychiatr maďarského původu a Havlův poradce a bývalý americký velvyslanec v Maďarsku Palmer. Tato trojka na Slovensku nemohla mít budoucnost. Dokonce i nejvyšší představitelé vládního hnutí Veřejnost proti násilí (VPN), kteří byli mými kamarády, mi řekli, že s udělením licence pro CET 21 nemohou souhlasit. Jak by to prý vypadalo, že na Slovensku dostane televizní licenci Maďar.
Navíc v žádosti o licenci figurovala i firma městského úřadu v Dunajské Stredě, ale ze 41 zastupitelů 36 řeklo, že nechce televizi, především proto, že jsem byl předním představitelem tehdejší maďarské liberální strany a tato politická orientace měla ve městě málo příznivců. Vydání licence úřady protahovaly. V červnu hnutí VPN prohrálo volby a k moci se dostal Vladimír Mečiar. Mark byl nervózní a řekl, že Mečiar nám licenci nevydá, stejně jako by nám ji nevydalo ani VPN. Měl pravdu. Nejdříve nám řekli, že o licenci se musíme podělit s jistým pánem, který se jmenoval Otto Bartoň, ale nesouhlasili jsme. Nejistota se táhla do listopadu, kdy nám kvůli údajným formálním pochybením licenci sebrali.
EURO: Neztratili jste důvěru Američanů?
HUNČÍK: Markovi jsem řekl, že na Slovensku to nevyšlo, zkusme tedy získat licenci v Česku, kde v lednu 1993 začal tendr. Mark odpověděl, že to stačilo. S Kršákem jsme se rozhodli, že najdeme spojence v Praze. Šli jsme opět za Fedorem Gálem, ten už se nesmál, protože věděl, že na Slovensku jsme vyhráli. Řekl, že se přidá a bude dělat sociologickou část. Navrhoval ještě Josefa Alána a Vlastimila Venclíka. Měli jsme tým pěti velmi chytrých chlapů, ale zjistili jsme, že nemáme odborníka na televizi. Kdo z toho udělá televizi, ptali jsme se. Kršák řekl, že Vovka.
EURO: Vy jste Vladimíra Železného znal?
HUNČíK: Párkrát jsem ho potkal jako mluvčího premiéra Petra Pitharta. Železnému, jehož úřednická kariéra Pithartovým pádem skončila, se nejdříve do televize nechtělo, protože se měl stát českým dealerem jednoho švýcarského výrobce šampaňského. Navíc měl rodinné problémy, potřeboval normální práci a nechtělo se mu do dobrodružství s námi. Nakonec jsme ho přemluvili, že nemusí vstoupit do firmy, může klidně prodávat švýcarské šampaňské, ale – jelikož měl dobré kontakty - ať nám pomůže lobbovat. Měl ale podmínku, že získáme-li licenci, přidá se.
EURO: Licenci jste vyhráli, ale jak jste řešili financování?
HUNČÍK: S Palmerem jsme byli stále v kontaktu. Držel nám palce. A když se ptal, zda s ním počítáme, řekl jsem mu, že jiného finančního spojence nemáme. Hovořil jsem o něm i se svými podílníky v CET 21. Mezitím jsem zjistil, že za Palmerem stojí Ronald Lauder, kterého jsem bral také za rodáka ze střední Evropy, vždyť jeho maminka je z Budapešti. Vycházel jsem z toho, že je proto myšlenka středoevropské televize bude lákat.
EURO: Kdo jednal s investory?
HUNČÍK: Finančníkům bylo jasné, že televizi nerozumím, ale měl jsem pověst velkého kouzelníka, který umí zařídit licence. Problém bylo, že Kršák, Alán, Venclík ani Gál nemluvili anglicky a nerozuměli komerční televizi.
EURO: Ale vy jste nechtěli komerční televizi…
HUNČÍK: …ale Američani ji chtěli od prvního okamžiku. Jediný, kdo na to okamžitě pozitivně reagoval, byl Vladimír. A když jsme oficiálně převzali licenci, už byla rozehraná zvláštní partie mezi Vladimírem a finančníky kolem Laudera. CET 21 se octla trochu v ofsajdu.
EURO: Měli jste licenci, ale peníze ne.
HUNČÍK: Byli jsme na tom dokonce tak špatně, že když jsme zakládali firmu, museli jsme si vzít úvěr na zaplacení 100 tisíc korun. Každý dvacet tisíc. U prezidenta Havla jsem jako poradce bral 7600 korun měsíčně. Na jedné straně stáli investoři se 40 miliony dolary, za nimi štáb odborníků na komerční televizi a Vladimír. Ten za čtvrt hodiny dokázal s Američany navázat mnohem intenzivnější kontakty než já za rok. Za mnou stála skupina paličatých intelektuálů, která stále dokola opakovala, že chce jinou televizi.
EURO: Hovořil jste o nové situaci s Markem Palmerem?
HUNČÍK: Mark mi řekl, že něco jako středoevropská entita neexistuje a že oni chtějí dělat skvělou komerční televizi. Mohli jsme licenci vrátit s tím, že komerční televizi dělat nechceme, nebo souhlasit s investorem. Začali jsme smlouvat, aby se původní koncepce zcela nevytratila. Všechno nám slíbili, ale v průběhu jednoho roku, za kterou se programová struktura pod vedením Vladimíra vytvářela, bylo jasné, že jsme prohráli.
EURO: Železný už měl tenkrát podíl v CET 21?
HUNČÍK: Rozdělili jsme podíly tak, že každý dostal 16,67 procent podílu, jak jsme se dohodli.
EURO: Ale v televizi už vládl Železný.
HUNČÍK: Byli jsme konfrontováni velmi tvrdými podmínkami. CET 21 neměla kapitál, tudíž nemohla provozovat televizi, musela být založená ČNTS. Američani nechtěli vložit peníze do podniku, kde šest pro ně málo známých pánů má po 16,67 procent majetku a nikdo z nich nemá peníze. Popravdě řečeno, televizi jsme příliš nerozuměli, ale byznysu už vůbec ne.
EURO: Jaký podíl jste dostali v ČNTS?
HUNČÍK: Každý spolumajitel CET 21 dostal dvě procenta, což – jak nám bylo řečeno - odpovídalo anglosaským normám. Měli jsme se chovat jako malí podílníci: nemohli jsme do Novy mluvit. CET 21 tedy měla dvanáct procent v ČNTS. Vladimír se stal generálním ředitelem.
EURO: Proč jste neřekli, že za těchto podmínek do toho nepůjdete?
HUNČÍK: Vyčítá se nám to dodnes. Ale obrovsky nás fascinovalo, že jsme majitelé televize, ač jsme ani netušili, kolik je v ní peněz. Nova se s velkou parádou objevila na trhu skutečně jako nova na nebi a dodnes nemá v žádné zemi obdobu. Sedmdesátiprocentní sledovanost neměla žádná televize a nebylo lehké z ní jen tak odejít. Je také pravda, že jsme měli poměrně dobré vztahy s Vladimírem. Sliboval hory doly: „Kluci, klid, nebojte se, musíme to rozjet. Víte, Američani jsou ochotni jít pouze do komerční televize, do zábavy, ale jakmile se stabilizujeme, přijdou na řadu vaše nápady, diskuse na společenská témata, komentování průzkumů veřejného mínění a intelektuální zpravodajství.“ To jsme poslouchali půldruhého roku, až jsme nakonec zjistili, že ze slibů nebude nic.
EURO: Věděli jste, kolik Nova vynáší?
HUNČÍK: Nevěděli. Navíc, jak jsem řekl, neměli jsme peníze a nemohli jsme ani najmout právníky, kteří by nás zastupovali. Udělali jsme obrovskou chybu, že jsme neměli od začátku advokáty, kteří by nás upozornili, do čeho jít a do čeho nejít. Další problém představoval střet mezi Kršákem a Železným. Z psychiatrického hlediska jde o naprosto stejné akcentované osobnosti s megalomanskými sklony, oba chtěli vládnout, dominovat, oba chtěli dělat televizi. Pro nás čtyři (Alán, Gál, Hunčík a Venclík – pozn. red.) bylo jasné, že když je třeba udělat televizi na zelené louce, Vladimír to dokáže, ale Kršák, který neuměl ani anglicky, ne. Snažili jsme se je usmiřovat.
EURO: Co chtěl Kršák?
HUNČÍK: Neřekl, co chce, říkal jen to, co nechce. Kritizoval Vladimíra, že hraje proti nám. Když se na to dívám dnes, vím, že měl v zásadě pravdu. Řekl jsem Vladimírovi, aby ho na Nově zaměstnal, ať mu dá symbolickou funkci. Ale když jsme hlasovali, zda budeme chtít nějaké výkonné funkce, Kršák byl proti. Chtěl se stát nezávislým poradcem, který může do všeho mluvit a spolurozhodovat. Vladimír se mu marně snažil vysvětlit, že takto firma fungovat nemůže. Bohužel, udělali jsme další chybu, že, ač jsme mohli, nešli jsme do Novy pracovat jako zaměstnanci.
EURO: Takže proto, aby CET 21 mohla vystupovat jednotně, museli jste se rozhodnout mezi Kršákem a Železným?
HUNČÍK: Postavili jsme se na stranu Železného. Bohužel, Američané také zjistili, že se vlastníci licence hádají. Vladimír byl na jejich straně, Kršák naprostý protipól a my čtyři jsme jednou hlasovali tak, podruhé jinak. Snažili jsme se postupovat racionálně, ale octli jsme se pomalu mimo rozhodování. A to natolik, že dodnes nevím, jak a kdy došlo k některým změnám v CET 21. Když se objevil Aleš Rozehnal, kterého přivedl Gál s tím, že je to nadaný advokát, oddechli jsem si: Konečně budeme mít vlastního právníka! Do té doby jsme totiž nedostali ani korunu a věděli jsme, že se kolem televize točí velké peníze. V této době jsme poprvé slyšeli, že prý existují různé firmy ze skupiny Nova na Bahamách, v Monaku a všude možně. Neviděli jsme do hospodaření, ale měli jsme podezření, že zisky z Novy různými kanály někam odtékají. Hádali jsme se. Strašně jsem se styděl, když Vladimír křičel na Fedora, že ničemu nerozumí a jako malý podílník má držet hubu. Fedorovi strašně vadilo, že se s ním někdo baví jako se psem.
EURO: Skutečně jste nedostali nic? HUNČÍK: Bydlel jsem jako dříve, ve čtyřpokojovém bytě v osmém patře paneláku, jezdil jsem dvacet let starým malým fiatem 127 a tvrdě pracoval. Na přelomu roku 1996 se najednou objevil Vladimír a řekl, že byla valná hromada a máme na vybranou: Buď budeme do konce života žít tak, jak žijeme (ačkoliv máme televizní licenci, ovšem náš celkem desetiprocentní podíl v ČNTS bude při hlasování o vyplácení dividend stejně vždy přehlasován), nebo prodáme vše Američanům. Vladimír řekl, že televize už běží čtvrtým rokem, a to je prý ideální doba na prodej. Fedor mu za to poděkoval a prodal celý svůj podíl.
EURO: Železnému?
HUNČÍK: Ano. Nikdo nevěděl, jaké měl dohody s Američany. Když jsme se několik let později dozvěděli, že z peněz, co byli Američani ochotni obětovat na nákup našich podílů, jsme dohromady dostali jen 30 procent, tak jsme byli dost šokováni.
EURO: Co jste dělal vy?
HUNČÍK: Měl jsem obrovské dilema: emocionálně jsem byl spojen s televizí, protože když se moji kamarádi dívali na Novu, říkali, že se koukají na Hunčíkovu televizi. Stále jsem měl naději, že se něco změní, proto jsem prodal Vladimírovi pouze 75 procent svého podílu, tedy dvanáct procent z CET 21. Alán prodal osm, Venclík také osm.
EURO: Železný tedy získal 60 procent.
HUNČÍK: Proto vypukla válka mezi CME a Vladimírem. Pokud vím, šlo o to, že Američani chtěli prodat Novu jedné skandinávské společnosti. Vladimír prý na to řekl, že on nebojoval proto, aby to celé odvezli nějací Skandinávci, a rozpoutal svou svatou válku proti Lauderovi. V této válce se ventilovala informace, zda my, co jsme prodali své podíly, víme, kolik peněz na to vyčlenila CME, zda je nám známo, že si Vladimír 70 procent této sumy údajně strčil do kapsy, že podíly nekoupil za tolik, za kolik měl. Američani se nás snažili přesvědčit, abychom je svými zbývajícími podíly v CET 21 podpořili. Vladimír se snažil získat Kršáka.
EURO: Co vám CME slíbila?
HUNČÍK: Podmínky byly absolutně ponižující. Měli jsme dostat každý zhruba milion korun a poté, co vyprší platnost licence a co ji znovu získají, bychom získali další peníze. Je třeba dodat, že s Alánem, Venclíkem a Kršákem se Lauder potkal poprvé až tenkrát, což bylo neuvěřitelně povýšenecké chování.
EURO: Jak mohl koupit Železný podíly pro sebe, když je měl koupit pro CME za její peníze?
HUNČÍK: V právě v tom spočívá Vladimírovo kouzelnictví a první velký konflikt s Lauderem. Údajně dostal půjčku na nákup podílů pro sebe a Američanům prý vrátil peníze. S námi jednal z pověření Laudera.
EURO: Vy jste mysleli, že podíly prodáváte Američanům?
HUNČÍK: Mysleli jsme, že se podíly v CET 21 přes Vladimíra dostanou k Lauderovi. Potom ale přišel Kršákův geniální tah hodný barona Prášila. Od začátku prohlašoval, že televizi má řídit držitel licence a jemu prý náleží všechno, včetně příjmů z reklamy. Přičemž české soudy a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání říkaly, že ne, že je to věc ČNTS. Když ale Vladimír už měl 60 procent v CET 21 a když zjistil, že CME jedná se Skandinávci, najednou řekl: „Kluci, vždyť ten Kršák má pravdu! Ten měl celou dobu pravdu! Jak to, že jsem na to sám nepřišel? Dokonce i právníci říkají, že je to tak.“ Američanům, kteří všechny peníze měli v ČNTS, po jednáních s právníky Vladimír prý řekl: Milí přátelé, promiňte, ale jste majiteli malé ČNTS na periférii televize Nova, já rozhoduji o všem.
EURO: Proč jste se nepřidali k Lauderovi?
HUNČÍK: Protože s námi celou dobu nejednali jako s lidmi a jejich podmínky byly směšné.
EURO: A jak se k vám choval Železný?
HUNČÍK: Když nás potřeboval, tak byl opět strašně milý a pokorný. Začal nám vykládat: „Hoši, pochopte, doposud tu vládli Američani, nemějte mi to za zlé, nemohl jsem dělat jinou televizi, já jsem také intelektuál, jako vy, myslíte, že mně se snad líbí vysílat ty hloupé seriály a různé hovadiny jednu za druhou, televize teď konečně patří nám, konečně jsme svobodní, uděláme to, o čem jsme se bavili na začátku.“ Museli jsme se rozhodnout. U Alána a Venclíka hrálo určitou roli i české cítění, já jsem si Vladimíra vážil jako geniálního televizního odborníka, i když jako psychiatr jsem měl jeho osobnost přečtenou.
EURO: Co si o této osobnosti myslíte?
HUNČÍK: Je nesmírně akcentovanou osobností, která nikdy nelže, protože vždy věří tomu, co právě říká, ale co tvrdí dnes, zítra už neodpovídá skutečnosti. Někdy mi hodně připomíná Mečiara: verbální žonglování, v případě Vladimíra v češtině i v angličtině, děsivá schopnost přemlouvání, sugestivita, obrovská lexikální paměť a podobně. Podívám-li se ale na to, kolik je v něm kreativity, tak musím, říci, že už tolik ne. Jednou nás pozval, aby nám ukázal svoji sbírku obrazů. O každém hovořil patnáct minut, ale když jsem se podíval do lexikonu, vyšlo najevo, že Vladimír řekl jen to, co je v knize. Je to totálně osamělý člověk. Když vedle něj někdo má vážné problémy, podívá se a řekne, chudák, ale potom okamžitě začne hovořit o problémech své televize Nova. Obrovské ego. Kdo mu pomáhá, toho přijme, kdo se mu příčí, jako Fedor nebo Kršák, toho zavrhne. Museli jsme vybrat mezi americkou obchodní skupinou, kterou jsme neznali, a která nás do televize nechtěla pustit, nebo mezi Vladimírem, který do nás hučel, že od zítřka bude všechno jinak.
EURO: Tak jste si podruhé vybrali Železného.
HUNČÍK: Podrželi jsme ho, ale v roce 1999 už situace nebyla růžová. Začaly žaloby, Američani říkali, že jejich kroky se už netýkají jen Vladimíra, ale všechny, co jsou v CET 21, protože smlouvy, co CME považuje za nelegální, podepsal nejen Železný, ale i další podílníci. Měl jsem to štěstí, že bydlím 400 kilometrů od Prahy a na jednání o Nově jsem skoro nechodil, protože jsem zjistil, že to nemá smysl. Zastupoval mne Aleš Rozehnal a důvěřoval jsem mu. Každý rozumný člověk podepisuje, co mu jeho právník, kterého velmi slušně platí, doporučuje.
EURO: Věřili jste, že se Železný změní?
HUNČÍK: Bohužel ano. Ale od okamžiku, co zjistil, že situace se stabilizovala, začal předvádět to, co dříve. Když jsme chtěli do televize mluvit, křičel na nás, choval se hrubě a říkal nám, abychom se chovali jako malí podílníci. Na všechno odpovídal: Ne, ne, ne! Choval se jako Andrej Gromiko, který měl přezdívku Mr. Nět. Proto jsme na konci loňského roku jsme s Alánem a Venclíkem zjistili, že musíme naše podíly spojit do jedné firmy a založili jsme akciovou společnost Vilja, která bude mít přes 20 procent v CET 21, a že takto snad naše slovo bude mít větší sílu.
EURO: Alán a Venclík měli po 8,5 procenta a vy 4,3.
HUNČÍK: Poté, co Vladimírovi byl odebrán jeho podíl, Vilja vyhoupla zhruba na 25 procent. Jak vznikl Edikon a jak mohly firmy kolem Jiřího Šmejce získat Vladimírův podíl, nevím. Nechápu. Jasné je jen to, že když začaly soudní spory s Američany, už se dalo tušit, že vše skončí exekucí majetku. Proto se jeho podíl v CET 21 se převedl na jiné firmy.
EURO: Jak se choval Šmejc?
HUNČíK: Byl už tři roky v televizi, a ani ho nenapadlo, že by se s námi, spolumajiteli licence, jednal. Když jsme žádali nějaké dokumenty, bylo nám řečeno, že jsme malí podílníci, nemáme na to právo. Se Šmejcem jsme se setkali poprvé před několika měsíci.
EURO: Proč jste dali firmě zrovna jméno Vilja?
HUNČÍK: Je to hezké maďarské ženské jméno, a tak se jmenuje i postava jedné operety Ference Lehára.
EURO: Proč jste rozhodli firmu prodat?
HUNČÍK: Nám nikdo nic neříkal, informace jsme získali zejména z novin, kde byly hrůzostrašné zprávy, že v neprůhledné majetkové struktuře nikdo přesně neví kam jdou peníze. Pro nás se situace radikálně změnila, protože podíl Vilji najednou začal mít váhu. Zatčení Rozehnala, který byl i mým právníkem, pro mne znamenalo šok. Nevěděli jsme, co se vyšetřuje, zda sedí za Vladimíra, nebo za sebe. Do toho přišla zpráva o nějaké lichtenštejnské nadaci, o které jsme vůbec nevěděli. Také se psalo, že Nova pro MEF Holding je slepice snášející zlaté vejce. Navíc jak sleduji arbitráž, je možné, že ji český stát prohraje. Pohár přetekl, sedli jsme si a řekli, že tak to dál nejde. Jakmile Rozehnala pustili z vazby, žádali jsme schůzku se Železným a se Šmejcem, aby nám všechno vysvětlili.
EURO: A vysvětlili vám to?
HUNČÍK: Šmejce jsem do té doby viděl jen v televizi a v novinách. Na začátku jsem mu řekl, že má u mne minus padesát bodů. Když nám vysvětlil svoje plány, sdělil jsem mu, že teď má nula bodů a že bychom se měli setkat tak desetkrát, abych mu začal věřit. Věděli jsme, že Vilje žádná banka peníze nedá a zeptali jsme se Šmejce, zda pokud koupí náš podíl, dokáže zajistit finanční stabilitu pro Novu, nebo ne. Šmejc půldruhé hodiny hovořil o rizikových faktorech, o nevypočitatelnosti některých obchodů, načež jsme mu řekli, že jsme nepřišli hovořit o nevypočitatelnosti, ale o opaku, o finanční jistotě. Nám skutečně nešlo jen o to, abychom dostali další peníze. Osobně mám stále silnou emocionální vazbu na Novu, protože je moje dítě. Stejně jako televize Joj.
EURO: Jak to?
HUNČÍK: Nevzdal jsem nikdy myšlenky sítě středoevropských televizí. Licenci na Slovensku jsem psal s Marcelem Dekanovským a dvakrát jsme s ní vyhráli. Když jsme poprvé vyhráli v roce 1994 a poslanci zjistili, že v ní figuruje Hunčík, okamžitě hlasovali proti. Proto jsem po vyšachování Američanů z Novy přemlouval Vladimíra pro spolupráci s Dekanovským, abychom vytvořili něco v duchu společného Československa, a že později uvidíme, zda najdeme partnera v Maďarsku a jinde. Chtěl jsem, aby ve střední Evropě existovala i jiná úroveň televizí, nejen pouze ty povrchní, nesnesitelně idiotské, mexicko-seriální komerční kanály.
EURO: Proč jste Šmejcovi neprodali Vilju?
HUNČÍK: Nepřesvědčil mne, že je silným partnerem, který dokáže Novu dlouhodobě držet nad vodou. Proto jsme začali rychle hledat další možnosti a mezi jinými se i přihlásil PPF. Nejsem byznysmen, ale psychiatr. Pro mne při jednáních z velké části rozhodují duševní faktory. Když jsem v duchu postavil vedle sebe Šmejce a Vladimíra, jehož už znám více než deset let, a lidi z PPF, nejen Petra Kellnera, tak jsem - sportovně řečeno - viděl rozdíl třídy. Navíc jsme získali informace o finanční síle PPF a zdálo se nám, že by Novu zvládl bez problémů. I když vím, že by televizi nakonec prodal, protože ti lidé nejsou z mediální branže. Z rozhovorů jsem ale nabyl dojmu, že pro ně nejde výlučně o obchodní transakci a že v rámci stabilizace neklesne dál na úroveň televize Nova, ale naopak. Proto jsem se snažil přemluvit Kršáka, pro kterého je osud Novy také nesmírně důležitý, aby se zachoval tak, jako Vilja.
EURO: Šmejc tvrdí, že měl na Vilju opci a že jste ji nemohli prodat PPF. Je to pravda?
HUNČÍK: Když jsme Vilju zakládali, jedna z možností byla prodat ji Vladimírovi. Ale majitelé Vilji neměli vůči nikomu takový závazek, který by vyloučil, že firmu prodáme partnerovi, který se nám bude jevit jako nejvýhodnější pro Novu. Situace je totiž taková, že Nova ke své stabilizaci potřebuje tolik peněz, že kromě firmy Petra Kellnera tuto částku momentálně nikdo nemůže zajistit.
