Mimo hlavní zájem veřejnosti dohasíná jedna někdejší politická naděje. Její jméno je Jiří Dienstbier. Anatomie jeho pádu si přitom zaslouží velkou pozornost, protože vypovídá mnohé o poměrech v nejsilnější vládní straně a její budoucnosti.
Jiří Dienstbier, model 2012: ČSSD vytahuje do prezidentské kampaně nadějného politika, nositele jména symbolizujícího levicové demokratické tradice. Dienstbiera prosazuje předseda strany Bohuslav Sobotka i přes nevůli části partaje. Tímhle krokem se ČSSD odvrací od Miloše Zemana. Jinými slovy řečeno, ještě před třemi lety stál Bohuslavu Sobotkovi Jiří Dienstbier za to, aby si navěky Miloše Zemana znepřátelil, a podstoupil riziko, že pokud bude Zeman prezidentem, vláda s účastí ČSSD to bude mít sakra těžké.
Jiří Dienstbier, 2013: Propadl v prezidentských volbách, kandidatura ale přitáhla pozornost na jeho tvář. Po lánské schůzce 26. října stojí po boku Bohuslava Sobotky, byť se zpočátku zdá, že to má předseda spočítané. Oba politici si už nemohou být blíže. Když se v lednu 2014 sestavuje vláda, Jiří Dienstbier se stává ministrem pro legislativu a lidská práva.
Usednutím Dienstbiera do úřadu končí jeho drive. Když se v roce 2014 schvaluje služební zákon, otevřeně jde proti premiérovi a prosazuje vlastní původní verzi zákona proti kompromisu vyjednanému v koalici. Co na tom, že měl tehdy pravdu, premiér mu jeho výstupy už nezapomene.
Předobraz Dienstbierova pádu hledejme v jeho domovské pražské ČSSD. Před volbami do zastupitelstva v roce 2010 byl ještě lídrem kandidátky a kandidátem na primátora, ale neprosadil se. Pak drtivě prohrál stranické volby o šéfa Prahy s Petrem Hulinským, který přes Dienstbierův odpor dohodl na magistrátu koalici s ODS. Poměr sil v pražské ČSSD je stejný dodnes. Byť Hulinský Prahu nevede, má silný vliv i na celostátní úrovni. Je to potřebná spojka strany na Hrad.
Komentář Petra Holce: Sobotka bouchl do stolu... A všichni se znovu smějí
V tomhle světle viděno, byla „velká“ politika pro Dienstbiera únikem, jenže jeho prokletí ho dohnalo. Na loňském březnovém sjezdu pohořel. Nestal se prvním místopředsedou (podpora 75 delegátů hovoří za vše) a nedočkal se ani podpory Bohuslava Sobotky. Údajně kvůli svému radikalismu a individualismu.
Dienstbierovy povahové rysy ho vedly do stále větší izolace. A bez premiéra nebyl už ve straně nikdo, kdo by ho podržel. Navíc když v průzkumech popularity je jeho jméno už dlouho na chvostu.
Jiří Dienstbier dělá nyní stejnou chybu. Své odvolání nebere s nadhledem a klidně, jak je u politika potřeba, ale trochu hystericky křičí, že za tím stojí pražští kmotři, a že brzo sundají i premiéra. JD není v tuto chvíli pomoci. Byť má ve spoustě věcí pravdu, nedokáže vykonávat elementární politické úkony. Za takových okolností by se ho musela zbavit každá partaj.
Zajímavější ale je podívat se na to, co chce ČSSD odvoláním Dienstbiera říci. Bohuslav Sobotka tím dělá další vstřícný krok směrem k prezidentovi a křídlu ve straně, které je mu blízké. Dost zřejmě si připravuje půdu pro jarní sjezd, kde se bude volit nový předseda. Změnou nepopulární tváře také leští upadající obraz strany, jejíž preference se pohybují na úrovni KSČM. Ve výsledku rovnice sečteno, bojuje o přežití.
