Kapitola 225
Diletanti, nebo zločinci? * Proč mít rád bombu * Ďábel se skrývá v maličkostech
Diletanti, nebo zločinci?
Senátor Jiří Dienstbier nedávno zkritizoval odcházejícího ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Pavla Žáčka a předsedkyni jeho rady Naděždu Kavalírovou. Za několik dní se na něho „náhodou“ objevila informace, že byl v šedesátých letech veden jako spolupracovník vojenské tajné služby, nositel krycí adresy. Zda Dienstbier takto skutečně fungoval, se prý nepodařilo zjistit, protože příslušný svazek byl údajně skartován.
Den nato už bylo vše jinak. Mluvčí ÚSTR Jiří Reichl řekl, že „svazek je od archivu Zpravodajské služby Generálního štábu nedelimitován“. Tento enigmatický výrok posloužil jako obezlička k následnému konstatování, že svazek nebyl skartován, ale je „od podzimu založen v žádosti bývalého senátora Martina Mejstříka, který si o něj požádal loni v létě“. Po seznámení se svazkem pak nějací chytrolíni napsali, že Dienstbier měl přeposílat tajnou poštu zpravodajců, ale že z jeho strany „nešlo o vědomou spolupráci“.
Co z toho všeho vyvodit? Že má ÚSTR v podřízeném archivu pěkný binec až brajgl? Nebo si dělá z lidí a z novinářů blázny? Něco jim pokoutně naznačí a pak je nechá fantazírovat na základě prostých záznamů v registrech? A přitom úmyslně mlží a skrývá svazky, které by věci pomohly uvést na pravou míru? Nepřekvapí ani Mejstříkovy lustrační aktivity. Stejně jako jeho lenost. Půl roku mu v tom zabordeleném archivu silážují spisy!
Pak není divu, že rozvášněné mysli diletantských badatelů nám Dienstbiera vykreslují ve stylu Werichovy Královny koloběžky. Přeposílal špiónům dopisy, a nevěděl o tom. Nebo je nepřeposílal a věděl o tom? Nebo co? Diletanti nevědí, museli by přemýšlet hlavou. Je jim jedno, když někoho poplivou. Kdyby však byli někým vehnáni na tenký led dohadů a pak úmyslně ponecháni na pospas své rozbujelé fantazii – ke všemu bez dokumentů, které jsou jinak přístupné – pak by už šlo ze strany skrytých iniciátorů o úmyslné činění zla. A navíc v organizované formě.
Proč mít rád bombu
Geniální titul filmu režiséra Stanleyho Kubricka – Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu – nedá člověku spát ani po letech. Legrace o atomové bombě tne do živého. Obzvlášť v době, kdy Severní Korea údajně připravuje třetí jaderný test, a celý svět, který hrdinně brojí proti bezjadernému Íránu, je pěkně zticha. Bojí se Severokorejců, protože mají bombu? Nebo je jim to jedno, protože v Severní Koreji není ropa, a řeči o bombě jsou jen záminkou, jak štengrovat Írán?
Každopádně se nelze divit íránským (zatím jen) řečem o snaze mít někdy v neurčité budoucnosti jaderné zbraně. Indie ani Pákistán se nikoho neptaly – stejně jako žádná z dalších jaderných velmocí – a bombu si pořídily. Proto není jasné, kde se bere ta smělost umravňovat Írán. A svým pasivním postojem vůči Severní Koreji jen Íráncům dávají příklad, co dělat. Stačí mít bombu a nebudou si muset dělat starosti.
Ďábel se skrývá v maličkostech
V Bratislavě mají Karadžičovu ulici. Nevíme, kterého Karadžiče si Bratislavané připomínají. Těžko se však budeme mýlit, budeme-li se domnívat, že to není onen v Haagu souzený Karadžič. Ale stejně! Napsáno to nikde není a chvilka úleku je zbytečná.
Polsko postihla velká tragédie. Následně budou činěny různé pietní a další symbolické úkony. Již se objevily návrhy pojmenovat po polském prezidentovi třeba nějakou ulici nebo náměstí. V tom případě by bylo uctivé a vhodné místo pojmenovat plným jménem, tedy po Lechu Kaczyńském. K vysvětlení této obezřetnosti stačí vyhledat jméno Kaczyński třeba ve Wikipedii. Kromě oněch polských politiků tam je i Theodore Kaczyński, nechvalně známý jako Unabomber. Terorista, který svými bombami v dopisech tři osoby usmrtil a více než dvacet zranil. Možnost takové záměny by opravdu nebyla pietní.
