Ačkoli veřejnost sotva znala jeho jméno, jakožto hlavní designér firmy Braun věnující se výrobě spotřební elektroniky byl jedním z nejvlivnějších návrhářů druhé poloviny dvacátého století. Odborné kruhy totiž zaujalo to, co veřejnosti připadalo samozřejmé. Elegantní, lehce pochopitelný a až přísně jednoduchý vizuální jazyk, který je příznačný pro celou jeho tvorbu.
Dieter Rams, o němž všichni kolegové mluví s největším uznáním, sestavil jakési designérské desatero:
Dobrý design je inovativní.
Dobrý design dělá předmět užitečným.
Dobrý design je estetický.
Dobrý design osvětluje podstatu a účel produktu.
Dobrý design je upřímný.
Dobrý design je trvalý.
Dobrý design je precizní až do posledního šroubku.
Dobrý design je ekologický.
Dobrý design je co možná nejméně okázalý design.
Počítáte dobře, přikázání je devět. Prozatím…
Stovky výrobků, které mu vznikaly pod rukama, jeho přesvědčení věrně odrážely. Na počátku kariéry mu přispěchaly na pomoc i dějiny, neboť své první návrhy začal tvořit v době, kdy Evropa po otřesu způsobeném válečnou tragédií začínala žít nový život. Jedním z nejslibněji se rozbíhajících průmyslových odvětví byla právě výroba elektronických přístrojů a velké firmy se v konkurenčním boji snažily přivést na trh dlouho utajované inovace vojenských technologií.
Byla to doba, kdy se mladší lidé už nemínili spokojit s rádii, hracími strojky a televizory zavřenými do vypulírovaných truhliček a skříněk, ať už je babičky leštily a voskovaly, jak chtěly. Pro novou generaci představovala elektronika a s ní spojená hudba, zprávy i zábava užitkový předmět, a ne ozdobu bytu.
Pryč s dřevem a leštěnkou
Rams dospěl bezprostředně po válce. V dětství velmi rád trávil čas v dědečkově truhlářské dílně, kde starého pána pozoroval při práci. Podle legendy dokonce přerušil studium architektury, aby se mohl stát truhlářským učněm. V padesátých letech ovšem pokračoval ve studiích na institutu designu v Ulmu, z něhož se stala přímo legendární škola. Institut založil v poválečných letech Max Bill a velmi rychle se z něj stal jakýsi druhý Bauhaus, jenž se v architektuře, stejně jako v průmyslovém designu pokoušel najít estetiku měnících se časů. Zvláštní péči Max Bill věnoval technické a filozofické definici „dobrého designu“. Své kolegy, tedy učitele, vybíral s velkou obezřetností a ve všech oblastech hledal nové a moderní, avšak užitečné formy. Jinými slovy pokračovali zhruba tam, kde někdejší výmarská škola skončila. Heslo Miese van der Roheho „Méně je více“ se stalo výchozím bodem Billovy filozofie. Kdo například nosil několik týdnů některé z klasicky jednoduchých náramkových hodinek navržených pro Junghaus, dobře už ví, o co tu kráčí. Potom už totiž není tak lehké vzít si jiné hodinky – všechny se zdály příliš zdobné, možná až kýčovité, a přece jim něco scházelo: přesné vyzdvižení podstaty.
Nebyla proto náhoda, že bratři Braunové požádali právě Maxe Billa, aby jim doporučil tým designérů, který by odpovídal požadavkům nové doby. Tak se k firmě Braun dostal také mladý Rams spolu se svým učitelem Hansem Gugelotem. Zpočátku se věnoval přípravám výstav a interiérovému návrhářství, postupně ho však čím dál více lákaly produkty.
Prvním významným úspěchem jejich týmu bylo v polovině padesátých let rádio kombinované s gramofonem. Odvážně zavrhli tradiční dřevěnou bednu, bez níž se tyto přístroje zdály téměř nemyslitelné, a umístili elektrické obvody a konstrukce do lehké kovové krabičky. Tlačítka a potenciometry, které se až dosud schovávaly, se najednou ocitly na čelní straně přístroje a gramofon dostal průhledný plastový kryt. Moderní linie a průhledné víko se zalíbily a byly všeobecně ceněny jako elegantní, technicky vyspělé a módní. Zájem vzbudilo i to, že bylo možné vidět práci mechanických dílů, konkrétně otáčení gramofonového talíře. Úspěchu si povšimla též konkurence a průhledné víko se stalo během několika měsíců standardem.
Jak vypadá Hi-Fi
V následující dekádě se vkus veřejnosti změnil. A pokročila také technika. Mezi Ramsovy významnější inovace stereozařízení patřilo oddělení reproduktorů, později je umístil na elegantní malé stojánky. I tuto novinku opět převzalo celé průmyslové odvětví.
Když koncem šedesátých let výrazně vzrostla role zařízení Hi-Fi, Rams opustil do té doby koherentní barevný svět světle šedé a bílé, který evokoval preciznost, a zavedl nekompromisní černou. Ovládací prvky (při jejichž umísťování vždy pečlivě dbal, aby bylo ovládání co nejsnazší a vždy po ruce) zvětšil, čímž položil základ vzhledu Hi-Fi zařízení, který poté ve světě zesilovačů a kazetových magnetofonů dominoval bezmála třicet let. Tento vzhled později přenesl i na jiné produkty, třeba na hodinky a kalkulačky. Kapesní kalkulátor ET 44 je vynikajícím příkladem Ramsova designérského stylu. Ergonomická tlačítka mírně vystupovala z jednoduchého tmavě šedivého podkladu a vedle jednoduchého použití dodávala přístroji vážný výraz spolehlivosti.
Ramsův styl nesly i první kalkulátory využívající integrovaných obvodů. Díky vývoji technologie se do té doby nesmírně drahé přístroje staly takřka ze dne na den směšně levné. A snížila se nejen jejich cena, nýbrž i velikost. Těžkopádné kovové krabice nahradily elegantní tenké plastové přístroje, tak akorát do kapsy. Jejich forma však zachovávala vážné a důležité image šikovných pomůcek. V pojetí tlačítek se skvěle uplatnila Ramsova základní zásada, totiž přesné a výstižné použití barev. Tlačítka kalkulačky ET 44 jsou přehledná, na první pohled jasná, zároveň vypadají přitažlivě a jednoduše. Zkrátka a dobře, vznikl jakýsi „iPod“ tehdejší doby. Nikoli náhodou se dnešní produkty firmy Apple někdy přirovnávají k návrhům tohoto evropského předchůdce.
Vyrob si sám
Rams také objevil oblast, kde mohl holdovat svým „slabostem“. Sám kuřák, rád navrhoval zapalovače, o čemž svědčí bezpočet povedených modelů, jako například proslavený luxusní zapalovač ve tvaru cylindru T2. Tento předmět jednoduchých, čistých linií dodnes někteří kunsthistorici považují za podstatu minimalismu.
V nábytkovém designu se zase připomíná Ramsův modulární systém polic, které lze snadno přizpůsobit vlastním potřebám. Rozhodně předběhl svou dobu. Na polici vyrobenou podle vlastního návrhu poté umístil stereopřehrávač vlastní provenience, k tomu si případně připálil vlastním zapalovačem a pak už se mohl jen spokojeně usadit, aby se zaposlouchal.
Ve srovnání s dnešními hvězdami designu typu Philippa Starcka či Rona Arada, kterým nechybí obrovské ego, chyboval snad – lze-li to tak vůbec nazvat či chápat – pouze v jednom, a sice v posledním ze svých přikázání: „Dobrý design je co možná nejméně okázalý design.“
