Vzezření telekomunikačního trhu je nezdravé. Příznaky patologického vývoje jsou zřejmé: vyostřující se spory mezi operátory, nepodepsané propojovací dohody, neplacení poplatků, reálné nebezpečí rozpojování sítí, vyhrožování žalobami na regulátora, vysoké hovorné, velmi drahý přístup na internet.
Pro snazší pochopení situace je stravitelnější použít adekvátních příměrů ze světa železnic. Představme si, že by České dráhy byly kompletně zprivatizovány, se všemi vagóny, kolejemi, nádražími, tunely. Majitelem by se mohla stát třeba Deutsche Bahn nebo francouzská SNCF. Monopolní státní struktura by se změnila v privátní monopol, poskytující nejen služby, ale vlastnící i veškerý „hardware“. Velkorysá vláda by ovšem umožnila, aby na trh vstoupili i noví dopravci. Řekla by jim: pokud chcete přepravovat zboží a cestující, postavte si vlastní železniční tratě, případně se nějak domluvte s Českými drahami, za jakých okolností jsou ochotny vás na koleje pustit.
Nové železniční firmy tedy začínají paralelně natahovat své vlastní koleje do velkých měst, z Prahy do Brna, do Ostravy, Plzně… Staví také vlečky do některých fabrik. Ovšem budovat konkurenční lokální tratě, kupříkladu z Olbarmovic do Sedlčan, se jim zdá být vzhledem ke slabé intenzitě provozu neekonomické. Ze stejných důvodů nikdy nepostaví vlečku do truhlárny pana Nováka ve Volarech. V těchto případech se alternativní dopravci snaží domluvit s Českými drahami, za jakých okolností by jim přejezd vláčků po konkurenčních kolejích umožnily. Jenže, proč by největší firma a její akcionáři do své sítě pouštěli nějakého vetřelce za levno a bez obstrukcí? Nemají k tomu sebemenší důvod. Chcete k nám, tak koukejte zaplatit, kolik žádáme, jinak máte smůlu!
Příslušný pražský ouřada, který má firemní spory o poplatky za přejezd po cizích tratí rozhodovat, nemá dost sil, prostředků a schopností, aby účinně zakročil. Menší dopravci proto veřejně prohlašují, že občany za těchto cenových podmínek, které jim přinášejí spíše ztrátu než zisk, po republice rozvážet nebudou. Stejně tak nemají zájem o přepravu zboží živnostníků a malých firem.
Aby toho nebylo dost, státní správa si mezitím potají nakoupí u Českých drah několikaleté permanentky pro všechny úředníky, učitele, policisty, vojáky, hasiče, pošťáky. Rozbití monopolní struktury se jeví jako nereálné. Ministři ale bez skrupulí tyto smutné poměry nazývají tržním prostředím.
To, co by jinde vypadalo absurdně a vyvolalo by vlnu kritiky, v oblasti telekomunikací nikomu příliš nevadí. Nechcete jezdit vlakem Českých drah (používat pevné telefony Telecomu)? Máte přeci možnost jet autobusem (volat z mobilu), zní oficiální odpověď. Asociální vláda sociální demokracie dělá vše pro to, aby monopol Českého Telecomu ještě posílila. Je schopna všeho, včetně obejití zákona o zadávání veřejných zakázek, jen aby za firmu při privatizaci utržila co nejvíce.
Nastolit trh a skutečně liberální podmínky není v síťových sektorech dost dobře možné, pokud základní celorepubliková síť je přenechána jednomu privátního subjektu. Komunikační trasy by měly být striktně odděleny od oblasti poskytování služeb a za jejich používání má platit i dominantní operátor. Síť by měla být pod neutrálním veřejným dohledem a prvotním cílem jejího správce a údržbáře by neměla být maximalizace zisku. Platí to pro trh s elektřinou, plynem, vodou, v telekomunikacích i na dráze. Prodej celých odvětví „nastojato“, ke kterému se Zemanova vláda uchýlila již při privatizaci plynárenství a pokusila se o to v elektroenergetice, se nám jednou vymstí.
K čemu je dobrý „trh“, na němž většina zákazníků je ve vazalském vztahu k jednomu subjektu? Za posledních deset let se v oblasti pevných telekomunikačních služeb změnilo pouze to, že se státní analogový monopol změnil na privátní digitální.
