Součástí technologického pokroku jsou morální problémy, které si zaslouží pozornost
Internet vytvořil skupinovou mentalitu, která upřednostňuje stádní myšlení před individuálním, a navíc mění osobnost člověka. Anonymní blogové komentáře, bezduchá videa a nesmyslné napodobeniny vypadají banálně a neškodně, ale celkově tato obecně rozšířená fragmentární a neosobní internetová komunikace narušuje vztahy mezi lidmi. U nové generace vyrůstající v tomto digitálním prostředí se snižuje povědomí o lidské osobnosti i o tom, čím se člověk může stát. V důsledku toho se začíná chovat jako vychytávky. Digitalizace, jejíž základ tvoří technologické algoritmy, lidi poškozuje, protože určuje jejich vzájemnou komunikaci.
Trvalá pravidla To tvrdí v knize You Are Not a Gadget: A Manifesto (Nejsi žádná vychytávka. Manifest) Jaron Lanier, americký počítačový vědec, filozof, výtvarník, hudební skladatel a osobnost, jehož v posledních letech časopisy Time, Foreign Policy a Prospect zařadily ve svých hodnoceních mezi sto současných nejvlivnějších intelektuálů na světě. Laniera především zajímá nová forma onlinového „kolektivismu“, která v důsledku obrovského množství zmatené a anonymní masové průměrnosti dusí autentické lidské projevy. Odmítá představu o kolektivní moudrosti a srovnává tuto masovou spolupráci s totalitními režimy. V čele této kolektivistické mentality je dle něj subkultura „digitálních maoistů“, k níž patří „lidé z otevřené kultury, kreativního světa, webu 2.0 a z linuxového společenství“. A dodává: „Onlinová kultura je prosycená rétorikou, která sice usiluje o hledání pravdivé cesty k lepšímu světu, ale v současnosti ji značně ovlivňuje autoritativní způsob myšlení.“ Lanier je průkopníkem ve vývoji virtuální reality – v 80. letech minulého století pomáhal tento pojem šířit – a dlouholetým příslušníkem společenství Silicon Valley. Není to však žádný luddita, který hlásá, že technologie odlidšťují a odcizují lidi, jak se snaží naznačovat někteří jeho kritici. Spíše je zasvěceným znalcem z digitálního světa, který brání „nový digitální humanismus“ před rozhodnutími softwarových inženýrů, která sice zásadně ovlivňují chování uživatelů, ale dnes se přestala vyvíjet. Navíc mohou nastavit definitivní a nezměnitelná pravidla pro příští generace.
Změna víry Lanier tvrdě kritizuje hnutí otevřené kultury, zejména extrémně naivní internetový optimismus mnoha významných osobností ze Silicon Valley a nerealistické internetové právní vědce. A také odsuzuje donquijotský technologický utopismus – dle něj „kybernetický totalitarismus“ – futuristů digitálního věku, jako je Ray Kurzweill a Kevin Kelly, kteří jásají nad nástupem „skupinové mysli“. Podle nich se má stát z internetové sítě organismus poháněný moudrostí davů, jež spojuje společné kolektivní vědomí. Lanier tvrdí, že takové myšlení je v podstatě nesmyl, a obává se jeho nebezpečného dopadu na lidské chování. Chce, aby se vliv internetu na společnost a kulturu nově zaměřil na zlepšení života jednotlivých lidí, a nikoli kolektivů či davů. Dle něj byl dřívější sen o kybernetickém prostoru veden „dobrou vírou v lidskou přirozenost“. Tu však „nahradila odlišná víra v centrální postavení imaginárních objektů a ztělesňuje ji představa, že internet postupně oživne a stane se z něj nadčlověk“. Lanier považuje tyto myslitele za „digitální maoisty“ a tvrdí, že jejich hnutí „se začíná podobat náboženství“ .
Přehnaná kritika Lanier se snaží tyto myslitele odsunout do pozadí a v tomto úsilí si pomáhá obdobou Kantova kategorického imperativu, jenž tvoří základ přirozené morálky, pro digitální věk. Dle Laniera „nesmíme především připustit, aby se z lidí staly pouhé nástroje. Toho lze nejlépe dosáhnout, pokud vychytávky, které poskytuji, považuji za neutrální nástroje, jež jsou užitečné, protože lidé mají magickou schopnost sdělovat si jejich prostřednictvím smysl věcí.“ Lanierovy argumenty jsou sice občas poněkud vykonstruované, ale jeho úsilí má pro nás význam. Součástí technologického pokroku jsou totiž určité morální problémy, které si zaslouží naši pozornost. Na rozdíl od některých obhájců otevřené kultury a zdrojů si také Lanier myslí, že osobní vyjádření a touha po vlastnictví byly v nedávné době příčinou některých skvělých inovací – například videoher či iPhonu. Občas však svou kritiku přehání. Odmítá kupříkladu uznat přínos mnoha inovací spojených se softwarem otevřených zdrojů či s technologiemi webu 2.0. Blogové platformy, internetové prohlížeče (Firefox a Chrome Googlu), operační systémy (Linux pro osobní počítače) či software pro internetové servery jsou jen několika příklady z mnoha aplikací nebo platforem otevřených zdrojů, jež usnadnily lidem život.
Neoprávněná nostalgie Lanier ve své kritice hnutí otevřené kultury zachází natolik daleko, že z ní obviňuje celou digitální generaci. Tvrdí, že většina moderní kultury zaniká a není ničím jiným než „banální napodobeninou kultury před internetem.“ Podobná tvrzení bylo možné slyšet již v minulosti, ale obvykle se ukázala jako neoprávněná. Kulturní kritici jsou totiž často značně subjektivní, když tvrdí, že nejlepší doba již byla a současná povalečská generace nás se svými novátorskými vychytávkami a kulturou vede přímo do morální propasti. Laniera evidentně sužuje určitý druh nostalgie po mytických „starých dobrých časech“, kdy všechno údajně bylo mnohem lepší. Navzdory tomu se však vyvíjíme a přetrváme a naše kultura je stále různorodější. Navíc Lanierovo tvrzení, že většina moderní kultury není ničím jiným než napodobeninou předchozí, nemá žádné opodstatnění a nakonec vyznívá jako reptání nějakého ctitele starých časů. Ani jeho sžíravá kritika sociálních sítí a reklamy není přesvědčivá. Obává se, že masové onlinové úsilí zadarmo bude zneužito a „přispěje k obohacení několika lidí, kteří byli schopni se dostat do pozice vládců kybernetického prostoru“. A také se domnívá, že Google, Facebook, MySpace, Twitter a další sítě webu 2.0 jsou součástí plánu, jehož cílem je skupinová mysl. Nebo v lepším případě proměna našich mozků v želé kvůli oslabení lidské individuality.
Marxistické myšlenky V této záležitosti Laniera také sužuje přílišná nostalgie – tentokrát po době s disketami, kdy byl internet údajně mnohem autentičtější. Svět webu 1.0 však v žádném případě nebyl lepší než dnešní kybernetický prostor. Měl totiž vlastní problémy a určitě mnohem méně možností. A současné sociální sítě a hlavní internetové společnosti nás ani nezneužívají, ani nemanipulují naším myšlením, pokud nabízejí více platforem nebo služeb zdarma. Naopak, poskytují nové přístupy k sebevyjádření a ke spolupráci – obvykle za nízkou cenu či zadarmo. A lidská individualita přežívá a na internetu prospívá – možná občas až příliš dobře. Lanierův názor, že současní lidé, kteří používají internet, jsou bezhlavými ovcemi vedenými na komerční jatka, nemá žádné opodstatnění. Dle něj sociální sítě manipulují lidmi a „porušují jejich soukromí a důstojnost“. A tvrdí, že „úskok, ideu falešného přátelství vymysleli vládci internetu, aby nalákali potenciální inzerenty“. Nikdo nás však nenutí připojit se k sociálním sítím nebo používat onlinové služby zadarmo. Je paradoxní, že Lanier označuje stoupence otevřené kultury za „digitální maoisty“, přestože používá tradiční marxistické myšlenky týkající se manipulace se zákazníky a falešného vědomí.
Žádné důkazy Lanier často opakuje, že záměrem většiny internetových nástrojů je učinit z lidí pouhá čísla. Pro tato svá tvrzení však nepodává téměř žádné důkazy. Tvrdí, že onlinové diskuse se vyvinuly do „rituálu kolektivní nenávisti“, ale na podporu tohoto závěru uvádí jen několik případů, navíc mnohokrát diskutovaných. Běduje nad „nikdy nekončícím stresem“, jemuž mladí uživatelé Facebooku čelí, protože musejí neustále a pečlivě sledovat svou onlinovou pověst. Pokud však s některým z nich skutečně hovořil, proč žádného necituje? Píše, že na internetu „neupřímnost přináší prospěch a upřímnost dlouhodobou úhonu.“ Pro toto své tvrzení však opět nepodává žádný důkaz. Zdá se, že Lanier není ochoten zaujmout středovou pozici, která by odmítala technologický utopismus a nejextrémnější prvky otevřené kultury a současně uznávala, že na moderní digitální kultuře a na onlinovém životě lze najít mnoho pozitivního. Navzdory tomu je jeho kniha jednou z nejdůležitějších, které se v poslední době objevily o informačních technologiích. Představuje totiž nejupřímnější a nejdůvěryhodnější vysvětlení dnešního technologického pesimismu.
Box: YOU ARE NOT A GADGET: A MANIFESTO (Nejsi žádná vychytávka. Manifest) AUTOR Jaron Lanier VYDAL Allen Lane Londýn 2010 ROZSAH 210 stran
