Ve stínu vzpomínek na 11. září 2001 zapadla událost, která se odehrála před třiceti roky v Chile. Ráno tohoto dne moc převzala vojenská junta, a při útoku na prezidentský palác La Moneda byl zabit i chilský prezident Salvador Allende. Jeho tříletá vláda stačila doposud nejlépe prosperující stát Latinské Ameriky uvést v chaos.
Proběhlo rozsáhlé znárodnění, banky byly dány pod kuratelu státu. Zemi ovládly marxistické bojůvky, vyzbrojované Sovětským Svazem a Kubou, které zabíraly půdu a továrny. Allende nebral v potaz ani varování nelevicové parlamentní většiny, která armádu a prezidenta koncem srpna 1973 vyzvala k obnovení pořádku. Naopak, chilský prezident se zjevnými sympatiemi pozoroval postup levičáckých guerril z And směrem k průmyslovému pobřeží. Je příznačné, že Allende zemřel v ruce se samopalem, jenž mu věnoval Fidel Castro. Šéf vojenské junty Augusto Pinochet, kterému se díky loajálním projevům podařilo skrýt přípravy na převrat, zavedl v zemi tvrdý politický režim. Tisíce odpůrců bylo zavražděno tajnou policií DINA, a to i v emigraci. Pinochet to vysvětloval tím, že Chile vede válku proti marxizmu a sovětskému imperializmu, proti němuž stojí v první bojové linii. Byl ale také v roce 1977 zakázán parlament a všechny politické strany, což Pinochet zdůvodňoval slovy „nepřevzal jsem moc proto, abych ji místo marxistů dal politikům“. Svým tvrdým postupem si vysloužil i kritiku USA, které jej zpočátku bezvýhradně podporovaly. Právě na sedmdesátá léta připadají největší excesy generálské junty. Naopak, od počátku osmdesátých let docházelo k postupné liberalizaci, byla obnovena činnost politických stran a v roce 1989 došlo dokonce ke svobodným prezidentským volbám, v nichž již Pinochet nekandidoval, a 11. března následujícího roku se vzdal vlády. Pinochetovo působení v čele chilského státu vešlo do dějin vedle politické brutality, která ovšem v podmínkách autoritativního režimu není ničím výjimečným, především z ekonomických důvodů. Nikde na světě nebylo dosud nikdy zavedeno natolik liberální ekonomické prostředí, jako v dobách jeho vlády. Tím se Pinochetova diktatura zásadně lišila od všech okolních „pronunciementos“. Byly zprivatizovány základní veřejné služby jako telegraf či pošta, junta zrušila i pozemkovou reformu, kterou prosadil již Allendův prezidentský předchůdce Frei. Vznikl důchodový systém na komerční bázi. Chile se zakrátko stalo z dovozce potravin jejich největším jihoamerickým exportérem. Třistaprocentní inflace byla zkrocena na patnáct procent, i když za cenu prudkého nárůstu nezaměstnanosti, a hospodářský růst dosáhl neuvěřitelných sedmi procent ročně. Ekonomiku řídil Pinochet přesně podle ultraliberálních receptů chicagské ekonomické školy tak, že mu její tvůrce, nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, vyslovil pochvalu. Mnoho levicově orientovaných lidí má dodnes Pinochetovi za zlé jeho legendární větu: „Kašlu na Bílý dům, hlavně že mi důvěřuje Wall Street.“
