Nová právní úprava je horší než ta komunistická
Asi nikdo nečekal, že sociálnědemokratická vláda bude liberalizovat pracovněprávní vztahy po vzoru Singapuru. Nicméně více než čtyřicet let po vzniku základní právní normy určující povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů se snad dal čekat určitý krok vpřed. Že se toto očekávání nesplnilo, je jednoznačně vinou vlády a speciálně ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, který patrně ani po letech služby ve státní administrativě nestačil svléknout odborářský dres.
Zákoník práce jistě není jednoduchým zákonem, který je možný naklepat přes víkend do notebooku, ve středu nechat schválit vládou a v pátek začít projednávat ve sněmovně. Střetávají se zde životní zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů. A o co jiného by měla být ostřejší pře, když ne o peníze. Civilizovaný postup rozumné vlády by zahrnoval nejprve vyjednání jasné shody zaměstnanců a zaměstnavatelů nad věcným záměrem nového zákoníku. Teprve potom by bylo možné na základě jasně předjednaných principů začít sepisovat paragrafy. Jenže tahle vláda si nový Zákoník práce vypsala do svého programu jako svou prioritu a potom jde zřejmě civilizované chování stranou. Paroubkův kabinet proto hodil za hlavu všechny racionální námitky a Škromach se svými odborovými přáteli dali dohromady paragrafovanou právní normu, která je pro zaměstnavatele naprosto nepřijatelná, protože je horší než dosavadní komunistická právní úprava. A nejen tím, že je méně liberální a ještě více straní zaměstnancům, a především odborům. Má i mnoho dalších veskrze technických nedostatků, které jsou předmětem kritiky od právnické veřejnosti.
Přesto právě silně odborářská politika vlády stojí za povšimnutí. Nestačilo zavedení velmi neobvyklého subvencování odborové činnosti ze státního rozpočtu, které je založené v zákoně o dani z příjmu, kdy zaměstnanec může své příspěvky odborové organizaci odečítat od daňového základu. Nyní mají být odborářům svěřena opravdu nebývalá práva na ovlivňování chodu firem, aniž by za své chování nesli jakoukoli odpovědnost, a bez ohledu na to, jakou mají vůbec mezi zaměstnanci podporu.
Nový Zákoník práce sice zavádí konta pracovní doby, která umožňují pružnější reakci firmy na vývoj poptávky, ale připouští je jen v organizacích, v nichž funguje odborová organizace. Takže zaměstnavatel, kterých chce tuto možnost využívat, nejspíše musí sehnat tři zaměstnance, kteří založí odborovou buňku a uzavřou s ním kolektivní smlouvu. Podobně je to s přesčasy a dalšími důležitými záležitostmi. To je opravdu dokonalý recept na problémy, které mají odbory s poklesem organizovanosti. Tento pokles je pochopitelný a vyplývá z neschopnosti řešit v některých firmách, například obchodních řetězcích, ale i jinde, skutečné problémy diskriminace a vykořisťování zaměstnanců. Když něco neumím, deleguji to na manažera firmy. Od Milana Štěcha, socialistického senátora a předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů, je to skutečně skvělá taktika. Jen trochu krátkodechá.
Těsné politické spojení se sociální demokracií, k němuž v poslední době dospěly největší odborové centrály, má totiž svůj rub. Vlády se mění, a až bude dnešní pravicová opozice sedět ve vládních křeslech a jednat s odboráři jako s kolektivním členem ČSSD, bude to mít negativní důsledky pro celé odborové hnutí. Například své státní financování jen těžko udrží. V rovné dani na ně není kolonka a sotva ji tam bude někdo přimalovávat. A nejen to. Reakce na přehnaný odborový aktivismus může uškodit i ostatním zaměstnancům.
Ale o ně odborovým funkcionářům zase až tak nejde. Již zkušenosti s vyjednáváním například v Nové huti ukázaly, jak daleko je někdy postoj předáků od zájmů řadových zaměstnanců, kteří - aby dosáhli alespoň nějakého zvýšení mezd - nakonec museli rozdělit odborovou organizaci a odstranit funkcionáře, kteří se z čistě prestižních důvodů místo racionálního vyjednávání pokusili vyvolat stávku.
Přestože to tak při čtení návrhu Zákoníku práce nevypadá, jde v této právní normě především o vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Dokud bude tento vztah pojímán jako vztah lidožravých vlků a bezbranných oveček, nebude nikdy možné dojít k vyvážené právní normě. A vlci budou dopadat jak ve známých večerníčkových pohádkách ovčí babičky. Jenže vlci zbití, naházení do jámy, zalití vroucí vodou a pohanění vyčůraným beránkem těžko budou vytvářet zdroje, z nichž by bylo možné vyplácet slušnou mzdu. To, co předložil Škromach do vlády, zvyšuje náklady českým firmám a dále znepružňuje trh práce. O moderní a liberální právní normě se mluvit nedá. Předloha je ve stavu, kdy případná vylepšení během diskusí v legislativní radě vlády mohou být pouze mejkapem, který do tváří té mrtvoly vrátí trochu červeně. A to je hodně málo. Možná byli experti OECD, kteří nedávno označili současné české pracovněprávní zákonodárství za nejzkostnatělejší mezi vyspělými zeměmi hned po Portugalsku, až příliš přísní. Dosavadní pravidla nejsou zase tak dramaticky špatná. Tím naléhavější otázkou je, proč je nutné novým Zákoníkem práce dávat těmto expertům za pravdu.
