Menu Zavřít

Díky, plukovníku!

12. 5. 2007
Autor: Euro.cz

Kapitola LXXVII

Pseudotragédie * Zelená pro Ševčíka * Lustrační šílenství

Pseudotragédie

Dokonce to zařadili do hlavních zpráv: hokejisté někde něco prohráli. Pakárna. Bičování za úspěchy zatemňuje veřejnoprávním televizákům mozky. A ještě to přenášejí na normální lidi. Neumějí počítat a žijí v nějakém pubertálním, stále vítězném snu.
Je-li na nějakém turnaji šestnáct družstev, tak jich patnáct prohraje. Prohrát je tedy v životě naprosto běžná situace a tu by se mělo umět elegantně zvládat. (Zvítězit a nezbláznit se z toho ostatně také.) Jediné, co je důležité, je - zdali si hokejisté nepomáhali unfair způsoby a zdali to „neprodali“. Může-li být odpověď záporná, pak je možné konstatovat, že je člověk jednou dole a jednou nahoře a že to je krása a princip sportu a můžeme všem pogratulovat za čestný boj.
Nebo už je tato stará britská, sportovně-civilizační slupka úplně pryč? Už se to nenosí pogratulovat soupeři za dobrý, nebo dokonce lepší výkon? To by se měl jít trenér hokejistů v případě neúspěchu snad oběsit? Komentátoři mluví málo o tom, zda hokejisté hráli na své možnosti dobře; spíše pouze konstatují, že nepostoupili. A přitom to prvé je důležité, to druhé nikoli. Jestli hráli dobře, tak se příště třeba dostaví i nějaký úspěch. A jestli ne, nic se neděje. Hokejisté mají reprezentovat nasazením a férovostí. Jestli to splnili, dobře reprezentovali. Za tuto konzervativní polemiku o sportu se přimlouváme a té fandíme, a ne té vybičované zběsilosti, která nemá se sportem nic společného a vnáší zbytečnou agresivitu a frustraci nejen mezi sportovce, ale i normální lidi.

bitcoin_skoleni

Zelená pro Ševčíka

Sedminásobná olympijská vítězka v gymnastice a nejslavnější česká sportovkyně všech dob Věra Čáslavská se také musela vyrovnat s prohrami. A nejen ve sportu, ale i v soukromém životě. V roce 1993 po střetu na diskotéce se synem Martinem tragicky zemřel její bývalý manžel Josef Odložil. Čáslavskou rozhořčilo, že následná štvanice na jejího syna pocházela - jak řekla v rozhovoru pro magazín deníku MF Dnes - od jeho vlastní krve, sestry Miloslavy Ševčíkové a hlavně synovce Miroslava Ševčíka, Martinova bratrance. „Připadá mi smutné, že člověk, který ovlivnil nejen náš život, ale v minulosti ublížil mnoha studentům, má stále zelenou. Asi málokdo ví, že pan Ševčík byl před revolucí zapálený komunista, který vyučoval marxismus-leninismus na Vysoké škole ekonomické v Praze. A byl přísný, řada studentů u jeho zkoušek neprošla. Také se nechlubí tím, že při revoluci ještě kandidoval na chystaný mimořádný sjezd KSČ. Pak otočil. Byl to inteligentní, myslící člověk, který se vědomě hlásil k totalitnímu, nedemokratickému režimu a využíval jeho výhod. Vydržel tak až do poslední chvíle pádu komunismu. Takový člověk nemůže být rovný. Dobře jsem poznala tvář komunistického režimu a ten rukopis jsem poznala i při štvanici na Martina. Komunismus je už pravěk a je třeba ho setřást. Ale nevidím důvod, proč takové charaktery pořád ještě tolerovat,“ říká Čáslavská.
Osobu jménem Miroslav Ševčík české finanční, politické a akademické kruhy dobře znají. Ještě donedávna byl předsedou dozorčí rady Českých aerolinií (dosadil ho tam jako zástupce státu bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý). Ševčík dnes už je pouze předsedou Akademického senátu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze a ředitelem Liberálního institutu.
Že by to byl stejný Ševčík, o kterém mluví Čáslavská? Nechce se nám věřit!!!

Lustrační šílenství

Dva ze tří vojáků prezidentem čerstvě povýšených (jeden do generálské, druhý do vyšší generálské hodnosti) studovali za minulého režimu vojenskou vědu v jiných státech Varšavské smlouvy (jeden v Polsku, druhý v SSSR). Ve stejné době nuceně a potupně odchází do civilu policejní plukovník JUDr. Jan Hlaváček, který je jako odborník a ředitel Kriminalistického ústavu Praha uznáván nejen doma, ale i v zahraničí.
Důvodem není to, že by někde v zahraničí studoval vysokou vojenskou školu, a tak se mohl stát akvizicí cizí zpravodajské služby, což by z hlediska bezpečnostních prověrek mohlo znamenat zvýšené bezpečnostní riziko, čemuž by právě odpovídalo spíše propuštění než povýšení. Důvodem je to, že možná kdysi kdesi, pravděpodobně z nezkušenosti, cosi podepsal (pokud vůbec) - a to jako voják základní služby téže armády, jejíž generálové byli právě povýšeni. Od té doby pracoval, odborně rostl, studoval, přinášel svou prací užitek. Odchází z funkce jako respektovaný představitel prestižní instituce. Normální ministr v normální době, který by byl schopen věci posoudit zdravým selským rozumem, by si ho v případě výskytu podobné „zákonné“ překážky zavolal a diskrétně, vzhledem k zásluhám, by se s ním dohodl na odchodu, když už by to muselo být - a prezidentovi republiky by do generálské hodnosti navrhl povýšit právě jeho! Nestalo se tak.
Proto alespoň takto zde vyslovujeme plukovníkovi JUDr. Hlaváčkovi dík a uznání a omlouváme se za křupanské chování politické reprezentace. Zastaví se však někdy toto šílenství?

  • Našli jste v článku chybu?