celý podtitulek
Nerozumím příliš debatám o tom, že kalkul či zakázka umění nutně devalvují, říká úspěšný spisovatel
perex
Tato firma bude letos na našem trhu dvacet let a jejímu majiteli a zároveň i zaměstnanci je 46 let. Michal Viewegh žije střídavě na Sázavě a ve čtvrté pražské městské části, v Nuslích. Právě píše dvacátou knihu. Pět z nich bylo zfilmováno a většina přeložena. Některé Vieweghovy tituly se již dočkaly překladu až do dvaceti jazyků. Celkový prodaný náklad jeho knih se pohybuje kolem milionu výtisků.
I z této krátké bilance vyplývá, že Viewegh je již dneska dobře zavedená značka…
Občas tohle někdo napíše, a dokonce jsem již i četl rozbory tohoto „fenoménu“. Nelze popřít, že i v literatuře značka prodává. Je to stejné, jako když si kupujeme sportovní boty značky Adidas. Už samo logo je určitým minimálním garantem kvality, i když některé neznačkové boty mohou být stejně dobré, nebo dokonce lepší.
Značka minimalizuje (nebo by alespoň minimalizovat měla) riziko…
Ano. Na to si pak právem stěžují neznačkoví výrobci, „no name“ spisovatele nevyjímaje.
Existuje nějaký moment, kdy jste si uvědomil, že se z vašeho jména stalo úspěšné logo?
Takhle o sobě nepřemýšlím, pracuju, píšu a tyhle věci se dovídám z novin. Podobně jsem se například dozvěděl až z recenzí, že jsem postmodernista. Já se při psaní řídím hlavně intuicí. Přemýšlím o příběhu, ale rozhodně ne o marketingu. Reklamu si neorganizuju, mediální odezva přichází sama, má své zákonitosti a já si jen hlídám četnost. Nepořádám žádné kampaně, nikdo mi nedělá „píárko, nesjednává pro mě rozhovory. Novináři mně volají sami a já se většinou snažím vyhovět. Mám jen černou listinu titulů, se kterými se nebavím v rámci svého marného boje s českým bulvárem. Proto si můj nakladatel dělá ze mě legraci, že za chvíli již budu dávat rozhovory jenom do časopisu Kynologie. Možná to tak dopadne.
A kdo vymyslel marketingovou akci někdy z poloviny devadesátých let, kdy byly všechny tramvaje polepené tajemnou upoutávkou na vaší knihu?
To nebyla plánovaná upoutávka na knihu, nýbrž čirá mystifikace, cosi jako „umění v akci“. Agentura pronajímající reklamní rámečky v nich občas, když neměla jinou zakázku, dávala prostor „poezii pro cestující“. A po mně tenkrát chtěli prózu. Vymyslel jsem oněch šest fiktivních milostných dopisů, které jsem pak použil v Románu pro ženy.
Hovořil jste o tom, že si hlídáte četnost. Z doby, kdy jsem žil v Německu, si pamatuji, že platila zásada, že úspěšný spisovatel musel každý rok vydat alespoň jeden titul. Buď novou knihu, nebo reedici či výbor, nebo alespoň čítanku, kterou sestavil pro své čtenáře z děl jiných autorů. Máte také nějakou podobnou strategii?
Skutečně bych rád vydával jednu knihu ročně a taky to dělám, ale hlavním důvodem není nějaká strategie, ale prostě to, že mě psaní baví. Woody Allen točí taky každý rok jeden film a jistě nemusí. Ale v mém případě existují i důvody zcela pragmatické, které nechci zastírat. Psaním se živím a mám čtyřmilionovou hypotéku na dům. Nic by se asi nestalo, kdybych novou knihu vydával obrok, ale jednou za tři roky něco vydat musím zcela určitě.
Knihy, které jsem od vás četl, mají různé žánry: Přemýšlíte o tom, co nabídnete svým čtenářům příště, aby byli překvapení či uspokojení, nebo se řídíte opět jen intuicí, jak jste zmínil?
O tomhle určitě přemýšlím často. Právě nedávno, kdy jsem se rozhodoval, o čem budu psát, jsem si nejprve promítl v hlavě své poslední knížky. Vybíjená, to je melancholický román o stárnutí spolužáků z gymnázia, Lekce tvůrčího psaní novela o tom, jak bulvár manipuluje s našimi životy, poslední Andělé všedního života je opět novela, ale o umírání. Po téhle bilanci jsem si řekl: Sakra, teď bych měl už napsat něco oddechovějšího, veselejšího. Potřeboval jsem, aby si odpočinuli nejen čtenáři, ale i já sám. Moc dobře vím, že čtenáři ode mne většinou chtějí něco a la Báječná léta pod psa, což je kniha víceméně humoristická, napsaná odlehčeným stylem. Je to příběh o šťastné rodině v blbé době. Právě z výše zmíněných důvodů jsem loni napsal Krátké pohádky pro unavené rodiče, knížku nezatíženou problémy světa dospělých.
A o čem bude kniha, na které teď pracujete?
Bude se jmenovat Román pro muže, měla by být napsaná opět lehčím perem, i když musím přiznat, že se mi tam téma smrti opět vnucuje. Přece jenom, když zažijete smrt vlastního otce jaksi v přímém přenosu (celé poslední čtyři měsíce jsme ho měli doma na Sázavě), je to tak silný zážitek, že každé jiné téma se vám zdá slabé. Román pro muže by přesto měla být groteska, příběh bez servítků, vyprávěný ryze mužskou optikou. Tuhle knihu jsem chtěl napsat již dříve, ještě před Anděly, ale pak přišla otcova nemoc a nešlo to.
Shodou okolností byl Pepa Viewegh, váš otec, můj spolužák a v mládí můj kamarád, velice veselý chlapík, úžasný rošťák, který byl na gymnáziu naprosto nepřehlédnutelný. Proměnila Pepu blížící se smrt, nebo zůstal recesistou až do konce?
Nemoc mého otce hodně změnila a do značné míry v posledních měsících to už nebyl on. Humor si udržel dlouho, byl velmi společenský - a ne zrovna abstinent -, měl mladé kamarády, jezdili s námi každý rok na dovolenou a tak dále, ale nemoc z něj učinila někoho jiného. Nemoc převálcuje ledasjakého humoristu. Občas v něm ale ještě probleskla jiskra. V závěru, když už jen ležel a nevstával, chodil jsem k němu skoro každý den, snažili jsme si povídat, ale někdy jsme již těžko hledali společná konverzační témata. Řešil jsem to tím, že jsem mu povídal úplně všechno, i banality. Jednou jsem si mu postěžoval, že mně není nějak dobře a bolí mě hlava. On se usmál a pravil: Tak si tady lehni místo mě. Byl to krutý vtip, člověk se pak musí držet, aby se za dveřmi nerozbrečel. Dneska už jsem schopný se tomu zasmát.
Vraťme se k vaší současné knize, kterou právě píšete pro muže…
Vznikla na základě stejně pragmatické úvahy jako Pohádky, i v tomto případě se programově snažím napsat něco veselejšího. A má to i zcela praktický rozměr. Moje romány se prodávají až čtyřikrát či pětkrát lépe než některé novely, nemluvě o fejetonech nebo literárních parodiích. Prostě jsem chtěl po čase přijít s něčím čtenářsky atraktivnějším. Ano, je v tom kalkul, ale to já neberu nijak pejorativně. I na základě zcela pragmatické úvahy může vzniknout skvělá kniha. Nerozumím příliš debatám o tom, že kalkul či zakázka umění nutně devalvují.
Na to odpovídá sama historie. Michelangelo nebo třeba Rembrandt namalovali většinu svých děl na objednávku a podobně skládali Mozart, Beethoven…
Jistě, aniž bych se chtěl samozřejmě srovnávat s Mozartem. Pokud zakázka nejde tvůrci proti srsti, tak není nic víc než druh inspirace.
Vraťme s k Románu pro muže. Mohl byste vystopovat původní popud, z kterého se tato kniha zrodila?
Shodou okolností jsem se se samým začátkem tohoto románu hodně trápil, dokonce bych řekl, že nejvíc ze všeho, co jsem kdy napsal. Zřejmě je to tím, že jde o dvacátou knihu a já jsem si tohle výročí v hlavě zvýznamnil…
Za román považujete příběh na 250 stránek?
Definice bývají složitější, nejde jen o rozsah, ale každopádně jde o vrcholný literární žánr. Když autor říká, že píše novelku, už v tom názvu je jistá skromnost. Novela je trochu vedlejšák, kdežto román je full-time job, zkrátka majstrštyk. Navíc jsem loni opravdu hodně pracoval a byl jsem unavenější než jindy: V zimě a na jaře jsem psal Anděly všedního dne, v létě pohádky a do toho jsem přepisoval stále nové a nové verze scénáře pro Jana Hřebejka. Naivně jsem se domníval, že po tomto téměř každodenním psaní si o Vánocích na týden odpočinu, a pak si sednu a začnu v lednu velký román. Takhle to vůbec nefungovalo a já jsem zažil malou tvůrčí krizi, která trvala čtrnáct dní.
Čtrnáct dní, to přece vůbec nic není, jsou spisovatelé kteří nic nenapsali či nepustili ze stolu léta. A jsou další, jako například Hemingway, který od roku 1953, kdy napsal Starce a moře, už nic nedokončil…
Já ale na tohle nejsem vůbec zvyklý: Tentokrát jsem za čtrnáct dní napsal asi čtyři stránky.
Jaký máte pracovní rytmus?
Jsem sám sobě šéfem, samozřejmě laskavým. Něco takového, jako je pracovní doba, u mě tudíž neexistuje, ale vím, že každé dopoledne bych měl u počítače sedět tři čtyři hodiny. A jestli začnu v osm nebo v devět, je jedno. A podobně, jestli skončím ve dvanáct nebo ve dvě, to je také jedno. Když jsem napsal za den tři nebo čtyři stránky, vím, že jsem odvedl docela slušný výkon. A když je těch stránek šest, tak mi to šlo velmi dobře, a když napíši jen dvě, tak je jasné, že mi to zrovna moc nejde.
A co jste dělal těch čtrnáct dní, kdy vám to nešlo?
Moc jsem se nechytal, rozboural jsem předem připravené schéma. To, co se mi dříve v poznámkách zdálo nosné, mně začalo připadat slabé.
Vy dříve, než začnete psát, máte nějaké přesné schéma románu, nějakou konstrukci? Václav Havel si například maluje své hry jako graf…
Původně jsem si dějové schéma taky maloval, ale v posledních letech začínám spíše od postav, nemám dějové peripetie. První poznámky k Románu pro muže jsem si napsal někdy před třemi lety, takže jsem se domníval, že už to uzrálo. Nakonec jsem k tomu našel nový klíč až po dvou třech týdnech dalších úvah. Teď už mám napsaných přes sto stránek a jakousi základní dějovou osnovu. Škrtl nebo krátil jsem některé připravené motivy – například „alkohol“ -, najednou mi to přišlo tuctové. Eliminoval jsem dvě tři postavy a naopak vymyslel nové.
Můžete čtenářům prozradit, co v těch původních, byť třeba později zavržených poznámkách bylo?
Vedu si samostatné složky na jednotlivé hlavní postavy, to znamená na Anetu, Bruna a Cyrila. Jsou to de facto jakési kádrové spisy, v nichž zaznamenávám, co jsou zač – podle staré poučky, že autor o každé postavě musí vědět desetkrát víc, než použije. Viz známý příklad o Dostojevském, který si kvůli jednomu odstavci, tuším v Bratrech Karamazových, nechal poslat knihu o britských psech, udělal si z ní mnoho stránek poznámek. Pravda je, že takový odstavec je pak fundovaný. Nebo to byl Tolstoj? Buď jak buď, na tohle věřím: Vím-li o své postavě, kam jezdí na dovolenou, jaké odbírá noviny, do jaké chodí hospody, je to důležité, i když se to pak v románu neobjeví.
Kdybychom se pro ilustraci podívali do složky s nápisem Aneta, co bychom tam našli?
Román má podtitul Pánská jízda, a na tu jedou tři sourozenci, dva bratři a paradoxně i Aneta, která je jejich sestra, protože, jak říká cynik Cyril: „Aneta je chlap s kozama.“ Cyril je v této knížce něco jako záporná postava, zkorumpovaný soudce.
Aneta je naopak hrdinka ryze kladná. O ní je tam věta: „Proboha, chlapi, jak je to možné, že jste si ještě nevšimli, že tahleta báječná ženská je ve svých pětatřiceti sama. Jak jste to, chlapi, vy pitomci, mohli dopustit“. Aneta má smůlu na chlapy a potkává samé idioty, úchyly a sobce. Je zaregistrovaná na několika internetových seznamkách, ale všichni muži jí neustále lžou. Já vlastně v tomto románu kálím trochu do vlastního hnízda, kniha bude velmi kritická vůči nám chlapům…
Ale zase čtenářsky vděčná, protože – jak známo – podobné knihy kupují hlavně ženy… Tady vás lze trochu podezírat z kalkulu, ne? To je, jako když dramatik napíše hru pro šest stárnoucích žen. Taky ví, že všechna divadla na světě mají spousty takových hereček a nejsou pro ně role…
Nikdy jsem nezastíral, že chci psát knihy čtenářsky vděčné - a přiznal jsem i záměr napsat něco zábavnějšího než o umírání… A samozřejmě počítám se ženami jakožto čtenářkami té knihy.
Vrátím, li se ale k původní otázce: Anetin brácha Bruno bude kladná postava, jednoznačně. Aneta v tomto románu zrcadlí běžná ženská svinstva, která chlapi někdy dělají.
Má tato kniha nějaký předobraz, alespoň v náznaku, v reálném životě, nebo je to úplně celé vykonstruované… Báječná léta pod psa mají jasný předobraz ve vaší rodině, tam docela dobře poznám, či si dovedu představit, co je asi reálné na vašem otci a tak dále. Jak je to s touto knihou?
Tady to nepůjde tak snadně rozklíčovat. Postavy jsou poskládané z mnoha malých dílků, reálných i fiktivních, a jen málokteré mají dohledatelně autobiografický základ. Například to, že jsem zvolil tři sourozence, protože i já mám dva bratry. Taky spolu hodně jezdíme, jsme soudržná rodina, takže tyto vazby velmi dobře znám. Rovněž na reálné situaci je postavený vedlejší motiv kamarádů, kteří se chystají někoho zabít. V tomto případě jsem vycházel z reálné zprávy z novin, kdy tři kamarádi (já mám jen dva) se chtěli pomstít za to, že s přítelkyní jednoho z nich začal spát někdo jiný, a oni se toho cizoložníka rozhodli zabít. Nešlo o nájemnou vraždu, oni to chtěli udělat z čistého kamarádství. Už měli vykopanou jámu v lese, nakoupené savo a vápno a sehnanou pistoli. Pak jednoho z nich zastavila dopravní hlídka a on se jí přiznal.
Tenhle román tedy bude také o stupiditě. Mám mimochodem zapsaná následující slova od písmena S: Sex, Smrt, Sympatie, Soucit, Stupidita, Spisovatelství, Sebevědomí a Sranda. Kolem tohohle se celý román točí.
A proč se vám do románu dostal zrovna soudce, a ne třeba tunelář?
Nezastírám, že mám na soudce trochu pifku, soudím se s bulvárem již třetí rok a ledacos jsem již u soudu zažil. Nebo když jsem se nedávno v novinách dočetl, že pana Doležela osvobodili, protože věty jako „pět čistých na stole“, ani „motivujte, motivujte, je to vstupenka na jednání“, podle soudce nedokazují, že šlo o úplatek, doslova jsem zajásal, jak dobře jsem to povolání vybral. „Tahle země je nemocná,“ říká jiná z postav v tomto románu. Když si připomenete kauzy Doležel, Krejčíř, Pitr, Mrázek, Kubice, Mlynář, Čunek, katarský princ a tak dále, je těžké o tom pochybovat. Je těžké věřit, že zkorumpovaní soudci, ať už politicky nebo finančně, u nás neexistují. Zároveň bych ale nechtěl, aby byl román prezentován jako společensko-politický pamflet. Odvolávám se teď na hlavní témata naznačovaná slovy začínajícími S.
Kromě zkorumpovaných soudců máte silné výhrady i k novinářům. Před chvílí jste hovořil o černé listině titulů, se kterými nemluvíte. Jak tato listina vznikla?
Zažaloval jsem tehdy ještě týdeník Aha, který přinesl stoprocentní lež, že mám milenku, se kterou se scházím za zády těhotné manželky. Používali titulky typu: „Opustí Viewegh svou těhotnou manželku“ a tak dále. Vyšlo to o Vánocích. Ta holka byla moje studentka z kurzu tvůrčího psaní. Slečnu jsem neviděl nikdy jinde než v zaplněné třídě. Vymyslel si to prý student, který tvrdil, že chodí do mého semináře, ale ani to nebyla pravda. Tyhle detaily nejsou podstatné, podstatné je, zda o nás smí bulvár beztrestně lhát. Zatím ano.
V mém případě soud uznal, že bulvár lhal, a potrestal vydavatele částkou 50 000, kterou další soud po mém odvolání zvýšil na 200 000 korun. Někdejší vydavatel Aha Sebastian Pawlowski přitom veřejně přiznal, že jen televizní reklama ho ročně stojí přes 100 milionů korun. Z toho je vidět propastný rozdíl, který je do očí bijící. Vydavatel, který dává na reklamu stovky milionů, je odsouzen k pokutě ve výši 200 000, což pro něj není vůbec žádný trest. A dokonce ani preventivní funkce rozsudku, o které se zmiňuje zákon, není absolutně naplněna. České soudy sice bulvár de iure odsoudí, ale de facto jim nepřímo říkají: Lžete dál, nic se vám nestane.
Pan Pawlowski ostatně prohlašuje, že se chce byznysem bavit. Ale k vaší otázce: Když mě v době, kdy jsem na Aha podával žalobu o pět milionů korun, oslovil týdeník Instinkt, který vydává také zmíněný pan Pawlowski, tak jsem si položil otázku, zda když někoho žaluji, mám u něj publikovat?
Pardon, jak jste došel k té sumě?
Václav Klaus chtěl kdysi, než se s Vladimírem Železným dohodl na nespecifikovaném mimosoudním vyrovnání, žalovat Novu o deset milionů. Ne že bych si vlastní cti cenil na pouhou polovinu té Klausovy, ale jednoduše jsem na víc neměl, protože ze žalované částky platíte čtyři procenta jako soudní poplatek, který je nevratný, čili z pěti milionů to dělá dvě stě tisíc. Když se odvoláte, platíte znovu. Už takhle v první fázi jsem si musel půjčit od mámy, napodruhé od svého knižního distributora. Přesto jsem nechtěl žádat míň, aby to mělo důstojný průběh, aby to nebyla fraška. Lidská čest nemůže mít nikdy cenu ojetého auta. Samozřejmě jsem veřejně slíbil, že pokud oněch pět milionů získám, použiju je na bohulibé účely.
Ale vraťme se k otázce, proč jste nedal rozhovor týdeníku Instinkt.
Protože se nemohu na jedné straně s někým soudit a na druhé straně se producírovat v jeho časopise. V duchu téhle úvahy jsem si pak logicky zakázal Týden a taky Reflex a Týdeník Televize, protože ten zase vydává Ringier, který také vydává nechutný Blesk, a všechny ty pěkné barevné časopisy vydavatelství Bauer media a tak dále. Trochu se mi to zužuje.
Ještě bych se vrátil k soudům. Jak pokračují?
Zatím jsem na soudních poplatcích a advokátovi zaplatil skoro 500 000 korun, takže i po přiznaném odškodnění 200 000 mně tento stát stále dluží zhruba 300 000. Teď jsme ve fázi dovolání k Nejvyššímu soudu, a to již trvá rok bez odezvy. Mám samozřejmě ambici dotáhnout to až do Štrasburku, pokud neuspějeme u Ústavního soudu. Jsem poněkud skeptický. Zdejší soudy dodnes vycházejí z argumentace, že takzvané celebrity jsou povinné strpět jisté porušování osobnostních práv, protože prý mají přístup do médií, a mohou tudíž lži a urážky bulváru snadno uvést na pravou míru.
Vy ale nejste celebrita. Tady jsou stále popletené pojmy a nerozlišuje se mezi celebritou, hvězdou a prominentem. Celebritou se může stát každý, kdo vyhraje soutěž krásy, má nejdelší nohy či největší výdělek za týden. Hvězdou je někdo, kdo díky své práci je známý v celé republice, Evropě či světě, a prominentem je ten, kdo odvádí mimořádný a ojedinělý výkon. Vy jste podle těchto parametrů jako nejprodávanější český autor prominent či hvězda…
Doufejme, že tu ty tři kategorie alespoň někde po našem rozhovoru začnou rozlišovat. Ještě jsem chtěl říci tohle: Pokrytectví podobných soudních výroků je v tom, že onen snadný přístup do médií je v praxi neuskutečnitelný nesmysl – a soudy to dobře vědí. Když Blesk napíše o Janě Brejchové, že je zkrachovalá alkoholička, která marně čeká na role, tak paní Brejchová naprosto nemá šanci se bránit ve srovnatelném měřítku. I kdyby přišla třeba do Lidových novin a přesvědčila redaktory, aby napsali, že to není pravda – což je samo o sobě absurdní postup –, vyjde to v nákladu 70 000. Všechny ty každodenní škody, které páchá bulvár, jsou v zásadě nenapravitelné. Navíc to, co vyšlo o mně v Aha v nákladu 80 000, odvysílala Nova jako celodenní reklamu, kde to dokazatelně vidělo přes dva miliony lidí. Tady končí legrace.
Změníme téma. Zmínil jste se, že učíte. Baví vás to?
Už to nedělám, a tím jsem vlastně odpověděl. Učil jsem sedm let na Literární akademii. Když jsem se začal opakovat, nechal jsem toho. Leccos mi to ale dalo. Zjistil jsem například, co v próze opravdu „nefunguje“. Nebo jsem si znovu jasně uvědomil, že se každý autor včetně mě musí odříznout od reálných předloh, protože to je právě ta nejtypičtější začátečnická chyba. Literatura začíná fabulací. Teprve přetavením reálií vzniká něco zajímavého.
Nejspíše i ti, co vydávají některá svá díla za autentická, domnívám se, museli fabulovat, protože jinak by to nebylo ke čtení…
Samozřejmě i Ludvík Vaculík později přiznal, že třeba v Českém snáři s realitou nakládal tvůrčím způsobem…
Dotkli jsme se i filmu, loni jste dopsal scénář Nestydy podle Povídek o manželství a sexu pro Jana Hřebejka, který se právě točí. Co pro vás znamená jako pro spisovatele film?
Film je spíš plus pro mě i pro knížky, přestože vždy existuje reálné riziko, že se to nepovede. Na každém filmu pracuje padesátičlenný štáb a každý jeho člen ho nějak ovlivní. Autor občas trpí jako Karel Poláček, kterému prý říkali: „Mistře, my vám natočíme knihu, že ji ani nepoznáte.“ Proto si už raději píši scénáře sám. U prvních dvou filmů jsem to nedělal. Tak jako tak jsem od začátku smířen s tím, že každý film je svébytné dílo, které se od knihy nutně liší.
Nestavím se zamítavě ani k adaptacím, dokonce i když jde o amatérské divadlo, dám souhlas. Teď se někdo právě ozval ze severní Moravy. Nějací Brňáci dělali Účastníky zájezdu a taky dostali souhlas. Já vím, že výsledek nebude dokonalý, ale vždycky tam jedu. Ale je třeba říct, že každé, byť jen průměrně úspěšné filmové zpracovaní knihy je pro autora požehnáním, protože to vždycky zvýší prodej knížky. U mě řádově o dvacet tisíc kusů hned při premiéře. O tom si může nechat většina autorů v této zemi jen zdát. A za druhé je film obrovskou popularizací autora, zdražuje jeho logo, kdybych použil vaši terminologii.
Nejúspěšnější mé knížky měly prodaný náklad kolem 120 000, ale film v televizi, například teď Účastníky zájezdu na Nově, viděly dva miliony 300 tisíc lidí. To je dvacetinásobek. Román pro ženy a Účastníci byly mimochodem pokaždé divácky nejúspěšnějšími filmy roku, porazili jsme i Harryho Pottera. Autor by byl přeci hloupý, kdyby takovou nabídku odmítl.
To je skutečně velice úspěšná bilance…
Na čísla si nestěžuji, stěžuji si na interpretace. Ale už jsem se s tím smířil a skoro dva roky nehovořím o literární kritice hanlivě. Téhle závislosti jsem se zbavil. Jsem čistej.
Co podle vás úspěch člověku dává a co mu bere, jak člověka proměňuje?
To nejpodstatnější, co dal úspěch konkrétně mně, je, že jsem se našel. A bůh ví, že jsem to potřeboval, protože jsem byl zcela nevyhraněný student, který ještě ve čtvrtém ročníku gymnázia nevěděl, co bude v životě dělat. Kvůli této bezradnosti jsem skončil na vysoké škole ekonomické, z níž jsem po dvou letech odešel a dělal nočního vrátného v Chemapolu. Když pak člověk ve dvaceti stojí v uniformě vrátného s knoflíky o velikosti menší pudřenky, jak jsem někde řekl nebo napsal, a kolem něj chodí do práce úspěšní a dobře oblečení mladí muži a mladé ženy, uvědomí si, že je totální nula. Oni se tak na mě taky dívali a měli samozřejmě pravdu. Nic jsem neuměl, nikde jsem nebyl, neměl jsem peníze a ještě jsem svou dívku přivedl do jiného stavu a musel jsem si ji vzít. To mužskému sebevědomí moc nepřidá. Když se pak dostaví úspěch, vaše knihy se vydávají ve světě, jsou filmovány a dramatizovány, na vaše čtení chodí fůra lidí, vyjde s vámi velký rozhovor v časopise Der Spiegel (a tam se český spisovatel nedostal osm let), pochopíte, že jste našel svou parketu. Zjistil jsem, co trochu umím a co mě baví. A nepřestávám být vděčný osudu, že se mi to povedlo. Díky psaní jsem se stal svobodnějším.
A pak to má možná i hlubší smysl, který mohu odečítat z dopisů a e-mailů, jichž dostávám hodně. Když mi někdo napíše, že se mu po přečtení mé knížky vrátila po operaci chuť k životu nebo že můj román četla matka tří dětí celou noc, mívám pocit, že to, co dělám, k něčemu je.
Jaká negativa má pro vás úspěch?
O tom neumím říci nic originálního. Ztráta soukromí je asi nejevidentnější. To si uvědomíte, když jste na čtení v Bruselu nebo v Moskvě, kde vás nikdo nezná. Dostaví se najednou úžasný pocit svobody. Tady musím denně čelit pohledům a občas i poznámkám. Naprostá většina mých setkání s lidmi je milá záležitost, ale občas se střetnu s různými drobnými neomalenosti. Musím být stále ve střehu, a to je únavné. A to je pořád nic proti tomu, co zažívají skutečné hvězdy, jako třeba Lucie Bílá. To musí být někdy opravdové peklo.
Co byste chtěl do magické pětasedmdesátky, což je prý dnes věk, do kterého se dá pracovat, dosáhnout?
Nemám megalomanské sny. Ve dvaceti jsem toužil, aby mi v Mladém světě otiskli povídku – a splnilo se mi to. Pak jsem se osm let pokoušel vydat první knížku – a podařilo se to. A tak dále. Všechno, o čem jsem se odvážil kdy snít, už se stalo. Stačí mi to. Dnes si už jen přeju, aby mě psaní nepřestalo bavit a aby mně nedošly nápady, chuť a invence. Rád bych ještě napsal pár slušných knih. Řekněme tak dvacet až třicet.
Co byste chtěl, aby o vás bylo napsáno za padesát let po smrti v encyklopediích?
Tohle mě fakt moc netrápí. Woody Allen na podobnou otázku kdysi odpověděl: „Nechci nesmrtelnost, chci žít na Manhattanu.“ Nesmrtelnost si člověk moc neužije, nehledě na to, že literatura má zvláště dnes velice krátký život.
Michal Viewegh (46)
Autor románů, novel, fejetonů, divadelních her a filmových scénářů. Studoval na Vysoké škole ekonomické, kterou nedokončil, a živil se jako noční strážný. Absolvoval v roce 1988 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval obor český jazyk, pedagogika. V letech 1989 až 1993 učil v základní škole na Zbraslavi, poté působil do roku 1995 jako redaktor nakladatelství Český spisovatel. Literární práce vydává od začátku devadesátých let.
Je podruhé ženatý, z prvního manželství má jednu a ze druhého dvě dcery.
Dva boxy do postranních sloupců
box:
Bibliografie Michala Viewegha
Romány a novely:
1990 - Názory na vraždu
1992 - Báječná léta pod psa
1994 - Výchova dívek v Čechách
1996 - Účastníci zájezdu
1998 - Zapisovatelé otcovský lásky
2001 - Román pro ženy
2092 - Báječná léta s Klausem
2003 - Případ nevěrné Kláry
2004 - Vybíjená
2004 - Tři v háji (s Halinou Pawlowskou a Ivou Hercíkovou)
2005 - Lekce tvůrčího psaní
2007 - Andělé všedního dne
Literární parodie:
1993 - Nápady laskavého čtenáře
2000 - Nové nápady laskavého čtenáře
Povídky:
1999 - Povídky o manželství a sexu
Sbírky fejetonů:
2000 - Švédské stoly aneb Jací jsme
2003 - Na dvou židlích
Biografie:
2006 - Báječný rok
Pohádky:
2007 - Krátké pohádky pro unavené rodiče
box:
Filmy natočené podle Vieweghových literárních předloh:
1997 - Báječná léta pod psa - režie: Petr Nikolaev
1997 - Výchova dívek v Čechách - režie: Petr Koliha
2005 - Román pro ženy - režie: Filip Renč
2006 - Účastníci zájezdu - režie: Jiří Vejdělek
