Díky za ten útěk

Policie má dobrou příležitost udělat si pořádek

Podezřelý prchá a zanechává dům plný peněz; příslušný policista jde na toaletu a s odstupem ho - obrazně - následují další. Je to anekdota nebo podobenství? Říká se, že ve všem zlém lze najít cosi dobrého. Pokusme se takto přistoupit k případu uprchlého Krejčíře. Pomohu vám provokativním tvrzením, že této republice se již dlouho nic tak prospěšného a podnětného nepřihodilo. Pointou příběhu je každopádně potenciální pozdrav státní pokladně a rozvíření stojatých vod na vnitru.

Dobrá zpráva.

Krejčíř uprchl a zanechal po sobě jistý movitý a nemovitý majetek. Vzhledem k útěku a k závažnosti deliktu, z něhož je podezírán (protože není jisto, zda je de iure podezřelý), je pravděpodobné, že státní zástupce zablokuje veškerý jeho známý majetek a zaúkoluje finanční policii, aby dohledávala jeho majetky dosud neznámé či skryté. Finanční policie jistě bude dobře motivována snahou napravit reputaci policejního sboru a bude konat důsledně a rychle: bez prostředků Krejčíř daleko neuteče a o dobrého advokáta nezavadí. Politici se navíc mohou inspirovat zahraničím a přijmout zákon o tom, že před soudem leží důkazní břemeno prokázání legálnosti nabytého majetku na obžalovaném. Zdá se tedy, že zde je dobrá šance měřitelně zvýšit efektivitu policie vůči státnímu rozpočtu. Bez pozitivního vlivu by to totiž nemělo zůstat ani na kauzu Čepro.
Nadějně vypadá odblokování podivného stavu vedení policie, z níž v poslední době odchází množství policistů do civilu (na jaře přibývalo přibližně 50 žádostí denně). Bude-li jako ve správném dramatu následovat tuto profesionální katastrofu katarze, budeme si moci gratulovat. Nikoliv bezdůvodnou je však obava, že se personální změny v policii nepovedou a na odešlou garnituru budeme snad ještě vzpomínat se slzami v očích.

Konec politikaření a čárkového systému.

Co bychom si od této změny mohli přát? Na podobné téma - při shromáždění o Dnu lidských práv 10. prosince 1989, kdy jsem měl první nevynucený kontakt s policií - mi jeden kriminalista shrnul tehdejší profesní očekávání od probíhajících společenských změn takto: konec politikaření a čárkového systému. Po čtrnácti letech ve zpravodajských, vládních a policejních službách se často vracím k tomuto brilantně stručnému a analytickému výroku. Nyní je o důvod víc pokusit se provést jakési srovnání!
První otázka zní: jak charakterizovat „vnější (politické) zasahování do policejní práce“ a jak vyhodnotit, zda četnost výskytu tohoto jevu klesá či stoupá? Subjektivní, těžko ověřitelné náznaky se vyskytují stále a díky mediální uvolněnosti (až poptávce) jsou hojně frekventovány. Na druhou stranu pachatelé tohoto nešvaru jsou stále sofistikovanější, poučivše se z minulých (odhalených) případů. Objektivně však k úporně se vnucujícímu tušení existence tohoto jevu nutně dochází v situaci, kdy v trestním řízení, v němž je ve hře významnější politický - nebo častěji ekonomický - subjekt, se odehrávají věcně, místně i časově jinak těžko vysvětlitelné věci, ač selský i právní rozum zůstává stát. Porovnání vede k závěru, že možná klesá četnost takových případů, nepochybně však roste jejich závažnost (a tudíž společenská nebezpečnost).

Čárky, čárky.

Druhým problémovým okruhem je čárkový systém, neboli modla, která ovládá vše, a rozhoduje dokonce o lidských osudech (Stodolovi). Je to vycizelovaná metoda, jak kvantifikováním falšovat skutečnost. Například pět let rozpracovávaný a nakonec objasněný případ je v rámci statistiky vyvážen neobjasněnou krádeží horského kola (oba skutky jsou zpočátku sice v různých kolonkách, vposledku se ale stejně hrušky dělí jablky). Na základě „objasněnosti“ ovšem dostane útvar peníze na osobní ohodnocení a odměny policistů. A dle toho je hodnocen okres v kraji a ten v republice. Jiný dostih se tu neběží. Čtrnáct poškozených aut neznámým pachatelem je jeden neobjasněný skutek. Čtrnáct objasněných poškozených aut je čtrnáct čárek. Všechny ukradené bicykly se takzvaně „vejdou do přestupků“, aby nerostla neobjasněnost trestných činů. Chcete se vysmeknout z tohoto mechanismu? Pak poškodíte svůj tým, i když dělá stejně kvalitně jako ostatní. Co se změnilo? Nová hodnotící kritéria, ovlivněná standardy zemí Evropské unie, se připravují. Dlouho se již připravují. Objektivně to však opravdu není jednoduché: hodnotit takovýto typ práce vyžaduje alespoň trochu fištrónu a erudice. A to bychom asi chtěli už teď od leckoho příliš. Takže jednou z nejváženějších policejních dovedností je více než kdykoli jindy úspěšně rozvíjené svérázné „umění statistiky“.

Zelená pro zločince.

Přes to všechno by se mohlo dařit, kdyby… Kdyby se občas nesešlo u jednoho zločince více policejních útvarů s výsledkem, že si navzájem mařily práci (náhodou?), pokud se dokonce policisté mezi sebou neohrozili na životech. Čím je to způsobeno? Každá informace má dvě základní složky: popisovaný jev a zúčastněné subjekty. Identifikace těchto subjektů se zpřístupňuje ostatním útvarům a sborům, které v nich dle přísných pravidel provádějí takzvanou lustraci, což je základní forma evidenční koordinace činnosti ozbrojených složek, sloužící k ochraně životů příslušníků a operativních zájmů těchto složek. Tak mi to popsal představitel významné západní agentury. Podotkl jsem, že to byl způsob práce předlistopadových československých ozbrojených složek. Suše odtušil: Vymysli něco lepšího! Takže znovu: mohlo by se dařit, kdyby tento systém v Česku nebyl rozbit. Ano, slyším námitku o tom, že si mezi sebou nevěříte. To je šílené, ale je to prostě fakt, který se pak promítá do neochoty různých útvarů a složek systémově spolupracovat a předávat si poznatky. Zločinci, máte zelenou.

Obavy o pozice.

Kdo to má na svědomí? V zásadě nikoliv noví příslušníci a příslušnice. A ani spousta starých ne. Někteří však ano. A ti šplhavější z nových. Vládnou zde jiná pravidla a kritéria. Zvyšující se zkušenost a kvalifikace podřízených je shůry nahlížena ne s pýchou, ale s obavami o vlastní pozici. Neexistuje tu jmenování do funkce na předem danou dobu, takže začíná být ohrožen rekord nejmenovaného ministra, který za bolševika vydržel v křesle tuším devatenáct let, aniž ho zastřelili. Na J. E. Hoovera, který šéfoval FBI přes 40 let, však nikdo (doufám) nemá. Od té doby jsou ředitelé FBI jmenováni na dobu určitou, stejně jako na podobné funkce v zemích, které se nazývají demokratickými. Řečičky o „nepřepřahání před brodem“ jsou dobré pouze do privátní sféry: jedním z nosných principů demokracie - a to nejen v ozbrojených složkách, ale v celé veřejné správě - je střídání ve funkcích, jemuž nepředchází střelba, ale řádná inventura a zodpovědné předání. Což nepřiznal sám ministr Bublan, že generálu Kolářovi po čtyřech letech začala jaksi umdlévat pevná ruka? Obáváte se, že by při „rotaci kádrů“ nastal problém „co s nimi“? Mnoho států má velmi slušně fungující kariérní řády, kde by bylo možno najít důstojnou inspiraci.

K nezaplacení.

A teď o týlařích. Dobrý pracovník týlového zabezpečení je k nezaplacení. Je-li jich však v ozbrojených složkách tolik, co teď, jsou také k nezaplacení. Kriminalista z mordparty, sedící u svého (ano, za své peníze pořízeného) počítače řady 486, na židli, kterou si v rámci inovace interiéru vybral na dvoře z těch, co vyhazovali týlaři, když se jim už nevešly do kanceláří, do nichž právě umístili kožené sedací soupravy, vkusně doplňující na zakázku vyrobený nábytek pod firemní počítače s posledním typem procesoru. Kdybych to neviděl, asi bych nevěřil. Přitom je problém už jen dostat zimní obutí na služební vozy. A vlastně máte pravdu: kriminalista ve favoritu je docela nenápadný. Tvrdím, že většina policistů slouží ne pro ty stále dokola omílané služební příjmy, příspěvky za službu a odchodné, ale proto, že si myslí, že se určité věci nemají dělat a jiné věci, že se naopak mají dělat. A oni tomu chtějí pomoci a nějak je to k tomu táhne a oni jsou rádi, že to mohou dělat. Z něčeho ovšem žít musí - a vzhledem k tomu, že se v přísaze zavazují nasadit vlastní život, zaslouží si slušnou životní úroveň. Ty, kteří berou služební přísahu vážně, bych si za záda postavil (včetně některých bývalých příslušníků StB). Slouží ale také tací, které bych si za záda prostě nepostavil (včetně mnoha nových „příslušníků“). Taková je profesní realita. Profesní etický kodex by měl být vypracován, prosazován a ilustrován životem a prací špiček ozbrojených sborů. Jaká je realita?

Tuctový příběh.

Slyšte závěrečný poměrně tuctový příběh o metodice personální práce:
Bylo nebylo, přišel nový velitel. Starý odešel - musel odejít, byl odejit - prostě byl pryč. Útvar neměl příliš dobrou pověst. Prý někteří jaksi berou. Takže mladý nadějný velitel proházel služby, aby nikdo do nástupu služby nevěděl, s kým bude sloužit. Začal kontrolovat různé finance a výkazy. Začal si všímat, zkoumat a prošetřovat. Zkrátka a hezky česky, dařilo se mu implementovat protikorupční opatření. Za dva týdny na něj přišla stížnost. Za měsíc trestní oznámení. Útvar vřel, všichni se hádali a podezírali z donášení. Tatam byla dřívější svorná a dělná atmosféra! Stížnostníci i inspekce mohli uvažovat o zřízení detašovaného pracoviště na tomto útvaru, tolik tam měli podnětů. A nakonec si nového velitele zavolal nadřízený. A dal mu co proto: personální vztahy katastrofální, výslednost pod psa, statistiky na zastřelení. A stále nějaké řeči o korupci, to dříve nikdy nebylo! Uvědomuješ si, jak katastrofálně tvůj útvar posílá ke dnu naší společnou výslednost? Takže - buď se srovnáš, a tvůj útvar také, nebo budu muset proti tobě vyvodit příslušná opatření, blebleble … dál to znáte. Kontrolní otázka: nakolik si myslíte, že je to pravdě nepodobné? Jaké si myslíte, že z toho vyplývá morální ponaučení? Nepřipadá vám, že to, co jsem tu popsal, může patřit mezi důvody, proč (také) policisté odcházejí?
Málokterý průšvih by mohl mít pro stát tak pozitivní dopad. A nebude-li této šance využito, lze si v zoufalství jen přát, aby se anekdota s Krejčířem opakovala tak dlouho, až kompetentní činitelé pochopí, v čem je ten vtip. A když to nepochopí oni, snad se dovtípí voliči.