Dilema demokracie

„Je tedy zjevné, že nejlepší společenství ve státě je to, které funguje skrze střední obyvatelstvo, a také, že státy, ve kterých je pokud možno střední vrstva početná a silnější než dvě zbývající společenské vrstvy dohromady či v každém případě silnější než každá jednotlivá z nich, mají naději na dobře fungující ústavní uspořádání.“ Aristoteles, Politika

Pandemie nemoci covid-19 je šokem pro celý svět. Ale může tento šok vést k proměně společnosti? Odpovědí je, že tato zkušenost by mohla spustit radikální změny v řadě západních společností, zejména pak Spojených státech a Velké Británii.

Doba po druhé světové válce se dá rozdělit do dvou částí. První, zhruba v letech 1945 až 1970, byla érou „sociálně demokratickou“ - Američané by ji nazvali „New Deal“. Druhá, probíhající zhruba od roku 1980, byla érou „volného světového trhu“ nebo také „thatcherismu“ a „reaganomiky“.

V krátkém intermezzu v sedmdesátých letech svět zasáhla vysoká inflace. Nyní, jak se zdá, zažíváme podobné mezidobí, které začalo světovou finanční krizí. Ta totiž podkopala celou myšlenku volného trhu. Přesto byly napříč západní civilizací podniknuty hrdinné pokusy o obnovení tohoto starého řádu, a to skrze záchranu finančního systému, jeho silnější regulaci a umírněnost fiskálních výdajů.

V návaznosti na tyto pokusy následoval vzestup populistického nacionalismu. S protekcionismem, bilateralismem, sliby o zachování sociálního zabezpečení a počátečním (nyní zapomenutým) důrazem na přestavbu infrastruktury se Donald Trump stal vůdcem své strany, ačkoli nebyl tradičním republikánem zastávajícím volný trh. Stejně tak naznačil ve své straně nový směr Boris Johnson s odhodláním zvýšit ekonomickou úroveň chudších oblastí a příznivým postojem k programu New Deal amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Tito vůdci teď pohřbívají Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou.

Koronavirus taktéž způsobil ještě dramatičtější vstup vládního sektoru do hry než za časů finanční krize. To by mohlo znamenat konec druhé poválečné éry.

Společnost na rozcestí

K jaké ideji by se teď politika, společnost a ekonomika mohly upnout? Odpovědí by měla být myšlenka občana – koncept, který vznikl v městských státech starověkého Řecka a Říma. Jde o víc než jen o politickou ideu. Jak řekl Aristoteles: „Člověk je zvířetem politickým.“ Podle něj jsme plně lidmi, jen když jsme aktivními účastníky politické společnosti.

V demokratickém uskupení nejsme jen spotřebiteli, zaměstnanci, majiteli obchodů, střadateli či investory. Jsme občané. To je ono pojítko. V dnešním světě by občanství mělo mít tři stránky: loajalitu k demokratickým, politickým a právním institucím a k hodnotám otevřené diskuse a vzájemné tolerance, které je podpírají; zájem na tom, aby měli všichni spoluobčané možnost vést plnohodnotný život; a přání vytvářet ekonomiku, která občanům a jejich institucím umožňuje vzkvétat a prosperovat.

Nejdůležitějším důvodem, proč v dnešní době občanství vyzdvihovat, je ten výše popsaný Aristotelem před dva a půl tisíci lety; nutnou podmínkou pro stabilitu jakékoli konstituční demokracie je prosperující střední třída (čímž jsou myšleni lidé ve střední části příjmové distribuce). V případě, že tato vrstva občanů chybí, riskuje stát nastolení plutokracie, demagogie nebo tyranie.

S postupným řídnutím střední třídy jsou nyní zavedené západní demokracie v ohrožení. Jak podotýkají Eric Lonergan a Mark Blyth ve svém díle Angrynomics (Hněvonomika), kombinace nepřátelského vývoje hospodářství a zjevných nespravedlností mnoho lidí vytáčí a štve.

Anne Caseová a Angus Deaton v knize Deaths of Despair and the Future of Capitalism (Úmrtí ze zoufalství a budoucnost kapitalismu) tvrdí, že tyto jevy u mnoha lidí vyvolávají vážné zdravotní problémy. Zaznamenali, že úmrtnost bílých Američanů ve středním věku od roku 2000 stoupá. Něco podobného se začalo dít i ve Velké Británii. „Úmrtí ze zoufalství,“ jak říkají, „převládají u těch, kdo byli hozeni přes palubu, jejichž životy se nevyvíjely tím směrem, jakým očekávali.“

Jak k tomu vůbec došlo? Jak do toho zapadá covid-19? A jak se může naše myšlení a politika změnit?

Nová doba, nové problémy

Ono poválečné uspořádání fungovalo. Alespoň nějakou dobu. Bylo rovnostářské a ekonomicky dynamické, zejména v zemích zpustošených válkou. Západní vlády se aktivně podílely na správě svých domácích hospodářství a zároveň liberalizovaly a rozšiřovaly mezinárodní obchod.

Z intelektuálního hlediska bychom tuto dobu měli nazvat dobou keynesiánskou. Ta ale zanikla s nárůstem inflace, která předcházela tenzím na pracovním trhu a zpomalení hospodářství v sedmdesátých letech. Keynesiánská doba byla nahrazena dobou Miltona Friedmana, pro kterou je typická globalizace, liberalizované trhy, nízké mezní daně a důraz na kontrolu inflace.

Tato nová globální éra zaznamenala fenomenální úspěchy, zejména pak snížení světových nerovností a masové chudoby. Bylo to též období významných inovací především v oblasti informačních technologií. A v neposlední řadě to byla éra, ve které padl sovětský komunismus a demokratické ideály se rozletěly po celém světě.

Objevila se ovšem i slabá místa. Hospodářský růst v zemích s vysokými příjmy byl v porovnání s poválečnými roky nižší. Rozdělení příjmů a bohatství začalo být nerovnější. Hospodářská hodnota relativně nevzdělané pracovní síly klesla oproti hodnotě pracovníků s vysokoškolským vzděláním. Pracovní trhy se sice staly flexibilnějšími, ale výdělky byly paradoxně najednou nejistější. Čím nerovnější společnost, tím menší sociální mobilita.

Ve společnostech, které zdůrazňují zodpovědnost jedince starat se sám o sebe, nemusí být nerovnost jako taková sociálně či politicky destabilizující prvek. Ovšem zhoršující se vyhlídky pro jednotlivce a zároveň i jeho děti už jistou váhu mají. Stejně tak i silný pocit nespravedlnosti.

To dělá z pojmu „zmanipulovaný kapitalismus“ relevantní myšlenku. Jedním z jejích aspektů je i nezřízený růst finančního sektoru. Další je maximalizace „váhy“ akcionáře a s tím spojená tendence odměňovat manažery na základě ceny akcií dané společnosti.

Další stránkou věci je snížená konkurenceschopnost, zdokumentována Thomasem Philipponem v knize The Great Reversal (Velký obrat). Dále s tím souvisí i vyhýbání se placení daní, zejména ze strany obchodních korporací. Americké nadnárodní společnosti mají možnost přiznávat ke zdanění obrovské části svých zahraničních zisků v malých jurisdikcích s nízkými sazbami. Takové a další příležitosti nejsou jen zneužívány, ale jsou skrze lobbování aktivně vytvářeny.

Je snadné obviňovat cizince, avšak ti vinu nenesou. Obchod a zejména pak náhlá expanze výrobků z Číny v první dekádě tohoto století vytvořily lokální šoky. Harvardský ekonom Elhanan Helpman ovšem své hodnocení situace uzavírá slovy, že „globalizace v podobě mezinárodního obchodu a offshoringu nemá na rostoucí nerovnosti velký podíl“.

Daleko významnějším faktorem je technologický vývoj. Zejména rychlý nárůst produktivity ve výrobě, jak tvrdí Martin Sandbu v knize The Economics of Belonging (Ekonomika sounáležitosti). Důležitou roli hraje i zvýšená poptávka po kvalifikované pracovní síle oproti té nekvalifikované.

Pokles výroby jako zdroje zaměstnání měl nepříznivý dopad na města a oblasti, ve kterých se dříve tato výroba soustředila. Ve chvíli, kdy továrny zavírají nebo propouštějí velké množství svých pracovníků, je zasažen i širší okruh místního hospodářství. Tyto opuštěné regiony jsou pak klíčovou složkou ve frustrované společnosti. Zároveň se ale větší města, a zejména pak obrovské metropole, stávají dynamicky se rozvíjejícími centry pro vzdělané lidi a nové aktivity, jak zaznamenal ekonom z Oxfordské univerzity Paul Collier.

Matthew Klein a Michael Pettis ve svém díle Trade Wars are Class Wars (Obchodní války jsou třídní války) prohlašují, že světová finanční krize byla důsledkem liberalizace finančního sektoru v kontextu zvětšujících se makroekonomických nepoměrů. Mezi nejvýznamnější dopady patřily náhlý ekonomický kolaps, záchrana finančního systému, následný důraz na omezení vládních výdajů a pokrizové zpomalení hospodářského růstu. V eurozóně byla celá situace dokreslena poučováním států zápasících s krizí věřitelskými zeměmi, které jim vyčítaly jejich nezodpovědnost.

Donald Trump se stal prezidentem Spojených států a Boris Johnson britským premiérem, protože oba dokázali začlenit frustraci těch „hozených přes palubu“ do konzervativních kruhů. Umožnila to i reakce značné části staré dělnické třídy na novou podobu tradičních levicových stran (labouristů a demokratů), dnes hájících zájmy vysokoškolsky vzdělaných a kosmopolitních voličů a také etnických a kulturních menšin.

Koronavirová revoluce

Někteří tvrdí, že vnímat tyto politické změny v ekonomickém kontextu je chyba. Podle nich jde o reakce na společenské jevy, jako jsou imigrace, měnící se postavení žen a nové sexuální mravy. To ale ze dvou důvodů není moc přesvědčivé: kulturní a ekonomické změny od sebe nemohou být odděleny; a kultura a společnost se takto rychle nemění.

Co si žádá vysvětlení, je přesun voličských preferencí. Odpovědí je změna politické loajality lidí, kteří začali trpět „třídní úzkostí“ – strachem, že žijí na okraji ekonomického útesu nebo přes něj už přepadají. Do této vypjaté situace vtrhla pandemie nemoci covid-19. Ta má za následek minimálně následujících pět dopadů.

Zaprvé, v rámci snah omezit šíření nákazy byla přijata opatření, která zastavila ekonomiku. To nejvíce prospělo starším, jež jsou vůči nákaze nejzranitelnější, ovšem bylo to na úkor mladších generací, které jsou proti nemoci více imunní.

Zadruhé, byly více zasaženy ženy než muži a ty nekvalifikované spíše než ty s předchozími zkušenostmi a vzděláním. To je vysvětleno relativně vysokým počtem ženských zaměstnání v některých nejvíce zasažených (a rizikových) odvětvích služeb a naopak možností větší části kvalifikovaných zaměstnanců pracovat z bezpečí domova.

Zatřetí, koronavirus, zdá se, umocnil mnoho již existujících nerovností. Velká část podpory směřovala do finančního sektoru, jak tomu bylo i v dobách finanční krize.

Začtvrté, pandemie donutila vlády k mnohem rozsáhlejším výdajům v porovnání s finanční krizí. To vyvolává otázku, jak budou tyto dluhy spravovány a kdo je bude splácet.

Zapáté, virus ukázal sílu a zdroje, kterých by mohl stát využít. Ronald Reagan prý říkával, že „devět nejstrašlivějších slov v anglickém jazyce zní: Jsem z vlády a jsem zde, abych vám pomohl.“ To je nejlepší shrnutí filozofie éry, kterou sám pomáhal tvořit. Dnes se poptávka po vládní pomoci, a to vládní pomoci schopné a kompetentní, vrací.

Občanská utopie

Co by tedy návrat k myšlence občanství mohl znamenat v tomto novodobém kontextu? Neznamená to, že by se stát neměl starat o blaho občanů cizích zemí. Ani že má vnímat úspěch svých občanů jako protiklad neúspěchu ostatních. Naopak, jde mu o vzájemně výhodné vztahy s jinými státy.

Neznamená to, že by se státy měly odtrhnout od volných a plodných směn s jinými společenstvími. Obchod, pohyb myšlenek, osob a kapitálu, přitom vhodně regulovaný; to vše může být velice přínosné.

Neznamená to, že by se státy měly vyhýbat úzké spolupráci na dosažení společných cílů. To platí zejména pro iniciativy směřující k ochraně životního prostředí.

To znamená, že prvořadou starostí demokratických států by měl být blahobyt jejich občanů. Aby se toto stalo skutečností, musí být splněno více věcí.

Každý občan by měl mít v rozumných mezích možnost získat odpovídající vzdělání, které by mu umožňovalo se co nejvíce účastnit na chodu moderní vyspělé ekonomiky. Každý občan by též měl mít potřebné zabezpečení pro případ nemoci, postižení či jiného neštěstí.

Každý občan by měl mít ochranu v zaměstnání, aby nedocházelo ke zneužívání, fyzickému ani psychickému. Každý občan by též měl mít možnost sdružovat se s ostatními pracovníky za účelem ochrany svých kolektivních práv.

Úspěšní občané by měli platit odpovídající daně k udržení takové společnosti. A korporace by měly pochopit, že mají ke společnosti, která jejich existenci umožňuje, jistý závazek.

Politické instituce musejí být vnímavé k vlivu všech občanů, nejen těch bohatých. Měly by směřovat k utváření a udržení silné střední třídy za současného zajištění bezpečného systému pro všechny. Všichni občané bez ohledu na rasu, etnicitu, náboženství nebo pohlaví mají právo na stejné zacházení.

Občané mají právo rozhodnout, komu je umožněno přijít a pracovat v jejich zemi a kdo má právo se podílet na jejich občanských právech a povinnostech.

Jak přesně bude těchto cílů dosaženo, by mělo být hlavním úkolem politiky. Ale to neznamená návrat do let šedesátých. Na to se svět až příliš změnil a v mnoha ohledech k lepšímu.

Nevrátíme se zpět do světa masové industrializace, kdy většina vzdělaných žen nebyla zaměstnána, kde byla zjevná etnická a rasová hierarchie a kde vládla západní společenství. Navíc dnes čelíme naprosto odlišným výzvám, jako jsou klimatické změny, vzestup Číny či přeměna práce vlivem informačních technologií.

A přesto některé věci zůstávají neměnné. Lidé musejí jednat kolektivně i jednotlivě. Jednat společně v rámci demokracie znamená jednat a myslet jako občané. Pokud k tomu nedojde, demokracie selže. A je povinností naší generace zajistit, aby k tomu nedošlo.