Manažerská anketa
Měly by státní firmy sponzorovat kulturní a společenské události typu karlovarského filmového festivalu?
- ANO - 56,1 %
- NE - 40,4 %
- NEUMÍM POSOUDIT - 3,5 %
Z karlovarské festivalové války o několik postelí s ministry a několik zadnic, jimž byla upřena polstrovaná sedadla, žila snad všechna česká média valnou část léta. Nad okurkovým bitevním polem létaly i projektily notně banánové, ale na samotné jádro sporu se nedostalo. Domníváme se, že oním jádrem je otázka uvedená v podtitulku, a tak jsme ji položili respondentům Manažerského barometru týdeníku EURO.
Zde vskutku panuje dilema. Statistická většina topmanažerů nemá se sponzorskou aktivitou firem, kde drží majoritu stát, vážnější problém, není to ale většina drtivá. Mezi ANO a NE přitom vede velmi zásadní frontová linie nejen o formy, ale o samo angažmá státu. Dilema ministrů ani tak nepovstává s otázkou, zda přijmout pozvání sponzorů, ale zda připustit, aby příslušná firma vůbec festival sponzorovala.
• Převahu těch, kdo odpověděli ANO, reprezentuje názor: „Není důvod, proč by se státem vlastněné firmy měly v marketingu chovat jinak, než by se chovaly, pokud by je stát nevlastnil.“
„… pokud na to mají dle hospodářského výsledku (nevykazují ztrátu),“ vymiňuje si ale jiný ředitel. A další flekuje: „Doufám, že sponzory se nestanou České dráhy či Česká pošta.“
V souvislosti s hlavními sponzory festivalu v Karlových Varech, kterými letos byli Český Telecom, Eurotel a ČEZ, tedy tři firmy vlastněné státem, zní naléhavě ještě jeden podmíněný souhlas: „Ano, pokud se jedná o MARKETINGOVOU investici.“ Případné jiné motivy vyvolávají neskrývané poznámky o korupci a protislužbách. Obavy z nesmrtelného klientelismu, ať už v privátním nebo v polostátním sektoru, se v odpovědích ozývají lapidárně: „Stát to stejně neformálně podporuje tím, že tam politici přijedou na účet soukromých firem.“
• Většina negativních reakcí se koncentrovala na principiální problém: práva a povinnosti státu jako vlastníka v komerční firmě. „Státní firmy by neměly sponzorovat vůbec nic, neboť je to vždy potenciální zdroj korupce,“ myslí si jeden respondent. A upozorňuje: „Všichni si pamatujeme, že před lety to byly vesměs státní firmy, kdo sponzoroval dýchánek ODS na Žofíně. Zatímco soukromě vlastněný subjekt velmi pečlivě zváží návratnost prostředků vynaložených na sponzoring, v případě státního podniku si jeho management zpravidla snaží koupit ,status VIP´ za peníze, které patří občanům. To samo o sobě je absurdní, protože buď člověk VIP je, protože v životě něco dokázal, nebo v životě nic nedokázal, a pak není VIP… leč šašek, kterému se ostatní klaní právě jenom proto, že je obdaroval penězi, které mu nepatří.“
• Méně razantní komentáře se zabývají otázkou, kdo o sponzoringu zmiňovaného druhu může rozhodnout? „Tím, kdo má právo a povinnost posuzovat smysluplnost konkrétních marketingových kroků, je majitel,“ míní jeden z ředitelů, k čemuž ale poučeně dodává: „V případě majetku státu je výkon této role zpravidla zcela zanedbatelný.“ Ten nárok, domyšlený do důsledku, vedl jednoho ředitele k závěru: „Stát nemůže nikoho sponzorovat, protože nespravuje peníze své, ale peníze občanů.“ A tedy: „Pokud se tak volení zástupci usnesou a národ je za to nevyžene od moci, mohou platit vybrané akce přímo ze státního rozpočtu. Rozumným parlamentem by ale takové akce neměly projít.“ Přizvukuje mu respondent, který situaci definuje: „Znamená to vlastně, že o přidělování státních peněz rozhodují manažeři státních podniků, a nikoli parlamentem kontrolovaná vláda. Pokud už státní podnik z jakéhokoli důvodu existuje, měl by vydělané peníze odvádět do státního rozpočtu, tj. vlastníkovi, který sám rozhodne, jak s nimi naloží.“ Z čehož nutně vyplývá dodatek ředitele, který si myslí, že o takovém sponzorování by nejen musel rozhodnout zakladatel nebo vláda, ale že by tento subjekt navíc o svém rozhodnutí „měl informovat dostatečným způsobem veřejnost“.
• Existují okolnosti, za jakých by měla sponzorská aktivita státní firmě projít? O definici se pokusil jeden z účastníků průzkumu:
„Místo sponzorování snobských akcí a hrazení účasti na nich ministrům svých resortů, nechť svými sponzorskými dary přispějí:
- tělesně a mentálně postiženým;
- dětským domovům;
- nemocnicím na nákup špičkového zařízení, na které jim nedokáže přispět státní rozpočet, který musí vyhazovat peníze za prohrané soudní spory a arbitráže;
- na spoustu dalších užitečných věcí, které tento stát a jeho občané potřebují více než všechny ty pseudosymboly národní hrdosti, o které se nikdo ve světě nezajímá a které slouží jenom k podpoře falešné hrdosti pod heslem: my na to máme také.
Doporučoval bych, aby sponzoring ze strany podniků, ve kterých má majoritu stát (ať již vlastnicky nebo z hlediska hlasovacích práv), byl zakázán zákonem s výjimkou taxativně vyjmenovaných dobročinných aktivit.“
• Jak by potom dopadl karlovarský festival, mimochodem největší akce toho druhu v České republice? Ředitelé nastínili dvě varianty:
„Myslím si, že by měl být dotován městem, které nepochybně těží z přítomnosti festivalu, ministerstvem kultury, protože se jedná o jistě velkou kulturní akci, a sponzory z privátní podnikatelské sféry.“
„Jde o anomálii z dob totality. Pokud si významná událost společenského významu nesežene privátní sponzory (…) je to signál, že není atraktivní pro veřejnost. Pak je otázka, zda má právo na existenci. Rozhodně si dovedu představit existenci MMF v Karlových Varech bez státních firem - třeba i za méně peněz.“
Paní Zaoralovou, pana Bartošku a stovky dalších lidí, kteří se na přípravě festivalu podílejí, ale může - kromě celkového výsledku průzkumu - těšit snad i třetí představitelná pointa. Zase jednou česká. V podání jednoho z manažerů zní: „Lepší přispět na takovouhle akci, než to rozkrást.“
Pramen: Manažerský barometr týdeníku EURO. Odpovídalo 86 manažerů.
