Tvrzení armády, že zachránila Egypt před pádem do propasti, lze věřit. Pokud zvládne protesty stoupenců svrženého prezidenta
Vyslovení slova převrat je v Egyptě od středy 3. července nanejvýš citlivá záležitost. „Hlavně nepište, že to byl puč,“ kladla mi na srdce paní za přepážkou ústředny, když jsem si vyřizoval telefonní linku do svého káhirského novinářského bytu. Do rozhlasové redakce už telefonovali Egypťané žijící v České republice a ohrazovali se proti tomu, že sesazení prezidenta Muhammada Mursího označujeme ve zpravodajství za převrat.
Když se Mursí po mohutných demonstracích obrátil 2. července večer se svým projevem k národu, těsně před vypršením 48hodinového armádního ultimáta, zopakoval 56krát slovo legitimita. Kromě odmítání odstoupit a obhajování legitimity své moci neřekl vůbec nic. V projevu tak symbolicky shrnul podstatu své roční vlády: držet se u moci na základě vyhraných voleb, upevňovat mocenské pozice Muslimského bratrstva a ignorovat skutečné problémy země. A ty byly alarmující už za Husního Mubáraka, výrazně se pak zhoršily během přechodného období po jeho svržení a tento trend pokračoval i za roční vlády Muhammada Mursího.
Od Rebelie k puči Celkem 22 milionů podpisů, ověřitelných na základě čísel občanských průkazů, sesbírala od jara do 30. června iniciativa Tamarrud, tedy Rebelie, pod peticí za Mursího odstoupení.
Velká část petentů pak vyšla do ulic svůj požadavek fyzicky podpořit. Takový tlak veřejnosti by zřejmě v západních demokraciích neustál žádný politik. Mursí si byl jistý podporou své strany a tvrdého jádra svých sympatizantů, proto jakoukoli možnost odstoupit rezolutně odmítal. Lidé přitom byli v ulicích.
Armáda už dříve varovala před spirálou násilí, do které by mohl Egypt sklouznout, pokud se požadavky obou táborů nesblíží. A demonstrace 30. června skutečně vykazovaly všechny známky krizového momentu: milionové davy v ulicích na jedné straně a prezident a jeho strana, odmítající jim vyhovět, na straně druhé.
Pozastavení v referendu schválené ústavy, zbavení funkce demokraticky zvoleného prezidenta a rozpuštění stejně demokraticky zvoleného parlamentu z technického hlediska převratem skutečně je. Situace ale neměla jiné řešení a obdobný vývoj ostatně mnozí komentátoři předvídali. Armáda ukázala, kdo je v zemi i nadále pánem, a zároveň zasáhla šikovně na straně většinového požadavku. Jejím slovům, že vstoupila do hry v poslední chvíli před pádem Egypta do propasti, lze věřit. Pokud ovšem dokáže udržet v rozumných mezích protesty druhého tábora, který požaduje návrat Muhammada Mursího a pro který je slovo převrat tím nejvýstižnějším pojmenováním současných událostí.
Převratová terminologická pře má ale význam i v zahraničněpolitických vztazích.
V první řadě je tu otázka každoroční pomoci Spojených států Egyptu ve výši 1,5 miliardy dolarů. Ta se totiž automaticky utne ve chvíli, kdy v recipientské zemi dojde k převratu a svržení demokraticky zvolené vlády. I přes výzvy některých senátorů ale USA zvolily tradičně oportunistickou taktiku a vyčkávají, jak se celá situace vyvine. Puč proto zatím převratem nenazvaly a svržení Mursího neschválily ani neodsoudily.
Další čtyři stíhačky F-16 z celkem 20kusové zásilky se mezitím vydaly na cestu směr Egypt, který je jedním z největších provozovatelů tohoto typu bojového letounu na světě.
Ambivalentní postoj k událostem v Egyptě ale nedělá světové supervelmoci mezi Egypťany dobré jméno. Vzhledem k americké podpoře Mursímu se demonstrace jeho odpůrců nesly ve výrazně protiamerickém tónu a v některých chvílích se zvrhly přímo v protesty proti USA. S postupem dní ale začaly tyto nálady sílit i v táboře Mursího stoupenců právě proto, že Washington puč neodsoudil.
Když volby nestačí Když jsem mluvil na káhirském náměstí Tahrír s odpůrci sesazeného Muhammada Mursího, odpovídali mi na mou námitku o legitimitě demokraticky zvoleného prezidenta tím, že volební urny nemusejí nutně odrážet vůli lidu. A zvlášť ne v Egyptě. Podle nich za to může značná negramotnost elektorátu především na venkově. Jeho hlasy si třeba Muslimské bratrstvo, potažmo jeho politická odnož Strana svobody a spravedlnosti může koupit za nevelký peníz. Stejně tak hraje velkou roli nucená volební disciplína celých velkých rodin.
Jaké je řešení tohoto problému pro budoucí volby, nevědí, ale věří, že přímá demokracie v podobě masových protestů v ulicích je opravdovější než ta volební. A současný vývoj jim v případě úspěchu přechodného období dá za pravdu.
Legitimita Muhammada Mursího, ze které si islamisté udělali zaklínadlo, je z formálního hlediska nezpochybnitelná. Ve druhém kole prezidentských voleb v červnu 2012 získal něco přes 51 procent hlasů, tedy jen těsně více než jeho protikandidát a představitel starého režimu Ahmad Šafík. S tak těsným mandátem měl Mursí počítat s tím, že bude muset dělat politiku inkluzivní a dbát hodně na to, aby byl přístupný požadavkům opozice. Tím spíš, že hodně lidí ho volilo jen jako horší zlo, když nechtěli dát svůj hlas kandidátovi Mubárakova režimu.
Ostatně o reálné podpoře, kterou Mursí ve volbách měl, svědčí výsledek prvního kola, kdy získal jen 26 procent hlasů. Z této perspektivy je poměrně zřejmé, proč Egypťané po jednom roce neúspěšného Mursího vládnutí odmítli jeho fanatické zaklínání se legitimitou moci.
V zemích s tak propastnými sociálními rozdíly jako Egypt je reprezentativnost, a hlavně akceschopnost výsledků jakýchkoli voleb diskutabilní. Na jednu stranu je tu ve velkých městech dnes už poměrně silná třída vysokoškolsky vzdělaných lidí, nebo alespoň lidí se základním politickým a ekonomickým přehledem, kteří mají představu o tom, co by asi země potřebovala pro slibný vývoj a kdo by mohl takové potřeby naplnit. Pak je tu ale obrovský příkop a na jeho druhé straně masy nevzdělaného, převážně venkovského obyvatelstva, které nemá o dění valný přehled, a je tedy při volbách lehce manipulovatelné. Početně přitom venkované stále ještě převažují. Ti první tak mají obavu, že „ignoranti“ z vesnic ohrožují skrze svobodné volby prosperitu Egypta.
Mursí coby nadávka Koncem června už v Káhiře prakticky nebylo možné potkat člověka, který by měl pro prezidenta slušného slova. Ostatně jméno Mursí se dostalo během krátké doby do běžné mluvy ve formě nadávek, které přitom se samotnou osobou islamistického prezidenta vůbec nesouvisely. Všichni mluvili s nadějemi o
30. červnu – že vyjdou do ulic a s Mursím skoncují. A jak řekli, tak se i stalo.
Poslední červnový týden opět vyschly benzinové pumpy. Tentokrát nejen na venkově, kde jsou problémy se zásobováním časté, ale po celé zemi, i v Káhiře. U těch několika málo pump, kde ještě benzin a naftu měli, se tvořily mnohahodinové fronty. Aktivisté iniciativy Tamarrud měli v těchto situacích při sbírání podpisů za odstoupení Mursího doslova žně. Ke stále častějšímu nedostatku pohonných hmot se přidávaly stále častější výpadky elektřiny či padající kurz egyptské libry, která během jediného roku Mursího vlády klesla vůči americkému dolaru o bezmála 20 procent.
Následné zdražování dováženého zboží, kam ovšem patří i pšenice, celkový růst cen a rozvoj černého finančního trhu byly dalšími faktory, které Egypťanům ztěžovaly život. Nějakou dobu sice ještě měli pochopení pro to, že nová administrativa nemůže všechny chyby z minulosti napravit ze dne na den, ale vláda nepřicházela ani s žádnými návrhy či projekty řešení a situace se neustále zhoršovala. O ambiciózním ekonomickém projektu Muslimského bratrstva nazvaném Renesance se během Mursího vlády téměř přestalo mluvit.
Tyto praktické dopady vládnutí ale doprovázel i naprosto nešikovný a neomalený politický styl, na který je veřejnost krátce po svržení Mubárakova systému ještě stále hodně citlivá. Muslimské bratrstvo se rozhodlo skrze Mursího uplatňovat politiku „vítěz bere všechno“, která odráží mentalitu vedení této islamistické skupiny. Během dlouhých desetiletí ilegality se totiž bratři naučili nedůvěřovat nikomu. Tato nedůvěra se projevila absencí snah o širší politický konsenzus v důležitých otázkách, jakou je třeba podoba nové egyptské ústavy.
Ústava a předchozí vyhlášení ústavní deklarace, jíž si Mursí uzurpoval další pravomoci a vymanil svá rozhodnutí ze soudního dohledu, byly dva zásadní momenty, jež mu zlomily vaz. Po velkých protestech proti rostoucím autoritářským choutkám nového prezidenta musel Mursí deklaraci z větší části stáhnout zpět. To mu však nepomohlo ani v očích odpůrců, ani stoupenců.
Muslimské bratrstvo pak spěchalo s dokončováním nové ústavy, aby už byla rychle schválena všelidovým referendem, dokud má Mursí moc pevně v rukou. Text ústavy nakonec vypracovali jen islamisté, kteří nebyli ochotní ke kompromisům a jednáním o některých zásadních bodech. V následném referendu ji Egypťané schválili 63 procenty hlasů. Podpora pro islamisty vypracovanou ústavu ale vypadá trošku jinak z pohledu absolutních čísel. Vzhledem k nevalné účasti na referendu se pro ústavu vyslovila zhruba jen pětina oprávněných voličů.
Ústavní deklarace a následující vypracování a schvalování základního zákona byly také zásadním bodem, kdy se liberální opozice definitivně tvrdě postavila proti Muslimskému bratrstvu a odmítala veškerá pozvání k jednáním s prezidentem Mursím. Ten se chtěl náhle otevírat opozici, ovšem až tehdy, když bylo všechno zpečetěno. Opozice sjednocená do bloku středolevých stran, v jehož čele stanul triumvirát Muhammad al-Baradej, Amr Músa a Hamdín as-Sabbáhí, se rozhodla pro frontální útok proti Mursího establishmentu. Vyvrcholením této opoziční taktiky byly události posledního červnového dne.
Muslimští bratři na rozcestí Jaká ale je budoucnost Muslimského bratrstva v jeho stávající podobě? Vedení organizace včetně nejvyššího vůdce Muhammada Badího jsou staří bratrští jestřábové, kteří se ideologicky hlásí k odkazu teoretika Muslimského bratrstva Saída Kutby. Patří k nim i Muhammad Mursí. Nejen že je tato názorová linie relativně tvrdá a vychází z premisy boje muslimů proti jejich nevěřícímu vládci, ale tento proud uvnitř bratrstva spojuje společná zkušenost s dlouhodobými žaláři Mubárakovy doby.
Právě hluboce zakořeněná paranoia a nedůvěra hnutí, které se po 85 let od svého založení pohybovalo v konspirativní ilegalitě, je konstantní vlastností stojící za neschopností vládnout. Během roku u moci Muslimští bratři ukázali, že nejsou schopní dělat kompromisní politiku a s kýmkoli se rozumně dohodnout. Tímto stylem vládnutí si ale bratrstvo podřízlo větev a za svůj konec si tak mohlo do určité míry samo.
Se stále stejným vedením však není šance, že by se politické myšlení bratrstva změnilo. Se stále stejným vedením v žaláři už ale nevypadají šance tak špatně. Jejich zatčení, včetně Badího, totiž minulý týden nařídila prokuratura. Viní je z podněcování násilí, které vedlo k pondělnímu krveprolití před sídlem Republikánské gardy v Káhiře, které si vyžádalo přes 50 mrtvých.
Je známo, že uvnitř bratrstva existuje reformní proud. V něm figurují zejména vysokoškolští profesoři a vzdělaní profesionálové. Pokud by tito reformisté využili nepřítomnosti vůdců a chopili se iniciativy, mohlo by se Muslimské bratrstvo změnit ve standardní a moderní politickou sílu, která by se navíc mohla nakonec připojit k současnému, popřevratovému politickému projektu liberálních sil, sponzorovanému armádou.
Druhou možností je, že se bratrstvo stáhne zpět do podzemí, do role neustálé rezistence a že se případně uchýlí i k politickému násilí. Tentokrát by to ale byl obrovský krok zpět a také krok k definitivnímu konci bratří na egyptské politické scéně.
A jaké jsou perspektivy ekonomického směřování Egypta po odstavení Muslimského bratrstva od moci? Společensko-hospodářský projekt Renesance, se kterým šlo Muslimské bratrstvo do voleb, byl pravicový a kladl důraz na rozvoj malého a středního podnikání na úkor role státu v ekonomice a vytváření zaměstnanosti. Z hlediska potřeb egyptské ekonomiky působil tento projekt jako racionální a dobře cílený. Bratrstvo ho ale, ať už kvůli vlastním chybám nebo z důvodu vnějších politických okolností, nestihlo ani začít realizovat.
Opoziční síly, které se po svržení Mursího snaží o převzetí iniciativy, jsou ale spíše levicově zaměřené, a lze tedy očekávat, že v Egyptě tradičně silnou roli státu v ekonomice budou chtít zachovat a rozvíjet. Ostatně dosazený premiér, bankéř Házim al-Bibláví, je zakládajícím členem Egyptské sociálně demokratické strany. Jisté je, že po ne zcela úspěšné privatizaci části ekonomiky v době Mubárakovy vlády převládá teď mezi Egypťany volání po etatistickém řešení ekonomických problémů země. l
Armáda ukázala, kdo je v zemi i nadále pánem, a zároveň zasáhla šikovně na straně většinového požadavku. V zemích s tak propastnými sociálními rozdíly jako Egypt je reprezentativnost, a hlavně akceschopnost výsledků jakýchkoli voleb diskutabilní. 23 procent O tolik se propadl kurz egyptské libry vůči americkému dolaru od revolučního ledna 2011.
O autorovi| Štěpán Macháček, zpravodaj ČRo na Blízkém východě
