Dílo hodné Masaryka

Intelektuální dobrodružství nad knihou Miloslava Petruska

České sociální vědy dostaly před pár dny dárek od profesora Miloslava Petruska v podobě obdivuhodné práce o soudobé společnosti. Jejích 460 stran by kromě odborníků rozhodně nemělo ujít pozornosti ekonomů, manažerů či novinářů. Petrusek pro svou novou knihu zvolil originální koncept. Vybral 108 pojmenování epochy, v níž žijeme, předložil původ i obsah těchto výrazů, zamyslel se nad paradoxy doby a uvedl nepoučené čtenáře do říše pravého intelektuálního dobrodružství. A co víc, nabídl zamyšlení i nad – pro pragmatiky – užitečnými znalostmi. Ale pozor! Přítel známého polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana a někdejší děkan Fakulty sociálních věd UK, jehož přednášky obohacené vtípky z dějin sociologie a proslovované charakteristickým hlasem bývají „vyprodány“, není nudným průvodcem. Zvolil moderní formu poučeného, ale neexhibujícího eseje, který mnohdy umožňuje vysvětlit více než fascikl obtěžkaný daty. Autor, který oslavil 15. října sedmdesátiny, ctí Schopenhauerovy zásady jasného výkladu. „Důsledně jsem se snažil vyhnout jazykovému ezoterismu, který uzavírá sociologii do hájemství nesrozumitelna: nesrozumitelnost mi nikdy nebyla normou vědeckosti. Existuje povinnost nezneužívat pojmosloví k zakrývání myšlenkové prázdnoty,“ píše Petrusek (str. 51). Sám toho nemá zapotřebí – stěží lze najít za jinou aktuální společenskovědní knihou takovou masu vědění, poctivosti, pochopení a zároveň i životní moudrosti.
Pasují na naši společnost přívlastky alibistická, cynická, flagelantská, hrabivá, tělesná, hlučná, informační, monetární nebo nomádská? Nejsme spíše společností mcdonaldizovanou, turistickou, legrační, užvaněnou, lokajskou, zahazující, dotazovanou, diplomovanou či technokratickou? Anebo se spokojíme s tradičnějšími vymezeními, jako postindustriální, občanská, sekularizovaná, kapitalistická, amerikanizovaná, multikulturní nebo s již trochu zprofanovanou postmoderní civilizací? Nejspíše máme z každého trochu, ale je na čtenáři, aby mezi nestejně dlouhými hesly – s nimiž má autor nemalé zkušenosti od vydání Velkého sociologického slovníku (1996) – volil ta nejzajímavější. Petrusek je čiperným bibliotékářem, v odkazu na úvodní povídku Jorgeho Louise Borgese, přičemž naštěstí od něj neztratil ze vší té četby v „bábelské knihovně“ svůj zrak… Pilně čte a dodává i příběh. A tak pro ty, kteří nemají čas či chuť zápolit s originály klasiků, není v Česku momentálně asi lepšího seznámení se jmény Bell, Beck, Ritzer, Postman, Roszak, Aron, Huizinga, Foucault, Baudrillard, Adorno, Bourdieu, Toffler, Dahrendorf, Toynbee, Bachtin, Maffesoli, Mumford, Lipovetsky nebo Krejčí a Krupička. Výlučnost slováckého rodáka, jemuž minulý režim zasadil nejeden bolestný políček, tkví v tom, že na místě, kde se soudobí druhořadí „vědci“ spokojují s odkazem na obecně známé (a notně zjednodušené až vycucané) gró publikace, zná Petrusek primární anglický, německý, ruský či polský zdroj plus okolnosti jeho vzniku i možné osobnostní vlivy.
Podstatou knihy je tedy tázání, proč a jakým způsobem se naše etapa dějin pojmenovává, kde se bere ona potřeba sebeetiketizace a hlavně sebereflexe. Nikdy dříve tomu nebylo – jsme výluční, nebo si to jen myslíme? Tento „pojmenovávací boom“ historicky bezprecedentních jevů a procesů, kdy i v humanitních předmětech mnohdy rozhoduje o úspěchu tezí nápaditost nálepky, přichází asi od poloviny 20. století s nástupem destalinizace na Východě a příchodem postindustrializace na Západě. Asi první tři autoři, kteří nabídli nové „pojmové instrumentarium“, byli ve Francii Alain Touraine (la société postindustrielle), v USA Zbigniew Brzezinski (technetronní společnost) a v téže době Daniel Bell s významově odlišným konceptem postindustrial society. Záhy nato nastává „epocha pojmenovávací plurality“, v níž je skryta mnohotvárnost světa. „Žijeme ve společnosti 'pozdní doby', tedy ve společnosti, kterou lze metaforicky přirovnat k sopce, o níž nejen nevíme, zda je činná, či nikoliv, ale už vůbec ne, zda a kdy může vybuchnout a s jakými následky. Třebas zítra, třebas nikdy. Jeffrey Alexander nazval jednu kapitolu své studie příznačně – mezi pokrokem a apokalypsou…“ (str. 25) Pozdní doba, takzvaná postmoderna, je křehká, tekutá, kolážovitá; Petrusek ji mimo jiné charakterizuje i růstem vlivu mediálního světa: „Vzniká nová životní situace, do níž je člověk situován tím, že paralelně sdílí dva světy, svět své každodennosti a 'simulovaný svět', zprostředkovaný masovými médii.“ (str. 33) Sociologové se tedy snaží takovou společnost pojmenovat. Proč? Jednak se jí tím připisuje identita, popisuje se její podstata – odlišná od jiných, ať již v čase nebo prostoru. Označením je dosažena i jistá legitimizace takového společenského uspořádání a rovněž si tento labelling s sebou nese i funkci varovnou, kritickou a v zásadě upozorňovací. Pojmenování provokuje, nutí k hlubšímu vhledu. Není sporu o tom, že 108 vybraných názvů společností naláká čtenáře.
Lze říci, že sám Petrusek si chtěl vědomosti utřídit. Udělal to brilantním způsobem. A nelze přitom přehlédnout jeho druhou životní lásku, literaturu. Tak se stává, že vedle sebe figurují Kundera a Kunczik, Dostojevskij i Marx nebo Karafiát v sousedství Webera. Autor dokáže být vtipný, ale i lehce jízlivý vůči „tvrdým“ ekonomům nebo Gottwaldovým „karlínským klukům“. Zná optiku blízkou i vzdálenou, při vší své znalosti se nijak nepovyšuje. Ale abychom jen nechválili. Kriticky je třeba se ptát, na základě čeho autor vybíral, když opomenul i velmi citované koncepty (například Beckova riziková či Gershunyho samooblužná společnost)? K eseji patří i pointa, která je místy velmi silná, jinde trošku pokulhává – možná tu chybí i výstupní „závěr“ knihy. Jasnou chybou však je absence rejstříku, který při stovkách citovaných jmen, děl a pojmů snižuje encyklopedickou hodnotu Společností pozdní doby. Protože však česká sociologie získala nebývalé dílo srovnatelné s pracemi Masaryka, Chalupného nebo Bláhy, je nadmíru pravděpodobné, že SLON přidá ve druhém vydání i seznam jmen a pevnou vazbu. Jednou větou: Máte-li mít doma jedinou sociologickou knihu, kupte si právě tuhle.

Miloslav Petrusek: Společnosti pozdní doby Sociologické nakladatelství (SLON) Praha 2006 (1. vydání), 464 stran