Jsme doopravdy jen konzumenti velikosti jiných?
Začátkem srpna odešli dva kultovní režiséři mého mládí Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni. Den jejich smrti je vzal definitivně filmu: Stali se kořistí médií a politiků. Rozcupovali je a poplivali jejich zbytky své okolí, aby se na odlesku jejich slávy přiživili. Mediální civilizace předexecírovává účast na výsadách druhého bez rizika.
Přitom z hory potištěného papíru, vyřčených slov a připomenutých obrazů se nevynořili tito nezpochybnitelní velikáni jako lidé, ani nebylo možné zaslechnout nějakou jejich ucelenou myšlenku, ani nějaké zásadní dobrodružství, které jejich život i dílo způsobily či jen reflektovaly. Vše o nich vyřčené bylo nahodilé, útržkovité, fragmentální, někdy snad dráždivé, ale dílo to připomínalo velmi málo. Dílo bylo překryto medialitou, v níž se utopilo i pár povedených článků, nebyly slyšet, člověk je těžko hledal.
Kladu si otázku, čím to je? Co způsobuje vítězství fragmentu, vypouklého výkřiku nad jakoukoliv soustředěnější výpovědí o něčem nebo o někom? Důvodů je jistě mnoho, ale v souvislosti s těmito dvěma mistry mě napadá hlavně jeden: Absolutní ztráta stylu. Jakýkoliv intenzivní pocit prožitku je dílem vytříbeného stylu. Jen styl je to, co způsobuje silný zážitek a co se může příjemci zadřít pod kůži a do srdce a do mozku, co si pak léta jsme schopní pamatovat, co v nás zůstává a občas, zcela nečekaně se vynořuje, abychom si uvědomili nové souvislosti.
Z dnešní mediální smršti si pamatujeme jen množství a rychlost, s jakou se na vše reaguje, ale oba tyto faktory jsou stejné pro události předchozí i následující. Nic nás nepřesvědčuje o jedinečnosti, jedno se neopírá o druhé, nic se nepotvrzuje, nenásobí, nevyčuhuje, vyprodukované jen tak samo o sobě trčí, protože výrobce tohoto způsobu sdělení už nevěří v trvání ničeho. Ztráta stylu ukazuje nejpřesvědčivěji nevíru ve vlastní řemeslo a v jazyk. Hra s jazykem u psaného projevu a hra se světlem v obrazech, je to, co pečetí vztah ke světu. Díky tomu byli oba zmínění tvůrci tak velcí.
Jejich úmrtí nám připomnělo, že už jejich velikost ani většinou neumíme vyjádřit. Jsme opravdu už tak malí? Jsme doopravdy jen konzumenty velikosti jiných?
