Evropští politici, kteří se snaží odvrátit řecký kolaps, v zákulisí nešetří na adresu Atén vulgaritami
S důvěryhodností je to jako s panenstvím, říkával bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. „Lehce se o ni přichází, je obtížné si ji udržet a je nemožné získat ji zpět.“ Nepochybujeme, že Berlusconi tu byl expertem na slovo vzatým. V obou zmiňovaných kategoriích. A právě ztráta důvěryhodnosti a vzájemné důvěry je jedním z určujících faktorů současné krize mezi Řeckem a jeho věřiteli, tedy eurozónou a Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Získat ji zpět nebude jednoduché.
Hrozba kolapsu řeckého bankovního sektoru a následného chaotického odchodu Řecka z eurozóny už nepatří jen na stránky médií, která občas ráda zveličují. Ze zpětného pohledu k tomuto vyústění možná vše směřovalo. Ale pohled do zákulisí dramatických jednání v Bruselu ukazuje, že tahle cesta nebyla vždycky přímá.
Po lednovém nástupu do vlády budili lídři řecké strany Syriza pozornost rozhalenkami, koženými motorkářskými bundami nebo plamennými projevy. Koncem února se ale s eurozónou a Mezinárodním měnovým fondem přece jen dohodli na prodloužení záchranného programu s tím, že řecká vláda co nejdřív předloží návrhy dalších úsporných opatření, která by jí umožnily od věřitelů získat další slíbenou tranši záchranných půjček. Pak už ale šlo všechno z kopce a začalo se rodit drama posledních dní.
Schizofrenní Tusk „Ten Tusk se snad spojil s Tsiprasem?“ nechápavě kroutil hlavou jeden vysoce postavený diplomat poté, co předseda Evropské rady (ta pořádá summity premiérů či prezidentů států Evropské unie) Donald Tusk svolal na pondělí 22. června mimořádný summit lídrů eurozóny. Angela Merkelová a s ní většina ostatních lídrů chtěla, aby se Řekové a věřitelé dohodli na expertní úrovni; lídři přece těžko mohou propočítávat konkrétní dopady třeba zvýšení daně z přidané hodnoty. Na to mají své lidi. Tusk ale summit přesto svolal, i když s jasným cílem: řecký premiér Alexis Tsipras měl od všech osmnácti ostatních předáků jasně uslyšet, že nemůže počítat s tím, že eurozóna prostě „vyměkne“. Letecké speciály do Bruselu přesto přivážely lídry, kteří sem nechtěli, a Merkelová to taky Tuskovi jasně řekla. Podle svědectví zmiňovaného diplomata to Tuska přivedlo do velmi ponurého stavu. „Předsedal jsem schůzce, kterou kromě Tsiprase a mě nikdo nechtěl, to se mi ještě nestalo,“ měl si povzdechnout bývalý polský premiér.
V Evropě se ale jen málokterý výsledek rodí přímočaře a mělo tomu tak být i tentokrát.
Summit, který nikdo nechtěl, vedl - na pár dní - málem k euforii. Řekové předložili návrhy úspor. „Jsou dost obsáhlé,“ sdělil svůj první dojem Jeroen Dijsselbloem, předseda schůzek ministrů financí eurozóny a zároveň šéf nizozemské státní pokladny. A rozhodně spíš jestřáb než někdo, kdo by byl k Řecku vstřícný. Řecký návrh, který ještě tentýž den unikl do médií, počítal například s úsporami v penzijním systému nebo se zvýšením daně z přidané hodnoty. Vycházel tedy vstříc dlouhodobým požadavkům věřitelů. Na základě pár stran textu se ale konečná dohoda udělat nedá, a tak řecké plány dostali za úkol propočítat experti: měli zjistit, jestli čísla sedí. Optimismus ale stihl ještě předtím podpořit na Twitteru Martin Selmayr, všemocný šéf kabinetu předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Řecké návrhy pochválil a označil je za dobrý základ k dalšímu pokroku.
Bacha na Twitter
Pravdu ale měli ti diplomaté, které Selmayrův tweet rozzuřil: viděli ho jako snahu komise dotlačit všechny k dohodě. Selmayra, člena německé CDU, za to poloveřejně pokáral dokonce i jeho stranický kolega, německý ministr financí Wolfgang Schäuble. A oprávněně: experti věřitelů brzy vydali verdikt, že řecké návrhy nestačí, respektive že se příliš spoléhají na zvyšování daní, zatímco hlavně MMF by raději viděl škrty ve výdajích. A tak jednání s Řeky začala nanovo.
Ve stejný týden, ve čtvrtek a v pátek 25. a 26. června do Bruselu přijeli lídři všech osmadvaceti zemí EU, tentokrát na předem plánovaný summit. Řecko nemělo být hlavním tématem, opět se o něm mělo jednat nejdřív na úrovni expertů. Premiéři a prezidenti se tvrdě pohádali nad návrhem na povinné kvóty pro přijímání uprchlíků: „největší katastrofa, co pamatuju“, popsal atmosféru vysoce postavený zdroj. Křičelo se, bouchalo se pěstmi do stolu, hrozilo se odchodem ze sálu. A to ještě nikdo nevěděl, že těsně po skončení summitu přijde další šok.
Aniž se to obtěžoval předem říct, vyhlásil premiér Tsipras v pátek večer po návratu ze summitu o požadavcích věřitelů referendum. Nedávalo smysl: žádný konečný návrh nebyl na stole, Tsipras Řeky ani nenechal hlasovat o nejaktuálnější nabídce věřitelských institucí. Bylo evidentní, že ze strany řecké vlády je to snaha o získání celonárodního konsenzu, a tím o posílení své vyjednávací pozice. Toho prvního Tsipras jasným vítězstvím v lidovém hlasování dosáhl, svou pozici u partnerů v eurozóně ale touhle taktikou jen dál poškodil. Možná nenávratně.
Řekové a věřitelé se nebavili nějakou akademickou přetahovanou o výši primárních přebytků nebo složení úsporných opatření.
Nad tím vším se samozřejmě vznášela jasná hrozba, že Řecku brzy dojdou peníze. Média nejvíc mluvila o splátce pro MMF, ale ta měla pro Řecko spíš reputační význam. Skutečný klíč k celé hře držela a drží Evropská centrální banka (ECB), a taky ho neváhala použít.
Řecké banky byly už několik měsíců závislé na nouzových půjčkách (ELA), které ECB povoluje a může je taky odepřít. Řekové ještě před referendem zintenzivnili výběr vkladů z bank a poté, co ECB odmítla nouzové půjčky navýšit, nezbylo vládě než banky zavřít a zavést tvrdá omezení na výběr hotovosti. S tím, že tenhle scénář hrozí, samozřejmě všichni počítali, a tak byl cíl Řeků jasný: prodloužit záchranný program (i když by to bezprostředně neznamenalo výplatu žádných půjček) tak, aby ECB mohla nechat řecké banky žít. To byl požadavek, se kterým řecký ministr financí Janis Varufakis přijel do Bruselu v sobotu 27. června na mimořádnou schůzku eurozóny. Jenže Syriza tady poprvé poznala, jak moc referendem ostatní vlády namíchla.
Č…k Varufakis
Ministři financí o řeckém požadavku odmítli byť jen jednat; pro návrh byla podle diplomatického zdroje jen Francie. Viditelně otřesený Varufakis sice na následné tiskovce opakoval, že jeho vláda žádné kapitálové kontroly nezavede, muselo mu ale být jasné, že ECB nouzové půjčky omezí a řecké banky v pondělí neotevřou. A přesně to se stalo. „Co teď můžou Řekové udělat, aby se udrželi v eurozóně?“ ptal jsem se jedné vysoce postavené diplomatky.
Její odpověď byla žertovná jen napůl: „Modlit se.“ Další diplomat atmosféru hezky dokreslil. „Zasr..ý č…k,“ řekl o Varufakisovi.
Žádný „deadline“ ale není konečný, když oběma stranám pořád zbývá aspoň malá vůle dohodnout se. A to je přesně tento případ.
Eurozóna grexit riskovat nechce, Řekové po drachmě taky netouží: bezprostřední ekonomický kolaps by měli zaručený, naději na následné zotavení nejistou. Tedy pokud nevěříme spikleneckým teoriím, že Syriza chce ve skutečnosti z eurozóny ven, jen hledá způsob, jak doma vytvořit příběh o věřitelích, kteří Řecko z jednotné měny schválně vytlačili. Jednat se tedy mělo dál, ale jedno se přece jen zdálo být jisté: eurozóna už dál ustupovat nebude, drtivá většina jejích členů už má vzhledem k Řecku postoj: ber, nebo nech být, take it or leave it. Aby řecká vláda získala další záchranné půjčky, které nutně potřebuje, musela přijít s takovým návrhem úspor, který je tvrdší než ten, který Řekové odmítli v referendu.
Dosavadní zkušenost velela k odhadu, že to Syriza neudělá. Na druhé straně, premiér
Tsipras má teď doma tolik politického kapitálu, že se mu bolestné ústupky může podařit prodat. Především pokud získá slib budoucí redukce řeckého dluhu; ten už ostatně ze strany eurozóny zazněl v roce 2012.
I kdyby ale vše skončilo dohodou, jak dlouho vydrží, než se Řecko a věřitelé začnou opět hádat? Silvio Berlusconi by na to asi řekl, že o panenství lze přijít jen jednou. Vzájemná důvěra není panenství, ale ztrácet pořád dokola ji určitě nemůžete. l
„Co teď můžou Řekové udělat, aby se udrželi v eurozóně?“ ptal jsem se jedné vysoce postavené diplomatky. Její odpověď byla žertovná jen napůl: „Modlit se.“
O autorovi| Ondřej Houska * Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu