Ještě že máme diplomky. Potřebujeme-li na někoho něco najít, a nic aktuálního není, spolehlivě něco najdeme tam. Tak jako před nějakou dobou u ministra školství Dobeše, kdysi premiéra Grosse, či regionálních politiků. No, vlastně se nám nedá nic vyčítat, měli ji napsat slušně a měli by pokoj. Vždycky si ale v těchto kauzách připomenu něco jiného, s čím se pořád dost často setkávám. Mám na mysli zjednodušující linku: Je-li špatný studijní výsledek, je – bez zaváhání - špatný student. Byl to lajdák. Nebo na školu vůbec intelektově nemá! Na špatný studijní výsledek studenta se ale dá nahlížet i jinou optikou – tou, kterou používají standardy řízení kvality vysokých škol obvyklé v Evropě. Pokud bychom se na všechny kauzy „diplomka“ dívali přes ni, neřešili bychom ani tak, jakým studentem politik byl. Ale museli bychom si spíše klást otázku, jak je možné, že diplomová práce, kterou v třeba případě ministra školství Dobeše označil zpravodajský portál iDnes, na základě zhodnocení odborníky, za práci „nepořádnou, neobratnou, výjimečně plytkou – přímo karikaturou diplomky“ prošla obhajobou. A co z toho plyne pro kvalitu českého porevolučního vysokého školství, které se jí tradičně pyšní.
Hledání závady
Podle standardů obvyklých při řízení vysokých škol na západě by vysoká škola, u které by vyšlo najevo, že u ní procházejí diplomové práce se závažnými nedostatky, musela projít poměrně tvrdou sebereflexí. Musela by systémově řešit, kde se stala chyba. A ta by podle západních standardů mohla nastat v desítkách dílčích oblastí. Klíčové je, že nejen na straně studenta, ale zejména v akademických procesech školy samotné. Vysoká škola by se sama sebe musela ptát: Měl se student šanci naučit to, co by mělo být na jeho programu standardem? Pokud mu vyčítáme, jako u poslední kauzy ministra Dobeše, hrubé nedostatky v práci s literaturou, učili jsme jej vůbec během pěti let studia s literaturou systematicky pracovat? Vytýkáme-li mu, že používá zastaralé teorie, měl se skutečně šanci naučit teorie aktuální? Pracoval-li s ideologicky problematickou teorií, aniž by to, jako ministr Dobeš, reflektoval, nechybujeme u svých studentů v rozvoji jedné ze základní přenositelných schopností – kritického myšlení? Je-li studentova diplomová práce skutečně tak špatná, jak fungoval jeho vedoucí diplomové práce? A pokud vedoucí práce nijak nepochybil a student skutečně při jejím zpracování „lajdal“, jak je možné, že nezafungovaly mechanismy při hodnocení práce, které by (pokud jsou funkční), musely nekvalitní práci zachytit a poslat zpět?
Inspirace ze západu
Nechtěla bych, aby tento komentář vyzníval jako negativní hodnocení standardu školy, kterou politici vystudovali. To by bylo absurdní, nejen proto, že práce jsou často již velmi staré. Nechci ani hodnotit jednu konkrétní diplomové práce, nejsem ani psycholog, ani právník. Chtěla jsem ale poukázat na jiný styl myšlení, který je běžný při řízení vysokých škol na západě. Všechny ty – v kultuře českého vysokého školství pořád trochu provokativní – otázky zaměřené na to, zda není chyba i na straně školy, nebyly smyšlené. I české vysoké školství si na sebereflexi a systematické řízení kvality bude muset zvyknout. Nejenom formálně – procesy řízení kvality jsou mnohde nastaveny již léta. Otázkou spíše je, jak je budeme využívat. Zda jen jako alibi pro prokázání toho, že vše je v pořádku, a udržení pohodlného statutu quo, nebo jako aktivní nástroj řízení kvality založený na sebehodnocení, odhalování nedostatků a poctivé snaze vysokých škol o neustálé zlepšování. Plošný přechod českých vysokých škol k tomuto myšlenkovému modelu nebude jednoduchý, bude vyžadovat nejen větší či menší změny manažerských systémů, ale i jejich vnitřní kultury. Vysoké školy, které ale budou chtít obstát v tvrdé domácí i zahraniční konkurenci, budou muset na tuto cestu nastoupit. A zahraniční zkušenosti nám mohou být dobrým zdrojem inspirace.
